DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

"I couldn't find you after the wedding. Where have you been?" John asked, sipping his tea.
"Around," Sherlock answered briefly.
I was sitting on a bench. Alone. In the dark.
"All right then," John nodded. "Were you having fun?"
"Of course."
It was so cold out there. And dark. On the outside as well as on the inside.
"That's great," John smiled and Sherlock smiled back. He could see, John doesn't actually believe him. He taught him well.
Sherlock couldn't actually tell him the truth, even though, he wanted to. He knew, it would just hurt too much to bear.

Té noci spal Dan u Toma. S tou zlomenou nohou potřeboval společnost, že. Dospělí to pochopili rychle, takže zbytek dne mohli kluci věnovat nálezu ze skrýše v domě. Ale stříbrný medailonek se zdál být obyčejný.
Bylo po půlnoci, když je spánek konečně přemohl.
Danovi přinesl noční můry. V jedné byl zavřen v podzemí a nemohl ven. V další před něčím utíkal a doprovázel ho jen strach a šepot, že mu dochází čas...
Vzbudil se zbrocený potem. Zpropadený medailon! Něco tam musí být!
Opatrně zapálil svíčku a podíval se na tu věc zblízka ještě jednou. Na medailonku se začali objevovat znaky...

Noc ovládla tábor, i měsíc zůstal schovaný někde za mraky.
Nemůžeš usnout, a tak nasloucháš zvukům z okolí.
Zahoukání nějakého zvířete.
Zakašlání spolubojovníka.
Někdo někde chrápe.
Další zahoukání.
Byl tohle praskot větviček?
Někdo nedaleko projde.
Tiché hlasy, jak se mění hlídka.
A zase zahoukání.
Zapraskání polen, když někdo přiložil do ohně.
Pro změnu cupitání.
Lehký šum, to se zvedá vítr.
Když se vystřídá hlídka a zvuky zvenčí se omezí na zvířata, počasí a chrápání, zní to trochu jako doma. Je možné být daleko, kdesi vprostřed budoucích bitev, a přece se na okamžik cítit dobře a v bezpečí? Víš, že je.

Procházel jsem se po nábřeží, kde větve lip se sklání až k vodě a je odtud vidět po řece až za město. Nad hlavou vířili prach cyklisté, se kterými se v tuhle dobu neustále srážíte na chodnících.
Už se šeřilo, když jsem zastavil a zapálil si cigaretu. Pozoroval jsem odrazy na řece. Čas plynul, ale já jsem ho nechal procházet okolo mne.
Jen jsem si představoval, jak se ze tmy za mnou odlepil od zdi stín. Moje černé svědomí přistoupilo až ke mně. Zahledělo se na hladinu vody a stejně jako já si zapálilo cigaretu.
Dnes se nic nového nestane.

,,Kdy jsme to vlastně začali?" ptala se madame když listovala mezi lekcemi v učebnici.
,,V září," odpovím.
Vysloužím si od madame její typický francouzský pohled.
Začínáme se bavit francouzsky. Hledám ve tmě svojí mysli všechny fráze. Hon, baguette. Je suis un pomme de terre. Je mange les petits enfants avec du fromage.
Nakonec ze sebe vyžblebtnu jen tiché oui a dělám, že jsem celou dobu poslouchala. Madame vypadá opět naší třídou velmi sklíčena. Ale stále si věří, jelikož její další slova jsou: ,,Subjoctif. Ten jsme brali v loni. To si ještě vzpomenete, ne?"
Jo, tam ve tmě to někde je...

Je to tam!

Udělej to.
Nedělej to.
Nikdo se to nemusí dozvědět.
Na co si to hraješ?
Stejně to není pro tebe.
Nestojí to za to.
Jsi nula.
Nejsi dost dobrá.
Nikoho nezajímáš.
Prostě to vzdej.
Všechny ty tiché hlásky tam vzadu ve tmě. Objeví se pokaždé a pokaždé mám menší a menší chuť jim vzdorovat a zbaběle chci jen přetáhnout peřinu přes hlavu a být někde jinde. Tiché a lepivé, ovíjejí se kolem mě jako liána a dusí poslední zbytečky odporu. Je vůbec možné se z nich vymanit? Co když mají pravdu. Co když za nic nestojím?
Má cenu vůbec bojovat?
Nevím.

Něco obcházelo zahradou kolem domu. Cítil, že tam venku něco je. Že něco krouží kolem domu. Snažil se usnout, ale tíživý pocit ho nenechal. Dlouhé minuty chodil z místnosti do místnosti, aniž by věděl, co vlastně hledá. Pokusil se ukrátit si chvíli knihou, ale ve zlosti ji hodil do krbu. Cítil plíživý pohled na zátylku. Někdo ho sledoval. Stěny domu byly blíž a blíž. Nakonec to už nemohl vydržet. Zapálil petrolejovou lampu a kuchyňskými dveřmi vešel do zahrady.
Našli ho druhý den ráno zhrouceného na podlaze zahradního altánu, jeho tvář zkroucenou v agónii. A v jeho pěsti útržek černé látky.

Nálezem svačiny si Edvin s Malachiášem patrně vyplýtvali štěstí na pár dní dopředu, protože i když z četných vraků poskládali vysloveně avantgardní samohyb, benzínu měli sotva na zkušební rozjezd.
Takže zatímco Vortigaunt svou třetí rukou svářel karoserii, Edvin čapl kanystr a vydal se do nedalekého tunelu hledat čerpací stanici. Obklopila jej téměř úplná tma, slyšel zlověstnou ozvěnu vlastních kroků a jen díky upířímu zraku viděl, že tam daleko před ním leží převrácená cisterna a hromada mrtvol.
Některé z nich měly na hlavě přisátého mimozemského parazitického kraba, otočení ventilu je probudilo a Edvin brzy litoval, že to tam nemůže všechno zapálit.

Ten večer byl rozpačitý. Po letech se těžko navazuje přetržená nit.
Přece jsme to pořád my?
Remus se zahleděl na zeď.
„Pamatuješ, jak jsi tehdy...“
„Objevil to kouzlo?“ zakřenil se Sirius.
„Ano... Hm. Asi... Půjdu pomalu spát. Možná dorazí už ráno, Moodyho rozmary...“
„Pravda. Jasně. Dobrou noc.“
Bývalo mezi nimi jiné ticho. Bezpečné. Tohle studilo a mělo ostré hrany.
*
Někde tam ve tmě byla zeď polepená plakáty.
Někde tam ve tmě leželi více než fyzickou zdí oddělení přátelé.
Někde... Někde tam ve tmě svítily psí oči?
„Tichošlápku,“ usmál se Remus.
„Nesnáším, když spím sám, od...“
„Já vím.“
Ticho trochu roztálo.