DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Když se Naisa ráno probudila, poznala už po sluchu, že venku zuří hrozný nečas. Váhala, zda má otevřít okno a zjistit, jak zlý opravdu je.
„Nai,“ zašeptala vedle ní najednou Malka, „zavři oči a já ti povím, co se mi zdálo.“
Naisa usoudila, že chvilku zahálky si může dovolit a poslušně zavřela oči.
„Za deště přišel nějaký bělovlasý pán v plášti. Povídal, že přinesl lék pro maminku...“ Snad samy měsíční víly vybarvovaly obrazy, které v Naisině mysli probouzela Malčina slova. Naisa okouzleně poslouchala.
Najednou hukot deště a vichru přehlušilo zabušení na dveře.
Naisa otevřela oči a vyskočila. Kouzlo bylo přerušeno.

Teď se nedívej.
Sněhurka líbezná, sama v přezdobeném zámeckém pokoji, rozhlédne se a potom si rychlým pohybem zakvedlá malíčkem v nose - a olízne jej. Princ o tom ví, je to jedna z těch maličkostí, kvůli kterým ji miluje, tak se taky nedívej.
Dáma na protějším chodníku s okousanými nehty a maličko rozmazanou řasenkou dostává facku od svého manžela. Lidé klopí hlavy jako uschlé slunečnice, tak se nedívej, taky se nedívej, vždyť to je přece jejich věc.
Kolovrat se točí, lidé se míjejí, ti druzí stárnou, zbyteční umírají a je to přece jejich věc.
Tak se taky nedívej.
Nikdo se nedívá.

Kirk byl pyšný na to, že o jejich tajemství nikdo neví. Užíval si kradmých pohledů směrem k vědeckému stanovišti, kde se ke skenu skláněl jeho první důstojník. To byl panečku výhled!
A když se mu zachtělo –
„Pane Spocku, pojďte se mnou!“ a zavedl ho do své kajuty. Z turbovýtahu se občas ozval jeho potměšilý smích. „Oni vůbec nic netuší!“
Spock na to většinou odpovídal stoickým pohledem, který říkal, to je tak nelogické a iracionální, ale nahlas Vulkánec neřekl nic. Jen se konečky prstů dotkl Jimovy ruky.
Čechov se podíval na Hikara. Oba se rozesmáli.
„Myslí si, že to nevidíme, co?“

Sam: "Deane, musíme za Casem"
Dean: "Cože?"
...
Sam: "Proč nejedeme zlatíčkem?"
Dean: "Zlatíčko si půjčil Castiel."
Sam: "Cože? Proč si ten posel boží půjčil zlatíčko?"
Dean: "Potřeboval si dojet... do kostela."
Sam: "Zatraceně, jestli zlatíčku něco udělal, tak se nedožije Apokalypsy!"
Dean: "Hele co kdyby ses radši uklidnil?"
Sam: "Co kdybys držel hubu?"
Sam: "Blbče."
Dean: "Debile."
...
Dean: "..."
Sam: "Spadl na něj meteorit."
Castiel: "Spadl na mě meteorit."
Dean: "Je z ní placička. Z mojí bejby je placička."
...
Sam: "Je mi to fakt líto, ale bude to tak lepší... To už nespravíš."
Dean: "Sešrotovat? Proč?"
Sam: "Teď se radši nedívej."

Beladona a Bungo Pytlíkovi si vychutnávali svačinu v útulném prostředí své nory.
"Je dobře, že si Bilbo dnes nehraje na čaroděje," podotkl Bungo a promnul si připálené chlupy na noze.
"Má tolik fantazie," povzdychla si utrápeně Beladona.
"Ale dnes je hodný," zamručel spokojeně Bungo a pohladil manželku po ruce.
"Mami, tati, vyzdobil jsem vám ložnici!"
Výkřik z hloubi Dna Pytle donutil manžele Pytlíkovi vyskočit z křesel a spěchat do zmíněné místnosti.
Tam je čekala záplava natrhaných větví, trávy a hlíny poházené úplně všude a jeden malý hobitek hrdě vypínající hruď.
"Bungo, nedívej se," zasípala Beladona zděšeně.
"Arghhhh!" odpověděl pan Pytlík.

