DMD č. 19. pro 19. 4. 2019. Téma: Hřích který se neodpouští

When they kicked down the door to the flat, they found him sitting at a desk, eating. With his back turned towards the door, he didn't even seem to notice the intruders.
"High Inquisition! You are hereby sentenced to immediate execution for committing an Unforgivable Sin, putting pin-"
"Yeah, yeah, save it. I was expecting you."
"Any last words, heathen?"
"I have nothing to say to corpses."
"What?"
Three suppressed gunshots sounded through the flat.
He rose, grabbed the last slice of pineapple pizza, stepped over the bodies of three Inquisitors, and walked out.
There was work to be done.

Na mechové matraci se spalo pohodlně. Dokud nezačali ptáci v předtuše svítání řvát.
Tohle mi v Zóně nechybělo.
Zamyšleně se podíval na valounek zlata, který držel celou noc v ruce.
Nikdo by o tom neměl vědět a přece... je to větší, než zvládnu sám.
To znamenalo vydat se na cestu. Mezi lidi. Na... místo...
Nepamatoval si přesně které. Ale až bude blíž, určitě si vzpomene.
Ale... mezi lidi?
Zachvátil ho silný pocit hněvu. Něco se stalo. Oni zavinili... nebo on?
Zapomenul.
Možná by bylo na čase i odpustit. Jim... sobě?
Nemůžete žít pořád v minulosti.
Zvláště, když žijete prakticky věčně.

Malcolm podal Harrymu kupičku dopisů podepsaných Doylem a Výtrusníkem.

Každý dopis obsahoval několik jmen a Harry tušil, co mají společného. "Smrtijedi, kterým odstranili Znamení zla a které v posledních pěti letech jmenoval Lucius Malfoy, když se chtěl dostat z Azkabanu. Víme, že žádný Smrtijed nikdy neznal všechny ostatní. Tahle jména se musela k Malfoyovi dostat od Doyla a Výtrusníka. Skrz prostředníka. Pírko nejspíš poskytl sovy a jako vyděračskej parchant si udělal kopie dopisů."

Malcolm hlasitě vydechl. "Vrah je někdo, kdo byl v úzkém vztahu s osobou, kterou díky Malfoyovi zavřeli. Zjistil, kdo všechno v tom jel, a teď se mstí."

Kocouři a kočky v posvátných červených čepičkách stáli v davu a mlčeli. Ve středu celého dění stál postarší kněz v rouchu a před ním se krčil mladší kocour.

"Byl jsi shledán vinen z porušení jednoho ze sedmi kočičích přikázání!" prohlásil kněz chraptivě. "Choval ses nadutě a domýšlivě, a proto tě stihne trest!"

"Ne, prosím, já to tak nemyslel!" žadonil odsouzený. "Jen jsem se kontroloval v zrcadle o pět minut déle, už to neudělám, odpusťte mi!"

Jeho slova ale neměla na kněze žádný účinek.

"Zabavte mu jeho šaty! Od teď bude nosit jen módu z minulého roku, to ho naučí pokoře!"

Sluníčko kreslilo úsměvy na tváře kolemjdoucích; rozhodl se, že si udělá pěkný den. Popojel tramvají, prošel se přes Nový svět, kolem Lorety, přešel nádvoří, nakoukl do svatého Víta. Koupil si trdelník a dolů to vzal zahradami.
Domů jel autobusem, stavil se v oblíbené kavárničce. Posilněn sklenkou latté si přivolal výtah, vyjel mahoru, přivítal se se svou krásnou ženou. Navečeřeli se, pomilovali se jen tak, na pohovce. Takhle by mohl žít pořád...

Byla sobota 20. dubna, první den svátku Pesach. Pan Moše Telermann, ortodoxní žid, se zbrocen potem probral ze strašlivé noční můry, v níž si odepřel vstup do království nebeského.

„Co takhle poslat Armida zpět do Dračího království,“ navrhl kníže, kterému ležel v hlavě drahokam z Dračího království, a hlavně jak se nebezpečný šutr dostal do světa lidí. Kdo jiný než bývalý dračí princ by to měl objasnit?

