DMD Bonus č. 2. pro 8. 4. 2011. Téma: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny

„Něco bych zbodl,“ prohlásil štíhlý chlapík a mrkl na svoji společnici. No, štíhlý... To asi není to pravé slovo. Byl přímo kost a kůže. Kdyby jej viděla Twiggy, slintala by závistí.
Zato jeho společnice byla holka krev a mlíko. Její tvary nenechávaly nikoho chladným a plné rty si přímo říkaly o pozornost. Jmenovala se Láska. Pohlédla pohrdavě na Hlad a odfrkla si: „My tady přetváříme lidské dějiny a ty myslíš jenom na jídlo.“
„Myslím na něj celý život. Každou minutu, každou sekundu. A nikdy jsem ho neochutnal. Není to fér, víš?“
„Život není fér.“
„A proč jej fér neuděláme? Já bych se konečně najedl a lidé by také byli spokojení.“
„O fair play nepadlo ani slovo. Gautamal by nám řekl, kdyby chtěl učinit lidský život spravedlivým.“
„Proč nám vůbec vrchní velení přenechal? Kde je Smrt, Osud nebo Sen? Pro mě za mě, ať za lidstvo rozhoduje třeba Delirium. Mě už to nebaví. Chci se jít nadlábnout do Restaurantu na konci vesmíru. Nebo aspoň do KFC.“
„Nemůžeš jen tak odejít. Jednou bylo řečeno, že Hlad a Láska určují veškeré lidské dějiny, tak to tak musí být.“
„Tak mi aspoň něco uvař.“
Láska se zamračila. „Pokud vím, Hlad je nejlepší kuchař, ne?“

Poznámka: píšem po česky, pretože knižku máme v českom vydaní a nedokážem si predstaviť, že by som to písala po slovensky. Ak tam mám chyby, buďte prosím zhovievaví :)
Milý Tasemníku,
proč se vlastně ještě podivuješ nad tím, jak Tvého pacienta ovlivňuje Láska? Vždyť jsem Ti už tolikrát opakoval, že lidé jsou kříženci, zvířata i duchové zároveň!
Základním znakem jejich zvířecí poloviny je Hlad. Ten samý Hlad, který i my důvěrně známe. Aby žili, musí jíst. Duchovní hlad je vede k ukájení jejich potřeb. Pokud provládne zvířecí část, stane se Hlad jedinou hnací sílou v jejich životě (ti filosofové to vznosně nazývají Materialismus).
Tvůj pacient je ale teď v úplném područí své duchovní poloviny. Ovládla ho Láska a téměř úplně zapoměl na svůj Hlad. Jediné, co teď chce pro sebe, je strávit s tou nanicovatou holkou čtyřiadvacet hodin denně, jinak myslí jenom na ni a na její dobro. Tahle Láska je pro nás úplně nepochopitelná, protože je čistě Nepřítelovým vynálezem. Nesnaž se v ní hledat logiku, žádná tam není!
Teď bys měl apelovat na pacientův Hlad. Se samotnou Láskou nic neuděláš, ale připomínej mu, po čem toužil předtím. Snaž se dosáhnout, aby se nezištná Láska proměnila na sobecký Hlad. Pak bude myslet jenom na své vlastní ukojení.
A hlavně sebou hoď, protože moc času trávíš jenom metafyzickými úvahami. Tohle nejsou výsledky, které toužíme vidět!
Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob

Archivář si zhluboka povzdechl. Nesnášel tuhle hnusnou zatracenou výpravu přes tenhle hnusný, zatracený, mokrý les a nechápal, proč král trval na jeho účasti. Ano, princovo vítězství nad drakem a osvobození překrásné princezny Eliany musí být zaznamenáno, ale co by s tím měl mít společného on?
Bohužel si král postavil hlavu...
Nebo možná spíš královna. Dobře, několik jejích dvorních dam je... v tom... v problémech, ale nebyla jeho vina, že tak moc miloval dámskou společnost. A vyslat ho na tuto výpravu jen proto, aby ho drželi dál od jeho dámiček, bylo navýsost surové.
Topil se v sebelítosti. Je hladový, mokrý a opuštěný. Včera to přehnal s medovinou, takže ho ještě ke všemu bolí hlava. Naštěstí už se blíží k drakovu doupěti; princ ho zabije, zachrání svou milovanou, a budou se moct vrátit do tepla, domů, do Otranska, do Vyzmaně, do hradu, do háje, to je ale hnusně.
Vytáhl pergamen a brk. Potom musela výprava chvíli čekat, než našel inkoust.
Poté začali dělat hluk, aby draka vylákali z doupěte.
Archivář pečlivě zapisoval historickou událost.
A Jordyn, dědic trůnu Otranska, pozvedá svůj mocný meč, aby skolil hladového netvora, jenž uloupil jeho vyvolenou, a před tím mnoho půvabných panen pozřel.
„Miluju tě, princeznooo!“
Chramst.

