Pohádka o Benátčanovi a džinovi

Tohle je taky osud.
Všechno kvůli tomu kouzelníkovi, co si mě kdovíproč musel povolat a zkrotit.
Jistě, jsou i horší osudy. Kolega skončil v láhvi. Zhruba na dva tisíce let.
Ale stejně. Jen co nějaký trouba zavolá, musím přiletět a obskakovat ho. A oni toho chtějí! Kdyby to aspoň řekli najednou. Ne, pořád abych lítal jak hadr na holi.
Kvůli takovým lidským jepicím. Jeden si naporoučel palác, jaký nikdy nikdo neviděl. A co z něj zbylo dneska? Nic!
Ale ne, zase někdo. Doufal jsem, že tak sto let bude klid.
Dobrá, takže slušně se uvést a… U všech proroků - NEEEE!!!

Rád bych věděl, jak dlouho tady ještě budeme trčet.
Dům je sice nádherný, jako paláce nejbohatších patriciů. Zahrady obzvlášť. Ale poctivý kus nábytku tu nemají, jenom pořád ty koberce a polštáře.
Hodně dobrého jídla, ale z těch sladkostí už je mi zle.
Hostitelé jsou ohromně zdvořilí (aspoň podle toho tlumočníka), ale kluzcí jako úhoři. Myslím, že by nám s chutí vrazili kudlu do zad. A jednání se neskutečně vleče.
Marco tu nedávno potkal Janovany. Možná se s nimi paktují za našimi zády.
A večer musíme pořád poslouchat nějaké nekonečné vyprávění. Kdyby aspoň konečně řekli, jak to dopadlo s tou Sciarazzadou.

„Cestou nazpátek kupec zastavil v jedné oáze. Poseděl ve stínu….“
Menico zívl. Sám by dal před pohádkami přednost lepým tanečnicím. Jenže kšeft je kšeft a hostitel rozhodl takto. Upil vína (alespoň to tu mají). Marco poslouchal se zájmem.
„Tu se vynořil džin.“
„Prosím?“
„Oni žijí v temných koutech, studnách, ruinách,“ vysvětloval tlumočník Mansúr, „však také původní význam slova je ukrývat se.“
„Co to je, džin?“
„Flaška grappy?“ procitl Menico. Mansúr naštěstí neporozuměl.
„Nevíte? Duchové, stvoření dříve než lidé. Kouzelníci je mohou vyvolávat…“
„Ďáblové?“
„Nikoli, někteří přijali islám. Například…“
Benátčané na sebe pohlédli. Tahle pohádka potrvá mnohem déle než jednu noc.