Ale čaroděj Rokar byl proti.
„To nemůžeme, zabili by ho. Porušil základní zákon, který hlásá, že každý drak je povinen zabezpečit pokračování rodu. Vždyť mají ta příšerná hesla VEJCE DO KAŽDÉ RODINY. Kdo to nesplní, stihne ho trest. Navíc našeho dráčka nepřitahují ženy, takže nemůže žádnou proměnit v dračici a tudíž nebude ani vejce. Tenhle hřích se neodpouští, ten se trestá smrtí.“

Rudozlatý pták přilétl k postavě velmi starého muže, stojícího před mramorovou hrobkou.
„Fawkesi,“ pozdravil muž. Nevypadal překvapeně, že jej vidí.
Fénix na něj zamrkal bystrýma očima. Muž ho pohladil.
„Ne ten Brumbál, kterýho bys rád,“ řekl tiše.
„Ale byl bych pokrytec, kdybych ti zrovna tuhle myšlenku vyčítal.“
Fawkes naklonil hlavičku na stranu.
Čaroděj se nevesele zasmál a obrátil svou pozornost zpět k hrobce.
„Nikdy jsem ti nechtěl odpustit.“
Ticho.
„Což je pravděpodobně důvod, proč jsi mě o to nikdy nepožádal.“
Aberforth Brumbál se nadechl.
„Odpustil jsem ti,“ řekl, bez příkras.
„Věřím, že ona taky,“ dodal.

Fawkes zacvrlikal.
Znělo to spokojeně.

Odpustili mu, že nebyl válečník a raději jezdil na lodičkách.
Odpustili mu, že přivedl na trůn po svém boku francouzskou vlčici.
Odpustili mu, že královnu zanedbával.
Odpustili mu, že se pustil do konfliktu se Skoty a že prohrál.
Odpustili mu, že regentství věnoval Gavestonovi, se kterým léhal. (Jenom pro jistotu připravili Gavestona o hlavu.)
Odpustili mu, že pokazil diplomatická jednání s Francií a připravil Anglii o vliv v Gaskoňsku.
Odpustili mu všechno, dokud byl jejich z boží milosti král. Bez trůnu sečetli mu všechny hříchy. A kterým koncem proti přírodě konal, tím koncem neslavně skonal. Nebohý anglický král Eduard II.

Denní Věštec šel na dračku. Jak by ne, když nadpis na titulní straně křičel.
PŘEKVAPENÍ ROKU.
Rozbroje mezi manžely Longbottomovými.

„Včera na ministerském bále nás překvapil Severus Snape, který se točil kolem Alice Longbottomové. Dokonce ji několikrát vyzval k tanci. A to pod nevraživými pohledy Aliciina manžela Franka. Hrozí snad našemu zázračnému páru rozchod? Posuďte sami dle přiložených fotografií.“
Na nich se Alice smála v lektvaristově náručí, zatímco Frank seděl opuštěný u stolu. Pravdou však je, že zrovna rozprávěl se synem a snachou, které paparazzi ustřihl.

Neville nasupeně zíral na noviny. Tohle se nedá odpustit, za tento prohřešek někdo zaplatí.

Holubi sedí na troskách hradu.

Býval to největší hrad v širokém okolí. Rod Lamburků na něm panoval již mnoho generací. Panovala nepsaná dohoda mezi panovníky a cechem hrobařů. Hrobaři se postarají o všechny zesnulé bez výhrad a šlechta od nich nebude vymáhat daně.

Jenže postupem času se na dohodu začalo zapomínat. Hrobaři začli mít problémy s množstvím úmrtí chudých co nemohli zaplati
Šlechtě se naopak zachtělo po penězích. Situace se vyhrotila až do bodu, kdy hrobaři hrad opustili. Nedlouho poté padl hrad v bitvě, spolu i s posledním členem rodu Lamburků.

Holubi ale neví o událostech minulosti a sedí dál.