Fandom: na konci ;)
Poznámka: Vím, že mi to celé trošku hapruje, ale počítat slova a ještě hlídat logiku na mě bylo dneska moc ;)
------------------------------------------
Scéna: místnost plná květin, uprostřed impozantní jídelní stůl, těžké závěsy, drahý jídelní servis – porcelán, láhev vína, ta nejlepší teflonová pánev, ostré nože
Osoby: muž střední postavy na kolečkovém křesle, rusovlasá žena v černých večerních šatech; druhý muž postavy spíše menší v dokonale střiženém smokingu - velmi elegantní
Jídlo: Soudě dle vůně vynikající, žádný gurmán by nepohrdl (Pozn. Nutno prověřit původ mozečku.)
Prezentace: Příprava pokrmu přímo před hosty. Působivé. Hostitel se v kuchyni zřejmě umí otáčet.
Celková atmosféra: Poněkud napjatá. Verbální schopnosti jednoho z hostů se postupně rapidně zhoršují. Trapný výstup.
Harry Sheldon zavřel zápisník a pero schoval do kapsy u saka. Když se vydal k přátelům na večeři, opravdu nečekal, že večer stráví pozorováním znepokojující společnosti v jídelně. Netušil, co se tam sakra děje, ale rozhodně si to nehodlal nechat pro sebe. Litoval, že si zapomněl diktafon.
Harry byl asi pětačtyřicetiletý muž. Dřív býval investigativním novinářem, ale na jeho postavě bylo znát, že už několik let proseděl jen v kanceláři. Tohle bylo ale něco docela jiného.
Protáhl se. Tedy pokusil se o to.
Zachytil za jakousi tašku. Strhl ji dolů a v jídelně se rozhostilo ticho.
Harry se neodvážil ani dýchat.
Dveře se prudce otevřely.
„Dobrý večer,“ usmál se doktor Lecter.
Fandom: Hannibal (pokačování Mlčení jehňátek)

Když ji uviděl poprvé, tančila kolem ohně a v havraních vlasech se jí leskly plameny. Byla krásná jako noc a on ji zatoužil mít.
Když ji uviděl poprvé, seděla na schodech před střední školou a hleděla kamsi do prázdna. Byla opravdová a nebezpečná. A on ji zatoužil chránit.
Sám vybral místo jejich prvního setkání a okouzlil ji. Když chtěl, dokázal být krásný jako anděl světla a omamovat srdce.
Nechal ji, ať si místo jejich prvního setkání vybere sama. Poprvé na ni promluvil, když ležel na zemi a ona mu botou přišlápla hrudník. Nechtěl dělat dojem.
První, co jí řekl, byla lež. A pak následovala další a další, dokud nebyla úplně jeho.
První, co jí řekl, byla pravda. Nelhal jí, ani když ho to mohlo stát úplně všechno.
První, o co ji požádal, byl stříbrný křížek, který nosila kolem krku. Její poslední hranici bezpečí.
První, co jí daroval, byl stříbrný křížek. Když si ho dala kolem krku, vztyčila mezi nimi bariéru bolesti.
Loupil její srdce kousek po kousku. Nakonec z ní vysál krev a život.
Chránil ji před sebou, i když mu to rvalo srdce. Byl ochoten za ni i zemřít.
Mezi hladem a láskou je vztyčena křehká hranice.
Lidská duše.

