Příběhy z Boosdorpje

"Je pozdě," řekl Poustevník. "Přespíš v mé chalupě," rozhodl a odvedl Aarona ke svému příbytku.
Aaron se nevzpouzel, byl unavený. Ráno moudřejší večera.
Třeba se probudím v nějakém příkopu a zjistím, že to byl jen špatný sen.
Poustevník ho opustil a vydal se na malé návěstí. Ostatní už tam čekali.
"Svolávám radu," řekla Stařena. "Musíme se rozhodnout, jaký bude jeho osud."
Všichni byli plni očekávání. Každý byl přesvědčen o tom, že on má právo konečně spočinout.
"Zítra při západu slunce musí dostat úkol. Přemýšlejte, kdo z vás nejlépe naplnil svůj osud."
Po mnoha letech ve vesnici se smrt zdála osvobozením.

"To je tedy úlovek," zašeptal Muž, když viděl, jak se Poustevník vrací s Aaronem zpět do vesnice. "Takové štěstí jsme už dlouho neměli."
Žebrák se zavrtěl. "Jaký dostane úkol?" zeptal se lačně.
"To nám řekne Stařena. Má poslední slovo," odpověděl Muž.
Žebrák byl z jejich společenství nejmladší.
Přirozeně doufal, že to on sejme své břímě a předá ho čerstvé krvi.
"Bude to ale úkol někoho ze starších. Vždycky to tak je," pokračoval Muž. "Staří musí udělat místo mladým, aby svět zůstal v rovnováze. Kdo splní svůj úkol poctivě, zaslouží si z Boosdorpje odejít."
Žebrák si povzdychl. Jeho čas ještě nenadešel.

„Odtud se nedostaneš, chlapče,“ pokýval Postevník hlavou.
Proč by se odsud nedostal? Ptal se Aaron v duchu.
„Odsud můžou jen mrtví,“ odpověděl na jeho nevyřčenou otázku Poustevník. „Živí tu musí zůstat.“
„Tomu nerozumím,“ řekl Aaron a měl pocit, že konečně mluví s někým docela rozumným.
„Každý, kdo sem přijde, musí splnit úkol. Až ho splníš, dostaneš se domů.“
„Ale teď jste řekl, že odsud můžou jen mrtví...“
Aaron měl zlověstnou předtuchu.
„Tak, tak... živí tu musí zůstat... dokud nezemřou. Ale neboj se, nebude to dlouho trvat.“
Poustevník se usmál a s rukou kolem Aaronových ramen ho vedl zpět do vesnice.

„Měl jsem bratra,“ začal Poustevník, když Aarona zarazil na kraji vesnice. „Byli jsme si podobní jako vejce vejci, ani rodiče nás nedokázali rozeznat.
Jen když se něco přihodilo, pošla kráva, utopila se děvečka nebo uschla úroda, on nad tím plakal a trpěl, já měl radost. To bylo jediné, co nás odlišovalo.
A tak jsem se sem dostal. Jeden rok byl samé neštěstí, a zatímco já slavil, bratr scházel, až zármutkem pošel. A lidé za to vinili mě, protože jsem se radoval, a tak jsem z vesnice odešel.“
Poustevník se na Aarona zazubil. „Tady mi dali poustevnické roucho. Je to znamení.“

„Co mám proboha udělat, abych se odsud dostal?“ přerušil Aaron vyprávění.
„S tím nic nenaděláš,“ uchechtla se Žena. „Odsud se nedostaneš, za nic na světě.“
Aaron její odpovědi nedbal a rozhodl se vyjít ven, nezáleželo mu na tom, že venku určitě čekají další podivní obyvatelé vesnice.
Nechali ho jít.
Však on neuteče.
Na čerstvém vzduchu vonícím mořem se mu projasnila hlava. Vesnice byla prázdná.
V hrudi mu zablikalo světélko naděje, ale stejně slyšel tichý nenápadný hlásek zpívající: „Dostanou tě, dostanou...“
Vykročil mezi domy. Nikdo se mu do cesty nepostavil.
Zrychlil.
Už skoro běžel.
Za posledním domem mu cestu zastoupil Poustevník.

