DMD Bonus č. 3 pro 14. 4. 2018. Téma: Tma tmoucí - rozhlasová hra

(prskání svářečky, vzdálené, jakoby stěnou tlumené dupání jednoho páru přibíhajících nohou)
Simbacca (tlumeně, přes tu samou stěnu): [„Tatí?“]
(svářečka utichá, další dupání, čím dál silnější)
Simbacca (hlasitěji, stále však přes stěnu): [„Jsi v dílně? Potřebuju ti něco děsně důležitýho...“]
[otevírání automatických dveří]
Simbacca (už normálně) [„...říct!“]
[štrejchnutí o prázdnou láhev, wookijská verze „hups“, pád těžkého předmětu do hromady součástek, šrotu a prázdných lahví, řinčení součástek, šrotu a prázdných lahví, prskání a zvuk, jako by se někdo pokoušel vyhrabat z hromady součástek, šrotu a prázdných lahví]
Simbacca: [„U Baccovy šavle, to si tady nemůžeš rozsvítit? Vždyť si zkazíš...“]
Champbacca: (nepobaveně) [„...oči?“]

"Ishmael Edwards, co potřebujete?"
"To jsem já."
"Fajn, co potřebuješ, Jackie?"
"Narazil jsem na nějaký statistiky. To je šílený. Každej desátej černej chlap je ve vězení. Obvykle kvůli drogám."
"Můj bratránek byl ve vězení. Kvůli drogám. Takže se nemusíš bát, máme slušnou statistickou šanci, že nikoho z nás nezavřou."
"To fakt není vtipný. Celej pitomej americkej soudní systém je rasistickej shit."
*povzdech*
"Moc koukáš na Alexova videa. Už zníš úplně jako on."
"A taky víc než padesát procent černé populace trpí nespavostí. Kvůli nepřátelskému prostředí a úzkostem a..."
"A kamarádům, co jim volají v jednu v noci?"
...
...
...
"Sakra, Ishmaeli. Promiň."

Kdosi si hvízdá. Do toho se ozývá zavrzání dveří. Pohvizdování utichá
Hraničář: Že tě to pořád baví. Si jak malej.
ozývá se přidušený smích.
Hraničář: Doufám, že si nezapomněl. Na dnešek si mi slíbil pečený bůček a korbel tvého nejlepšího piva. Chci tě vidět, jak v té tmě trefíš.
Vrznutí židle následované klapáním podpatků.
Hraničář: Jo, kamaráde. Na tohle se vždycky těším. Víš, s tebou se tak krásně mlčí.
Cinkání příborů doprovázené potěšením mlaskáním
Hora: Víš jak dlouho mi trvalo naučit se tu chodit poslepu? Bídák se omlouvá. Dnes mu není dobře. Prý se u tebe zítra zastaví na pokec.

[tikot hodin, tlumené kroky, opatrné otevírání dveří]
Bellatrix: [netrpělivě] Pospěš si, nemáme moc času. [pauza, dveře se zavírají] Hůlku ani nevytahuj, ve tmě to bude lepší.
Lucius: Narcissa zdraví. Bude chtít vědět, jak se ti daří.
Bellatrix: Řekni jí, že v temnotě se dobře přemýšlí. [uchechtnutí] Líp bych se měla jenom v Azkabanu.
Lucius: Mám už slušnou podporu. Uděláme to, až se vydá za tou nesmyslnou věštbou.
Bellatrix: [dychtivě] Sežeň mi hůlku a nech mě jim ublížit. Pak jsem jenom tvoje.
Lucius: Narcissa má tu holku ráda.
Bellatrix: [srdečný smích] Ráda jí od té choroby pomůžu. Jsme domluveni? [pauza] Výborně.

[Tupá rána, vrznutí nábytku]
JW: "Vy jste posunul stůl?"
SH: "Nikoli."
JW: "Zatraceně."
SH: "Buďte trpělivý."
JW (rozechvěle): "Holmesi, co když se to nespraví?"
SH: "Spraví."
JW: "Co když ne?"
SH: "Na 74,4 % spraví."
JW (křičí): "Co když ne!?"
[5 vteřin ticha]
SH: "Vy si opravdu mysíte, že vás chci poblíž kvůli vašim pozorovacím schopnostem? Drahý Watsone, neviděl byste stopu, ani kdybyste ji měl přímo před nosem."
JW (posměšně): "Teď určitě ne. Jsem k ničemu. Radši odejděte."
SH: "Nikdy. Potřebuji vás. Vy mě totiž vidíte, drahý příteli. I když mě teď vidět nemůžete… Vy mě vidíte jako dobrého člověka."

