DMD č. 16. pro 16. 4. 2015. Téma: Mozky

Venčím svoje mozky,
capkají tu bosky,
s cigárem a flaškou rumu,
nechám je tak – bez rozumu.
Doufám, že rýmu nechytnou,
to by svízel byla veliká,
zdraví, stránkou nezbytnou,
hůř se totiž polyká.
A ještě chvíli nechám je tu,
pobíhat si kolem čile,
zatím si dám řeku potu,
jednu, dvě, či čtyři míle.
Než je domů zaženu,
snad je něco napadne,
dám si koupel v bazénu,
dopadne to zásadně.
Pak se dáme v přemýšlení,
a budem pěkně bádat,
to je činnost nad níž není,
myšlenky si skládat.
Vymyslíme všechno snadně,
já a moje mozky,
přemýšlíme vždy jen kladně,
nejsme žádné trosky.

Pasteur namáhavě sestupoval do sklepa. Otevřel dveře od spižírny a přehlédl její bohatství.
V rohu stála veliká kamna a dýchala horkem. Na bytelném stole stály baňky s úzkými hrdly, ucpanými vatičkou, skrz hrdla protažené tenké nitky, na nich zavěšené malé šedivé chumáčky. Mozky králíků zašlých na vzteklinu. Každá baňka byla pečlivě označená datem, kdy do ní byl mozek vložen. Na dně se třpytily krystalky hydroxidu draselného, které absorbují vlhkost. Jak se mozky sesychaly, virus vztekliny ztrácel na síle. Z nepřítele se stával spojenec v boji proti zákeřné nemoci.
Podivná sbírka starého muže byla cennější než přetékající pokladnice. Dokázala zachránit život.

„Mercutio!“
Claretin hlas se rozléhal po chodbách, zatímco ona sama běsnila držíc pár svých prošlápnutých bot.
„To je naposledy, co sis půjčil moje střevíčky,“ mračila se na něj. On se na ni omluvně usmál a se slovy, že jí koupí nové, ji pozval na šálek čaje.
Odpoledne nakonec strávili nezávazným tlacháním.
„…nicméně Argent si zatím nestěžuje. I když je pravda, že toho moc nenamluví. Ne jako ty,“ klevetila, zatímco Mercutio nadšeně leštil podivnou hračku.
„Stejně, co myslíš, že na mě vidí?“
„Jednoznačně tvoji inteligenci,“ zamumlal a cídil u toho s vyplazeným jazykem záhyby.
„Prosím?“
„Ty tvoje dva velké pevné… mozky.“

Média toho byla plná.
TELEVIZNÍ ZPRÁVY
Vážení diváci, v Kalifornii tým chirurgů provedl první transplantaci mozku. Pacient operaci přežil. Je ve vynikajícím zdravotním stavu.
ROZHLAS
Milí posluchači, máme pro Vás úžasnou novinu.… Lékaři k transplantaci použili orgán muže, který zahynul při autonehodě.
NET
Video. Transplantace mozku v přímém přenosu.
TISK
Zázrak! John Cliff se po operaci cítí skvěle.
Nedlouho poté rodiče Johna Cliffa žalovali prestižní kliniku o náhradu škody. Jejich syn tvrdil, že se jmenuje Thomas Sun. Nepoznával místa, kde žil, ani své blízké a spolupracovníky. Stále utíkal do Texasu za vdovou po Mr. Woodovi. Tvrdil, že je její manžel.

„Upřímnou soustrast, Minervo,“ utrousil jízlivě Severus při pohledu na hustě popsané pergameny.
„Prosím?“
„To bylo jen konstatování, že u zkoušek dosáhli mí Zmijozelové podstatně lepších výsledků než tví Nebelvíři. Jak můžeš vidět zde na stole. Žádný div, mozek, to je část těla, která průměrnému Nebelvírovi zcela chybí.“
„Zapomněl jsi zmínit Hermionu Grangerovou,“ škodolibě pronesla Minerva po pečlivém prostudování spisu. „Ta celkem ve třech předmětech překonala i tebe. O letošních Zmijozelech se není třeba zmiňovat.“
Severusovi přeběhl přes čelo mrak. Pak vytáhl poslední trumf.
„Domnívám se, že je naprosto jisté, že osoba, která dovolí Weasleymu, aby ji líbal, žádný mozek nevlastní.“

