DMD č. 27 pro 27. 4. 2011 Téma: Čajové obřady

Když se jí podařilo dokodrcat po dvanáctihodinové šichtě domů, otevírala dveře s představou koupele a postele. V předsíni ale stál její šestiletý synek v tátově saku, přes ruku měl přehozenou utěrku a na stolku kouřící konvičku a šálky. „Maminko, dáš si čaj?“ Ani nečekal na odpověď a dokonale napodobenými pohyby nalil. Správná matka nekazí zábavu, takže se posadila a kleštičkami vhodila do šálku cukr. Hluboce se napila a vyprskla přes celou místnost. „Co to je? A kde je tatínek, neměl tě hlídat?“ Zamrkání nevinných očiček. „Rostlo to u plotu, a tatínek nevylezl ze záchoda od té doby, co to vypil...“

Fandom: crossoverová všehochuť
V Noční hlídce města Ankh-Morporku se k ránu pije čaj černý jako tér.
V Noční hlídce města Moskvy se slabý ranní čaj ohřívá v samovaru a na dno hrníčků se dává marmeláda.
Na ústředí Bystrozorů vám do dlaně vtisknou kouřící hrnek, poplácají vás po rameni a dělají, že ty slzy nevidí.
Čajové dýchánky pořádají ty nejpodivnější společnosti.
Horký čaj s mlékem vám naježí knír a dodá sílu v boji proti těm zatraceným Římanům.
Horký čaj s medem používají maminky jako univerzální lék proti nastuzení, bolení bříška a smutku. Maminky hobití, lidské i čmeláčí.
Obřady zahrnující horké tekutiny sbližují. Napříč mnohovesmírem.

Čaj se dá podávat i vykládat různými způsoby.
Čajové ceremonii lze dodat takovou eleganci a půvab, že pouhý záblesk útlého zápěstí postačí k tomu, aby se obsluhovaným pánům zatočila hlava pod náporem starosvětské smyslnosti.
Čaj představuje vrcholný požitek po sestupu z hory, na které vás zastihla pořádná plískanice. V takovýchto případech je možno přidat i rum a nezletilým členům výpravy říct, ať tuhle část doma nevypráví.
Je to i vytoužená odměna poté, co zkoušíte číšníka v útulné kavárně přesvědčit, že chcete „un thé, s'il vous plaît“.
A někdy je čaj spíše fixní ideou:
„Dáme si čaj?“
„Uvař.“
„Já vařil minule….“

„Dáte si trochu čaje?“
Bratři Paklíčovi, kteří právě pěchovali pytel stříbrnými lžičkami, okamžitě zvedli hlavy.
Ve dveřích stál chlapeček v černém pyžámku.
„Chyť ho,“ zasyčel starší Paklíč. „Probudí celej dům.“
Chlapeček se mile usmál.
„Nechci vás prozradit, jen vám nabídnout trochu čaje.“
Bratři se na sebe zděšeně podívali.
„Neber si to, von to určitě votrávil!“
„Von? Dyť je to šestiletý děcko!“
„Ale vidíš, jak se ksichtí?“
Chlapeček zvedl obočí.
„Proč bych vás propána chtěl otrávit?“
To už zloději nevydrželi. Vzali nohy na ramena.
„Havelocku, co tam děláš?“ ozval se rozespalý hlas z ložnice.
Chlapečkovi rošťácky blýsklo v očích.
„Nic, maminko!“

fandom: historie, konkrétně WWII (plus malinký detail odjinud)
poznámka: Mně se to zdá jasné, ale pro jistotu: mám to postavené na britské tedenci za všech okolností (a hlavně těch nejhorších) vařit čaj. Pokud si vzpomínáte na montypythonovskou větu Put the kettle on, tak to je přesně ono. A obřad je v tom, že je to prostě čaj o páté.
„Ocitli jsme se v nezáviděníhodné situaci,“ pronesl do ticha Winston Churchill, zapálil si doutník a podíval se po ostatních. „Má někdo nějaký návrh?“
„Vzdáme se?“ zamumlal jeden kysele se tvářící důstojník.
„Návrh se nepřijímá! Další!“
„Zavoláme Doktora?“ vykníklo to odněkud zezadu nesměle.
„Žádný Doktor neexistuje a už to nebudu opakovat!“ zahulákal tam do toho rohu Churchill. „A ticho tu bude, sakra!“
Pak povstal šedovlasý kapitán RAF.
„Anglický snídaňový čaj?“ navrhl klidně.
Winston se trochu uvolnil.
„Konečně někdo, kdo tu má trochu rozum,“ odkašlal si. „Návrh jednoznačně přijat? Výborně.“
Vstal. I ostatní se zvedli.
„Vpřed!“ zavelel s úsměvem. „Postavtee-e – NA ČAJ!“