„A tak už tatínek neměl oči. Nemohl pracovat na poli a úroda scházela čím dál tím víc, protože maminka na všechno nestačila. Já a Bratříček jsme si vždycky v lese nasbírali lesní ovoce, a tak jsme nikdy neměli hlad. Ale tatínek s maminkou hladověli, a tak nejdřív umřela maminka, protože většinu jídla dávala slepému tatínkovi. Ale když umřela, nebyl už nikdo, kdo by tatínka krmil, a tak zakrátko umřel i tatínek. A my s Bratříčkem jsme zůstali spolu v lese a krmili jsme se společně jahodami a malinami a ostružinami a bylo nám spolu dobře. Zůstali jsme spolu už navždycky.“

„Maminka měla hodně dětí, každý rok se narodilo jedno. Uběhlo osm žní a s každou přibylo jedno dítě. Ale do zimy umřelo. Jen já a Bratříček jsme zůstali naživu.
Maminka pracovala na poli s tatínkem, okopávali brambory a sklízeli obilí. Tatínek plašil ptáky, aby neničili úrodu, ale to se nesmělo – kdo plašil ptáky, ten se zlou se potázal.
A jednoho dne, zrovna když s hlasitým kšá! kšá! odháněl velkého špačka, objevilo se hejno ptáků, divoce zakroužilo po obloze nad tatínkem, a pak se s křikem na něj vrhlo.
Tatínek se bránil, ale nebylo to nic platné, ptáci mu oči vyklovali.“

Děti vešly do světnice. Aaron se posadil na lavici.
Teď měl strach.
Jistě by přemohl dvě ženy, z nichž jedna byla seschlá jako větev mrtvého stromu, ale věděl, že je to marné – venku čekají ostatní.
„Jen se posaď, panáčku,“ řekla Žena. „Kampak bys chodil? Dámě ti najíst, napít, děti ti zatím něco povyprávějí, co ty na to?“ Líbezně se usmívala.
„Hlavně ne další příběh,“ zašeptal Aaron. Ale to už mu Holčička vlezla na klín a Chlapeček se posadil vedle něj.
„Povídám, povídám pohádku,“ začala Holčička, „co se stalo předtím, než naši rodičové umřeli... a co se s nimi stalo potom.“

Aaron vyděšeně sledoval, jak se obě ženy divoce rozesmály. Nechápal, co se to děje. Plánoval ve vesnici jen přenocovat a druhý den se zase vydat na cestu, proč mu tu vyprávějí ty otřesné příběhy?
Chtěl vyklouznout ze světnice, ale dveře mu zastoupily děti.
„Povíme ti pohádku,“ řekly jednohlasně.
„Ne, už ne... já raději půjdu. Děkuji za ohřátí, ale užil jsem si tu až až,“ odpověděl Aaron a snažil se kolem nich protáhnout.
„Nikam nepůjdeš.“ Stařena ho čapla za límec kabátce.
„Proč?“ dožadoval se zoufale vysvětlení.
Ale Stařena ho nepustila.
„Protože s tebou máme jiné plány.“
V úsměvu odhalila zažloutlé zuby.

„Tak to bylo,“ řekla Stařena spokojeně. Do světnice vstoupila mladá žena a Aarona ovanul ledový vánek.
„Já mám lepší příběh,“ vytahovala se. Stařena si odfrkla. Žena si jí nevšímala a posadila se na lavici.
„Byly jednou dvě děti, které měly chudé rodiče. A protože matka s otcem neměli co do huby, neměly do huby ani děti. Když bylo lépe, měli chléb, ale většinu svých dní pojídali kořínky. Ale pak přišla zvlášť ošklivá doba a hladová žena povídá muži: Sníme děti!
A muž vzal kladivo a lup! Makovičky těch dětí se rozlouskly jako dva oříšky!“
Když Žena dovyprávěla, hlasitě se rozchechtala.