Téma č. 00 pro 28. 3. 2015: ...za kamna vlezem (Zkušební téma)

DMD poprvé. Takže - vylézt zpoza kamen a vyzkoumat, co to umí a neumí, co umím a neumím já, a jak to celé funguje.
A taky vyzkoušet tohle počítadlo. Kolik máme slov? Pětatřicet. Tak to můžu ještě chvilku mlátit prázdnou slámu, než se do drabblíků pustím naostro.
Sice do toho rozjetého vláčku nastoupím z pracovních důvodů až se zpožděním - po Velikonocích, ale nejméně sedm drobečků utrousit zvládnu. O čem budou? U nás v Šupleti mám takový malý cyklus drabblat o jedné svérázné postavě z HP světa. Rubeus Hagrid, šafář, klíčník a profesor už je nejspíš zvědavý, do čeho ho zase uvrtám.

Schovala se za kamny a potlačovala vzlyky, které ji nazvedávaly ramena. Skrčená na bobku skrývala štkaní, aby ji neprozradilo. Zadek ji pálil od výprasku. Krvavé pruhy se plynule přelévaly na záda a dolů na stehna.
Celá se roztřásla pokořením. Polykala nenávist a slzy, které nedokázaly odplavit nespravedlnost. V hrudi jí expandovala křivda. Nic neprovedla. Jen otec si musel vybít zlost a nespokojenost nad svým životem.
Vyhaslá kamna jako její bodyguard.
Pohladila ji tma, balzám na zarudlé oči, ale ne na zpráskané nitro.
Opilecké kroky odvrávoraly pryč a z ložnice se začalo ozývat hlasité chrápání.
Teprve pak vylezla ze svého úkrytu.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si dole v dedine, u Anči za pecou, ako si celú zimu vylihoval.
- Jaj, to sa už predsa nedá, predseda ústredné kúrenie zaviedol.
- A divíš sa mu? Pol dediny kvôli tej peci vyhorelo. Len neviem, ako sa ti podarilo toľko domov naraz zapáliť
- Nuž, zima mi bola. Tak som prikladal. A kto mal vedieť, že u Anči v pivnici je zabudnutá krabica s granátmi z vojny. Aspoň sme ohňostroj na Silvestra mali, že taký ešte nikto z dediny nevidel.

Za kamna si spolu vlezem
budeme si hrát
končí nám teď měsíc březen
nechce se nám spát
Skládat k sobě různé věty
když duben přichází
zvykli jsme si před pár lety
zatím nám to vychází
V půlce dubna přijde krize
jako každý rok
poztrácíme svoje vize
pomůže nám mok
Opojeni alkoholem
hrajeme si snáz
drabblují už všichni kolem
i když přijde mráz
Kamna stále krásně hřejí
písmena se hemží
bubák čeká pod postelí
utopme ho v Temži
Každým rokem je nás více
v jednotě je síla
Když odejde inspirace
pomůže nám víra?
Věřme že to přežijeme
zvládli jsme to loni
všichni si to užijeme
já ty my i oni!

Do zad mám zapíchnutou kovovou kličku a začínám se potit. Nepříjemné.
„Jen ještě seď, venku mrzne,“ hlásí babička a podává mi štrůdl. Jelikož ho přinesla z vedlejšího pokoje, je štrůdl ledový. Jediná místnost, ve které se topí, je kuchyně.
„Dík, babi. To nahoře je cukr nebo jinovatka?“
Babička vycení naráz všechny tři zuby.
„Smrade jeden. Uhni.“
Kecne vedle mě na uhlák a založí si ruce. U hlavy nám bublá konvice s čajem. Ptám se, jak jsou vlastně ta kamna stará.
Pokrčí rameny. „Proč?“
„Jen tak.“
„Keine Ahnung. Léta. Jen ta chcíplá želvička tvýho táty za nima leží nejmíň od pětašedesátýho.“