Fandom: originál
A/N: Věnováno Arn Dair :)
Vždycky obdivoval svou matku, když se věnovala čajovému obřadu. Ta neuvěřitelná lehkost a elegance, se kterou nachystala šálky i konvici a připravila několik doušků toho nejlahodnějšího čaje, jaký kdy pil, byla téměř hypnotizující.
I otec ji při téhle činnosti s oblibou pozoroval.
Mariko byla úplně jiná než matka, ale obřadu se věnovala se stejným zaujetím a grácií.
Obě miloval, obě byly nejdůležitějšími ženami v jeho životě. A obě ztratil…
V jeho rodné zemi už ho nedrželo nic. Jen vzpomínky…
Kay stál na palubě zámořského parníku, kouřil a upíral pohled na obzor, kde pomalu mizely ve tmě i poslední obrysy Japonska.

fandom: Robert van Gulik - Případy soudce Ti
pozn. aut.: toto téma si o soudce Ti přímo říká. Těm, kteří neznají fandom, knížky vřele doporučuji.
„Zemřela v noci. Otrava, jed byl nejspíš podán v čaji,“ řekl doktor Kuo.
Soudce Ti pohlédl na tělo mrtvé kurtizány.
„Napadlo mne, že si jej mohla vzít sama,“ ozval se Tao Kan.
„Byla úspěšná, obdivovaná.“ Soudce Ti si pozorně prohlédl šálky. „Případ je jasný.“
Tao Kan a doktor Kuo na sebe zmateně pohlédli.
„Pane Cao, jak se Mandloňovému květu líbil nápad, že ji vykoupíte?“
„Já jsem…“
„Kvůli vašemu neustálému zájmu ztrácela klientelu. Možná jste jí byl trochu na obtíž.“
„Ale já…“
„Z ničeho vás neobviňuji. Otrávit chtěla ona vás. Ale až budete příště vyměňovat šálky, nezapomeňte z nich otřít líčidlo.“

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka: Dnes slaví svátek třetí z naší nesvaté trojice, proto dopřejme Jaroslavovi L. malou pauzu v jeho zkouškách. Siesta u čaje.
---
Jaroslav L. seděl v tenkém černém kimonu a pozoroval Josefa, jak slonovinovou naběračkou nabírá čaj do misky. Tento úkon doprovázel soustředěným mračením.
„Říká se jí chashaku. Obvykle bývá z bambusu, ale slonovinová má jinou vážnost,“ vysvětloval Josef.
„Váhu pochopitelně také,“ poznamenal Daniel von Drak, který měl kimono zelené.
„Ty ses nikdy nenaučil ocenit umění čajového obřadu,“ řekl Josef ublíženě. „Stále používá stejné sítko na černý i zelený čaj?“ obrátil se na druhého společníka.
„Náhodou má dvě,“ zastal se přítele Jaroslav. Josef zavrtěl hlavou.
„Omlouvám se, Josefe, bylo mi pouhých dvanáct let,“ ohradil se Daniel zdvořile, jak to vyžadovala etiketa obřadu.

Fandom: HP
Poznámka: Po úžasných velikonočních prázdninách bez internetu jsem se vám opět vrátila. A jelikož se duben chýlí ke konci, musím jeho tempo dodržovat i já. Za dávný kometář děkuji Profesor!!!
Za okny byla tma. Ničím nerušená, neprůhledná a sametově neuvěřitelná. Taková, do které se rádi díváme, ale neradi v ní přebýváme. Hermiona seděla na gauči a zasněně hleděla ven. V ruce držela šálek horkého čaje a potichu usrkávala. Nechtěla probudit Daisy stočenou do klubíčka v jejím klíně, nechtěla vyrušit ze spánku Severuse, který s hlavou na jejím rameni klidně oddechoval a dokonce se bála pohnout, aby nevylekala Lexe, vmáčknutého mezi všechna těla a objímaného Severusovou paží. Ještě nevěděla, jaký spánek mají spokojené děti.
Každý večer společně pili čaj, jako uklidňující rituál, při kterém uspávali děti. Avšak dnes první usnul Severus.

Fandom: realita
Věnování: rodině, i když si to nikdy nepřečtou
U nás doma se čaj pije odjakživa. Černý, silný čaj, který člověka postaví na nohy, i kdyby dva dny nespal.
Co pamatuji, čekal na nás každé ráno na stole šálek čaje. Nejdříve ho připravovala babička, později pomyslnou štafetu převzala maminka. Dnes se o to dělíme všichni.
Nepsané pravidlo našeho domova? Kdo vstane první, připraví čaj.
Vyrostli jsme, dospěli, a když se občas zastavíme, můžeme vnímat, jak se věci v průběhu času mění.
Ale jedna věc zůstává dokonale neměnná.
Uklidňující, trvalá a nějakým hřejivým způsobem posvátná.
Příprava čaje je totiž náš každodenní soukromý obřad, naše díkůvzdání. Protože čaj to je domov.