(Pleskání netopýřích křídel, pubertální chichotání)
Rezoun: Bylo to velmi poučné!
Pestrák: To teda.
Večerka: Kluci, až se budeme příští rok rojit...
Parkuše: Ale houby s octem. Tobě se budou líbit jen zpěvy tvého druhu.
Večerka: Ale kdyby... můžeme spolu mít děti?
(Hromadné pubertální chichotání)
Vrápo: Zrovna ty, rezoune, se netvař tak nevinně. Posledně jsi vykládal, že tvůj třetí potenciální otec —
Rezoun: Pátý.
Vrápo: No dobře, tak pátý potenciální otec už ani neví, s kterými se loni za podzimních temných nocí zapomněl. Takže máš asi problém.
Drobek: Poletíš zpívat na jižní Moravu, pro jistotu.
(Pubertální chichotání)
Vrápo (zasněně): Tam žije Sněhurka...

"Vznáším se, vznáším nad vodami. Pusto, prázdno a temno nad hlubinou."
Povzdech.
"Další vody. Pusto, prázdno a temno nad hlubinou."
Povzdech, povzdech.
"Vody, vody. Pusto, prázdno a temno nad hlubinou."
Povzdech, povzdech, povzdech.
"Vody, vody, vody. Pusto, pusto, prázdno a temno nad hlubinou."
Povzdech, povzdech, povzdech, povzdech.
"Vody, vody, vody vody. Pusto, pusto, pusto, prázdno, prázdno a temno nad hlubinou."
Povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech, povzdech.
"Chce to změnu. Budiž světlo!"
Kuk, kuk!
"Jééé, to je dobré!"

(Klapnutí dveří, chrastění klíčů, cvaknutí vypínače kroky)
Olenin vnitřní hlas: “Nemůžu dál. Největší tma je prý těsně před svítáním, ale bude vůbec svítat? Proč mně pořád v patách kráčí smrt?”
Přízrak ze zrcadla: “Princezno? Co se ti stalo?”
(Povzdech)
Olena: “Jdi pryč.”
Přízrak ze zrcadla: “Kdo ti to udělal?”
Olena: “Nech mě být.”
Přízrak ze zrcadla: “Zabiju ho. Stačí říct. Vždyť víš. Dlužím ti mnohem víc.”
Olena: “Je mi to jedno.”
Přízrak ze zrcadla: “Takhle nemůžeš dál.”
(Chvíle ticha, kroky tam a zpátky, syčení vody nalévané do sklenice)
Přízrak ze zrcadla: “Princezno?”
Olena: “Jdi už sakra do háje!”
(Tříštění skla)

Pantáta: Panímámo?
Panímáma: Tady jsem.
(náraz, zvuk sypání)
Pantáta: Au! Zatraceně, proč je taková tma?
Panímáma: Máme přece dobu temna.
Pantáta: Ale aspoň nějaké světlo…
Panímáma: Musíme být nenápadní. Má přijít ten lužický kazatel…
(Klepání)
Panímáma: Vítejte! Už čekáme…
Páter: Tak vy mě čekáte! Prý tu máte knihy s nepovoleným obsahem!
Pantáta: My? Kdepak…
Páter: Hned uvidíme!
(srážka, dvojí výkřik)
Páter: Jak mám kontrolovat v téhle tmě?!
(Klepání)
Páter: Kdo to je?
Panímáma: Bratranec…
Páter: Proč mu neotevřete?
(skřípot dveří)
Všichni: Tolik světla!
Hlas: Přichází osvícenství! Nastává tolerance… (dvojhlasný jásot)… povolených vyznání. Rušíme zbytečné svátky! A nařizuje se… (postupně tichne)

(Dusání nohou, dvojí náraz. Zaklapnutí dveří.)
BARTOLOMĚJ: (buší na dveře. Vyděšené, zpovykané crescendo piana - chci ven.)
DAVID: (smířlivě - nemá to cenu.)
BARTOLOMĚJ: (kopne do dveří. Zhluboka si povzdychne.)
DAVID: (krátké, tázavé piano, jako oslovení.)
BARTOLOMĚJ: (stydlivé, váhavé piáno - jsem tady.)
DAVID: (udělá k němu krok. Ve tmě kumbálu zakopne o kýbl. Randál.)
BARTOLOMĚJ: (starostlivý trylek.)
DAVID: (dvě noty. Je v pořádku. Znova Bartoloměje osloví.)
BARTOLOMĚJ: (půlová a čtvrť, s intonací omluvy.)
DAVID: (klidně, ale lehce vyčítavě - měls se mnou mluvit dřív.)
BARTOLOMĚJ: (omluvné piano - měl jsem strach.)
DAVID: (konejšivé dvoutaktí - dostanem se z toho. A nejdřív z tohohle temnýho kumbálu.)