Cimrman proslul také svou specifickou metodou měření inteligence. Podle Cimrmana inteligence přímo úměrně souvisela s velikostí mozku. Dokonce sestavil tabulku s inteligenčními hodnotami, nejvýše na stupnici byl on a nejníže jste byli přirozeně vy.
Samozřejmě vyvstala potíž, jak velikost mozku měřit. Tak s tím se Cimrman vypořádal originálně. Měl takovou vlastní metodu - říkal tomu metoda trojitého ťuku - to takhle poklepal na lebku člověka ze tří stran a podle toho, jaké vibrace lebka vydávala, měřil Cimrman velikost mozku. Technika vpravdě geniální, ale měla menší nedostatky. Tak například když to tuhle zkoušel na svém příteli Einsteinovi, zjistil, že ten žádný mozek nemá.

Snapove tresty?
Každovečerná lahoda.
Bola sranda, keď sa hneval. A úlohy boli fajn, väčšinou som mohla sedieť v jeho blízkosti a liezť mu na nervy.
Občas som mala pocit, že je to môj hlavný a jediný zmysel života.
Vždy som hádala, čo vymyslí- ako dnes. Bol piatok a Snape bol po celotýždennom trestovaní už asi unavený, lebo ma zaviedol do svojej pracovne a mávol k zaprášeným policiam.
" Poutierajte to, slečna."
S úžasom som podišla bližšie. Neskutočné množstvo mozgov naložených v zaváraninových pohároch.
" Hej, pán profesor, a ktorý je váš?"
V tej chvíli som vedela, že tresty budú aj budúci týždeň.

„Ten dům byl plný bílých myší,“ začal vyprávět Silver. „Starali se o ně lidi v bílých pláštích. Když jsem se tam potají vetřel, připadal jsem si jak v ráji. Jediná chyba byly klece, v kterých byly zavřené. A vědci se snažili těm myším vylepšit mozky. Vylepšovali je, vylepšovali, myši byly čím dál tím chytřejší. Pak vždycky přišel můj okamžik. Chytrá myš si uměla v noci otevřít klec… a pod klecí jsem byl já.“
„A co bylo dál?“ ptala se koťata.
„Nic. Experiment byl ukončen. Vědci naznali, že myší mozek nezbystří. Nikdy totiž žádný nedostali do rukou. Ani jeden nedožil rána…“

„Vaše snídaně, pane,“ zavrtěl Dogbert ocáskem a strčil Dilbertovi tác s ovesnými vločkami a kalíškem čiré tekutiny.
Dilbert odložil kalkulačku. „Co je to?“
„Ehm, káva?“
„Dogberte, mne prostou odpovědí neurazíš. Co je to?“
Dogbert stáhl ocásek, takže vypadal jako chlupaté vejce.
„Jen takový experiment. V tom kalíšku je látka, která vám pomůže se uvolnit.“
„Uvolnit? Asi jako při masáži?“
„Spíše jako při exitu.“
„Dogberte!“
Kdyby mělo chlupaté vejce ramena, dalo by se říci, že jimi právě pokrčilo.
„Nezlobte se, pane. Potřebuji jen vaše mozky, nikoli těla.“
„Opět usiluješ o světovou nadvládu? Zlý pes!“
„Ó nikoliv. Vyrábím biopalivo do sekačky.“
„DOGBERTE!“

Přístěnek přes zatopenou ulici začal hořet.
Hastrman si z ohně nic nedělal. Zjevně se bavil čím dál líp.
Evžen vydechl: „U Želmíra, kde dědek nechal mozek?“
Vtom dostal nápad. Šílený, riskantní, na samé hranici proveditelnosti, ale snad spásný.
Jinou možnost neviděl.
Neobejde se bez pomoci a musí to být někdo, kdo bez dohadování dokáže myslet stejně jako on, předjímat každý jeho pohyb.
Martin Rapos se zrovna zchváceně vrátil z další cesty s postiženými do bezpečí.
„Podrž to za mě,“ nařídil mu Evžen.
Opatrně se vyvlékl z magického přadiva hráze, stiskl ruku Xénii a pokynutím hlavy ji vybídl, ať ho následuje.