Téma č. 00 pro 28. 3. 2015: ...za kamna vlezem (Zkušební téma)

Mrtvolu to bolí,
každý se jí bojí,
klouby praští, kůže praská,
tak velká to byla láska?
Svraštím čelo, uvažuju,
co bych mohl dělat dál…
Mozek bolí, vyvažuju,
živý bych už Jarem plál!
Sejde z očí, sejde z mysli?
Klopýtat se za nesmysly!?
Vzmuž se chlapče zima ti je,
zuby klapou, klapy klap.
Další záchvěv srdce bije?
Ne, to jsem jen chlípný chlap.
Zalezu si za kamínka,
zahřejeme oudy,
bude teplo na ramínka,
Ven z té hnusné boudy.
Slunko svítí? vždyť je noc!
tohle už je na mě moc,
Bylo toho po hříchu,
A co…! Země tu máš – přec jsem tu!

Odteď, když se řekne březen, kašlu vám na kamna a na lezení kamkoliv. Popřípadě za cokoliv. Březen, to se rovná krájení zeleniny, čištění zeleniny, škrábání snad úplně všeho, strouhání zeleniny, marinování zeleniny, míchání všeho, vaření, znova strouhání (tentokrát sýra) a následné ukládání do zakoupených plastových krabiček, nevěřícné stolování, ujídání, potom nadávání, plakání, utěšování, pomalému ujídání, opakovanému nadávání, potřeba vzdávání, přemlouvání, argumentování, přesvědčování, hubnutí, zoufání, plakání, uznání a možná ještě něco dalšího, co má souvislost s celerem a červenou řepou. Březen však pomalu končí a za sporák demonstrativně zapadla škrabka. Asi bych pro ni měla vlézt. Ale počká to na duben.

"Chlapi, co to dnes pijete?", zarazil se Tadeáš, spatřiv po vstoupení do hospody Jimrama a Lva nad skleněnými šálky s horkou tekutinou.
"Medovinu, Mladá medvědice nás přemluvila. A je to docela dobrý", referuje Jimram.
"Dnes je to fakt na vlezení za kamna a horkou tekutinu, jsem zmrzlej jak... drozd."
Původně chtěl Tadeáš použít jiné slovo, ale nechtěl být sprostý před dámou, neboť se právě přiblížila Meda Medová, řečená Mladá medvědice, hostinského dcera.
"Jistě nebudete trhat partu..."
"Nebudu, dej mi též jednu, Medvědičko."
"Tomu říkám marketingové využití jména", dí Jimram.
"Ještě, že se hostinští nejmenují třeba podle mlíka", uzavírá nakonec Lev.

„Píp.“
Běžce 11 ztratili víc než před rokem, ale její vysílačka o sobě sem tam dala vědět. A nejen její. Běžci tomu říkali pohyblivá smrt.
„Jedenáctko, tady Sam.“
Když byl sám, mluvil i na… bývalé běžce. Pro případ… prostě pro případ.
„Jedenáctko, chybíš nám, opakuji, Katy, chybíš…“
„Pomoc!“
Málem spadl ze židle. Dětský hlas.
„Co… Kdo to je? Kde jsi?“
„Katy,“ pípl hlásek. „Ale špatná Katy.“
„To nevadí, jsi v bezpečí?“
„Uhodila jsem zombíka pohrabáčem. Sebrala jsem mu sluchátka.“
„Katy, poslouchej mě! Kde jsi?“
Měl její pozici na obrazovce, jenomže děti se dokázaly schovávat na těch nejnemožnějších místech.
„V kamnech.“

Březen, za kamna vlezem.
Jak kdo.
Kočky lezou za kamna pořád, jaro nejaro. Pokud jsou lidi v práci a doma je klid, za kamny zůstanou spokojeně celý den.
Pak přijde večer.
A kočky musí ven. Zkontrolovat rajón.
Pak musí zas dovnitř – venku je zima a prší, kdo by tam byl dlouho?
Pak zas ale musí ven – co když přišel ten sousedovic kocour, co je ho potřeba zbušit a vyhnat?
Ale zas radši hned domů – nepřišel.
No jo, ale co když je venku něco zajímavého – honem ven.
A lidi, místo aby byli za kamny, chodí ke dveřím a otvírají… a zavírají…