Fandom: Historie, Kataři
Vrátila se tam o půl roku později. Hradby Montséguru vypadaly stále stejně, dole pod horou jí spáleniště připomnělo, co se událo. Upálili je. Všechny, kteří se věrně přihlásili ke katarské víře, která jim zakazovala lhát. A oni to věděli. Nepotřebovali inkvizici, ti dobří lidé se udali sami.
Vítr se prohnal skalami, pohrál si s prameny jejích černých vlasů a pokračoval dál do hor. Srdce jí svíral žal, oči jí slzely. Francouzi jich v pevnosti doslova uvěznili až na tři stovky. Ne všichni složili slib dokonalosti, ale perfecti patřili k nejpočetnějším. Když se Montségurští vzdali, spousta následovníků víry narychlo zatoužila zemřít co nejčistější.
Nakonec nezáleželo na tom, jestli oblékli kutnu nebo ne. Ti, kteří nebyli masově upáleni, zemřeli o něco málo později. Francouzská nenávist vůči Languedocu byla příliš silná a hlad po jejich bohatství ještě silnější. A inkvizice byla všude, strach obyčejných lidí jim byl nápomocen.
Udáš, budeš zachráněn, neudáš, půjdeš na hranici s nimi.
Jí se podařilo uniknout všem nástrahám katolické víry a lačnosti francouzského krále. Přežila, ale ztratila svou matku, sestru, malého bratra, svého milého. Chtěla se pomstít, všem těm násilným mužům, kterým nezáleželo na ničem, ale co sama zmůže proti zkaženosti těch, kterým se neubránil celý její národ?
_________
Poznámka: Koho by zaujalo téma Katarů, Languedocu atd., může si o tom přečíst v knížkách Poklad Montséguru (Sophy Burnham) a třeba v Labyrintu (Kate Mosse - ne ta modelka). Teď si nevybavuji, jestli jsem o nich četla něco dalšího, ale určitě se to dá někde zjistit. To jen kdyby to někoho zajímalo tak jako mě :)

Zhřešil jsem. A hřích je v prvopočátku všeho.
Jenže pak přišla. Láska. Horká. Spalující. Nepravděpodobná. Nevěděl jsem, co dělat. Minulost mě svazovala a já se od ní potřeboval odpoutat. Nemilosrdně odříznout. Ale nedokázal jsem to udělat sám.
Řešení se nabídlo víceméně samo. Odborná pomoc. Jednoduché a prosté. Fungovalo to. Gratuloval jsem si až do okamžiku, kdy jsem se na té opuštěné chodbě obrátil za zvukem svého jména.
Ty oči jsem poznal okamžitě, ale už nebylo kam utéct.
Za mé hříchy mi byl vyměřen trest. Nevím jestli přiměřený.
Cítím se tak trochu ukřivděně, zhřešil jsem z lásky, mohlo mi být odpuštěno.
Zabit.
Proč to potkalo právě mě?
Zabil mě. A pak šel a pečlivě odstranil veškeré stopy mé existence. Zabil mě na dvakrát.
Unikla mu jediná věc, klobouk, který se zakutálel do tmy, když jsem padal k zemi. Poslední stéblo. Toho jsem se chytil. Nevím jistě jak. Magie je vysvětlení hloupé a já byl vědec. Hlad po pomstě je vysvětlení ještě hloupější. Bohužel vysvětluje nejvíc.
Na každý pád, nejhorší ze svých hříchů jsem spáchal posmrtně.
Zabrat první hlavu, která se namanula. Taková věc je horší než vražda.
Hlad po pomstě. Byl jsem přesvědčen, že musím.
A takový hřích se odpustit nedá.

poznámka: Dárek pro Julii, nejdřív k Totalitním Vánocům a pak potažmo k narozeninám. Všechno nejlepší!
V krajině posedlé tmou dějiny se píší rukou podivnou, a perem ještě podivnějším.
To pero ostrý hrot má a do srdce jím bodá.
To srdce zraněné, krvácející, hladoví po dalších ranách.
To srdce po lásce žízní.
*
Láska je pyšná, hrdě zvedá hlavu a tajně touží. To jediný pohled Libušin zabodl a zaryl se do srdce Přemyslova jak rádlo do měkké země.
Láska je krutá, šíp letí bez rozmyslu, nevybírá si. To Johanka marně pod křížem kleká a o milost velitele svého prosí.
Láska je krátká, sladká, bolí. To Romeo vzdychá rty otrávenými a dýku do srdce Juliina noří.
Láska všechno smí a všechno chce. To zelené rukávce Anniny měkce pohladily tvář Jindřichovu.
Láska tahle zakázaná, říkají, zvrácená je, ale tím krásnější, prudší. To Oscar Wilde svléká pomalu kabát a usmívá se pod vějířem řas.
Láska nést se nechává propastmi času a do hrobu uléhá. To Viktorie kleká truchlivě ve Westminster Abbey, na černém krajkovém čepci třpytí se diamantová korunka; vzpomínka na Alberta.
Láska usmrtí, zahubí a zničí. Nesouhlasný pohled Yoko bezhlesně říká: Už dost, Johne.
*
Krajina ta láskyplná, krajina lidské mysli láskou je pohlcená a tužbami těch, kteří po ní hladoví. Krajina ta tmou vždy nejvíce září, a hvězdným nebem.