Sklonil se k ní, ucítila vůni jeho kůže,
do zad něžně bodaly ji trny rudé růže.
Dech ovanul její ucho, čechral chmýří na šíji,
cítila, jak jeho paže pevněji ji ovíjí.
Slyšela se nahlas polknout, zadržela dech
a z hrdla se náhle vydral potlačený vzdech.
Nos s nosem se pozdravili, samet rtů se potká
a cit s citem vyklíčeným vzájemně se protká.
Vroucně šeptal: "nedívej se", tak zavřela oči,
nečekala, že najednou na vraníka skočí.
Nechal ji tam, odjel cvalem, aniž pohnul lícním svalem.
Z místa činu vypařil se z netušených důvodů,
kdyby to tak dělal každý, máme méně rozvodů.

„Tohle je pro velký, na to se nemůžeš koukat. Šup, běž spinkat,“ vyháněla ji od pořadu s hvězdičkou mamka a ještě si demonstrativně stoupla před obrazovku, aby náhodou nedošlo k úhoně.
*
„Jéééžiš, to je slaďouš… Tam, za náma…. Zbláznila ses? Ti řeknu, že je za náma a ty se na něj otáčíš? Dyť si nás všimne!“
*
„Hele, somrák. Nečum na něj, nebo půjde k nám a bude něco chtít,“ sykla kolegyně na zastávce.
*
Když dostala v tramvaji od holohlavce ránu do obličeje, zoufale se rozhlédla kolem sebe. Zjistila, že svět se naučil před vším zavírat oči.
Bezmocně nastavila druhou tvář.

Eöl byl souzen a odsouzen k smrti. Menší trest nezasluhoval. Vyvedli ho v poutech na černý skalní sráz Caragdûr. Naposledy se na mě otočil. Můj otec.
„Teď se nedívej,“ hlesla úzkostlivě Idril a zakryla mi oči. Její dlaň byla křehká a studená.
Zavrtěl jsem hlavou, uchopil její prsty a stáhnul ruku dolů. Chtěl jsem se dívat. Král Turgon sotva znatelně přikývnul.
„Opouštíš tedy svého otce a jeho rod, neblahý synu!“ vykřikl Temný elf. „Tady tě zklamou všechny naděje, a možná že tu ještě zemřeš stejnou smrtí jako já.“
Pak ho svrhli. Rozbil se na tisíc kusů. A já se díval.

"Až se budu měnit, nesmíte se na mě dívat," nechal je přísahat Remus, když s ním šli poprvé. Slíbili mu to s vážným pokývnutím hlavy, ale když se první paprsky měsíce dotkly podlahy Chroptící chýše, nedokázali odvrátit zrak.
Ozval se výkřik, který připomínal spíše zvíře než člověka. Praskaly kosti, svaly se přesunovaly, z hladké kůže začala rašit srst. Stvoření před nimi skučelo bolestí. Byl to strašlivý pohled.
"Dívali jste se," pronesl Remus vyčítavě, když bylo po všem. "Teď si myslíte, že jsem monstrum."
"Nemyslím si, že jsi monstrum," řekl rozvážně James. "Myslím si, že jsi ten nejodvážnější člověk, jakého znám..."

Zpočátku je hnal před sebou, obě dcery, které i v běhu hořekovaly nad svými manželi, a vzlykající ženu.
Za nimi hořela města. Hučení ohně, bortící se domy, lomoz Hospodinova běsnícího hněvu. Ale maličké město, vyškemrané útočiště, už bylo na dohled. Uviděl první stavení a v prudce tlukoucím srdci vzklíčila nesmělá naděje.
Zachrání se. Všichni.
Pak žena zůstala za ním. Chtěl ji varovat, chtěl vykřiknout.
Nedívej se tam!
Teď ne!
Jenomže bylo pozdě. Uslyšel tichý výkřik, jako pípnutí vyděšeného ptáčka, a potom už nic.
Neohlédl se za ní. Běžel dál.
Jen oči ho pálily, jako by je najednou měl plné soli.