Duben pootevřel jedno oko. Na to byl fakt talent.
Ve tmě žhnuly uhlíky a větvemi prosvítala velmi nedramatická polovina měsíce. Personifikovaní měsíčkové spali. Dokonce ani březen neudržel oči. Zdálo se mu, že je slavným nonsensovým básníkem.
Duben došel ke zkamenělému Pegasovi a pohladil ho po hřívě. Kámen zafrkal, zahrabal kopytem a vzápětí zamával křídly.
Řítili se nad Rovinou jako o závod. Z Dubna opadaly sněženky i ojíněná tráva. Smál se a nadával a plakal, protože jezdil rád, ale zkuste rajtovat na šutru a bez sedla.
„Vstávat! Já vám dám kamna! Budete psát, až se z vás bude kouřit! Vstávat! Začínám!“

Šílený liják hnaný větrem tloukl do oken. Ještě že natrefili na hostinec.
Promrzlými prsty si nedokázala stáhnout rukavičku. On na tom nebyl lépe. V zoufalé snaze pomoci jí z mokrých šatů použil i zuby. Rozepínal, rozvazoval a trhal, až tam stála jen v korzetu a spodničce.
Podíval se na ni a znovu se roztřásl, ale tentokrát vzrušením. Další závan větru srazil kouř z komína zpět do místnosti a odhozená spodnička se vznesla až ke stropu.
Nadšeně vykřikl a jí bylo jasné, že má vlézt do postele. Popřípadě za kamna.
Sama. Protože on stráví noc šitím horkovzdušného balónu, který konečně poletí.

Rozespale si žmoulám oči a přes hromádku oblečení klopýtám z ložnice do koupelny. Div že se nepřerazím. Bezmyšlenkovitě sáhnu po pastě, kterou ve velikosti hrášku nanesu na zubní kartáček.
Sakra, proč to nepění? A proč to tak divně chutná? Nivea začala dělat zubní pasty?
Dopr...kvančič!
Rozhodnu se spravit si chuť ranní kávou.
Chyba.
Kromě toho, že se opařím, si do kafe přidám i dvě lžičky cukru. Navzdory tomu, že už dva roky nesladím.
S povzdechem vylívám svou snídani do dřezu.
Mít tak kamna, zalezu za ně a do večera o mně nikdo neví. Nebo možná dokud neskončí tenhle prokletý měsíc.

Jako malá se bála všeho, co neznala. Podle lidí přirozené, podle času nikoli.
Když po trati, která vedla okolo jejich domu, projížděly vlaky a ji ten zvuk doháněl téměř k pláči, když jí maminka nedokázala říct žádnou pohádku o tom, že vlaky nejsou špatné, utíkala ke starým kamnům.
Prolezla škvírou, skryla se do starých odhozených látek, které si tam ve svém neexistujícím dětství nanosila a spala.
Jednoho dne vlaky projely a ona znovu utekla. A spala.
Spala i v momentě, kdy se bomby začaly snášet na železnici a zasypávaly ji celou i s okolím.
Spala klidně, protože o tom nevěděla.

"Je to všechno na houby," prohlásila s výrazem Sokrata, který právě dovedl dalšího pošetilce k prozření, že vlastně nic neví.
"Houby nerostou. Ani tráva," povzdechl si její společník.
"Ta čarodějnice tu nadělá paseku a já jsem pak bez práce!" pokračovala ve svém monologu.
"Kdyby byl aspoň mech," posteskl si.
"Prej, že pranostiky a předpovědi už nepotřebujou, stačí jim "...za kamna vlezem a už nevylezem." a já se můžu jít klouzat."
"To nepochybně můžeš, rybníček je zamrzlý."
"Neslyšels, jsem bez práce!"
"Nikdo to nemá lehký, třeba já nemůžu sehnat ždibec trávy, aby nebyl zmrzlej."
"No, jo, ale ty, vole, nejsi rosnička!"