Dobře, tentokrát je téma pojato trochu volněji.
Fandom: Pán prstenů (Ano, já to udělala a vzala si pod klávesnici dílo, které je pro mě jinak nedotknutelné! Nějak mi to tentokrát nedalo.)
Přechod Mordoru byl stále obtížnější. Útrapy namáhavé cesty přes svahy neplodné pustiny ještě stupňovalo břímě, které se s každým krokem stávalo neúnosnějším. Jak se blížili k Hoře, samotný Prsten týral jeho mysl víc a víc. Úkol, který na sebe Frodo dobrovolně vzal, se zdál být nad jeho síly.
Neustále si připomínal, proč to podstupuje. Země, které Temný pán vládl, byla beznadějně zničená. Jen holé kopce, hromady popela, trnité křoviny a ve vzduchu dým. A kdesi uprostřed temná věž, v níž sídlí zlá vůle, která touží po tom, uchvátit víc, podmanit si svobodné země a jejich obyvatele, všude působit zkázu a beznaděj.
Na druhé straně je život, svoboda a naděje. Jeho Kraj, kde se hobiti dosud pokojně starají o své zahrádky a netuší, co jim hrozí. Prostý a pokojný život mezi příbuznými a přáteli. Pohostinná Roklinka a líbezný Lothlórien, písně elfů, jejich rozpustilý smích i moudrá vážnost. Stateční Hraničáři, lidé odhodlaní vzdorovat až do konce. Všichni, kteří se rozhodli odolávat Stínu i za cenu těžkých obětí. Ti, kteří ho provázeli a chtěli s ním jít až na konec cesty. A věrný Sam, který ho odmítl opustit. Spoléhají na něj, jejich osudy na něm závisejí.
To všechno stojí za to, aby vytrval.

***Závist Tomáše R. aneb o Danielově šlechtickém titulu***
Poznámka: Tři dráčkové je jméno zámečku Danielovy rodiny.
---
„Říká člověk, kterej se narodil se stříbrnou lžící v hubě!“ vykřikl Tomáš R.
Daniel von Drak se zasmál, pohodil hlavou jako pyšný hřebeček a uzemnil kolegu jednou ze svých cynických poznámek. Potom za souhlasného potlesku opustil místnost.
Příbližně o hodinu později se v kabinetě za sbírkami sešla obvyklá sestava. Daniel von Drak, který seděl na pohovce s koleny pod bradou, Jaroslav L. a Marek P.
„Nemám rád, když si o sobě někdo myslí, že je víc než ostatní,“ řekl Daniel hrnku čaje, za kterým se schovával.
„A, že já jsem velmi ješitný,“ dodal s úšklebkem.
Jaroslav se pousmál. „To jsi, ale myslím, že o tom jsi mluvit nechtěl.“
„Máš pravdu. Chtěl jsem mluvit o Tomášovi. Proč si ten chlap myslí, že narodit se v sedmdesátých letech do šlechtické kolébky bylo něčím výhodné?“
„Závidí ti majetek,“ pokrčil rameny Marek.
„Mně?! Teď jsi mne pobavil. Většinu majetku stihl prapradědeček propít dřív, než přišli komunisté, ze Tří dráčků byla ruina, na které si dědeček zničil zdraví… Vždyť nám dnes patří jenom několik hektarů polností, les a rybník. My jsme to ale hrabata. Z Nemanic! Nemluvě o tom, že titul přejde po otcově smrti na sestřina syna, já se ho vzdal,“ smál se Daniel.