„Je tu příšerná zima,“ prohlásil Jack.
Opuštěná ledová planeta s jedinou stanicí na opravu lodí. Výborný nápad.
„Možná by trocha tepla neškodila,“ připustil Doctor, kterému právě přimrzly boty k zemi.
„Právě, tepla,“ zazubil se Jack, „ta stanice je vytápěná. Můžeme... si vlézt za kamna,“ přikročil k Doctorovi.
„To bychom... Ale támhle jde nějaká fascinující bytost!“ rozběhl se nadšeně.
„Samozřejmě. Zase blondýna,“ zahuhlal Jack.
*
Jack znechuceně zamžoural. Dokonce ani ve snu...
„RÁNO DOBRÉ.“
Co to sakra...
„VE SPÁNEK CHTÍT ZALÉZT ZA TOPENÍ. BÝT VLEZEN ZA TOPENÍ. ZAHŘÍVÁN!“ ozvalo se lascivně.
Dobře. Takže: Mluví ze spaní. Potřebuje peroxid. Strávil noc s Dalekem.

Maminka Alžbětě vždycky opakovala: „Že manžel není doma, není žádný důvod k zahálce.“
Josefa odvedli v září čtrnáctého roku. Teď se blížil leden.
Bětka vstávala v sedm, jako když manželovi chodila pro noviny. Nakonec začala zprávy číst sama – co s tím jinak.
Nejprve se propracovávala všemi drobnostmi, které dříve nestíhala: vyleštit stříbro, vytřít za kamny. Před Vánoci budu doma, sliboval Josef odtažitě, když ho objímala na peróně.
Lžičky byly nablýskané, zbývalo jedině vytřít i pod buleriánkami. Bětku doháněl zoufalý pocit zbytečnosti. Vztekle otevřela noviny... a do očí ji uhodil reklamní titulek.
Zdravotnický kurz pro mladé dámy.
Prach pod buleriánkami zůstal.

S babičkou sledujeme matku, jak se s kobylkou rozpíjí v mlze. Šourá se vedle potahu s pospěchem, sedřená, seschlá.
Drobně romejší, zvířatům jde od huby pára.
"Březen, za kamna vlezem," zabručím, i když vím, co mi babička odpoví:
"Na svatýho Řehoře, šelma sedlák, kerý neoře!"
"Jenomže já nejsem žádný sedlák," odseknu.
"Jednou budeš ženou sedláka," řekne přesvědčeně.
"Nebudu," zavrtím hlavou a není to vzdor. Vím to. I matka s babičkou vědí, ale odmítají se s tím smířit. Budou bojovat až do konce. O svou půdu i o svou hrdost.
I když všechny tři víme, že ten boj není možné vyhrát.

Po cestě předlouhé, kterou šly pěšky,
do tepla za kamna vlezly si blešky.
Žila byla v tomhle domě taky jedna babička,
co na trhu prodávala otrávená jablíčka.
Pod plachetkou hnáty křivé a na hlavě jupku,
už byste ji nepoznali skrz vrásčitou slupku.
Kdysi holka krev a mlíko, na dveře však klepe věk,
když štupuje trpaslíkům sedm párů ponožek.
Po maceše zůstala jí jen hromádka jablíček,
každý týden rozprodá jich na jarmarku košíček.
Úmrtnost se v kraji zvedla, kdopak za to může?
Sněhurka je spokojená, jen ji svrbí kůže.
V královstvíčku zablešeném dávno není poroba,
Sněhurce však paměť vzala Alzheimerova choroba.

Každý den je tu jiný. A přesto mi splývají do jednoho. Vstát, nastoupit do služby, jít si lehnout. Když se zadaří. Dožít se dalšího rána, a pak přečkat den. Pokud nezmrznu kvůli tomu chladu v srdci. Mechanicky, beze změny - řezat, zastavovat krvácení, amputovat končetiny, šít.
Nedokážu v pacientech vidět lidi. Jsou to jen kusy krvavého masa. Některé jde na stůl první - hlavy, hrudníky. Některé může počkat - průstřely, šrapnely, zlomeniny, popáleniny, nemoci. I když je zachráním, nedokážu se cítit lépe.
Kdo přijde a zachrání mě? Kdo by dokázal vyhnat tu bolest a ten chlad? Ach, Adame! Kdo by chtěl zachránit lháře?