DMD č. 18. pro 18. 4. 2014. Téma: Hemžení

Bolela ho hlava. Strašně. Už potřetí četl jeden řádek a vůbec netušil, o čem je. Nevnímal už posledních několik stran. Nad otázkou č. 14 strávil už asi dvě hodiny, ale nezopakoval by z ní vůbec nic. Papíry ztratily kontury a před očima se rozplývaly v beztvaré saláty. Zavřel oči. Pod víčky se mu roztančily desítky písmenek, v uších mu vyzváněla slova, sousloví, fráze, vytržená z kontextu, opakovala se a nedávala smysl. Připadal si jako opilý. Opilý učením za poslední čtyři roky. Frustrovaně prolistoval zbytek, který mu ještě zbýval.
Vystřízlivěl rychle. Ze sešitu vypadla přihláška na vysokou školu, kterou zapomněl odeslat.

Tu noc, jak ví i prvňáci,
měl ďábel cosi na práci,
neb jednal právě s Edvinem:
„Tož jak tu válku rozvinem?“
U Alloway duchů dav,
co v spárech mají svíce z hlav,
a kostlivci si brousí chrup
na zlato, srdce, prostě lup.
Tu špeha s koněm merčí duch
a stokrát ještě vzroste ruch,
jak za ním chvátá každá kost
než nevítaný zdrhne host.
„Ho poslal sám John Barleycorn!“
se vzteká z kostí leprikón
a zbytek žene v zbrklý hon,
čímž jenom znovu zhorší shon
a koně cvaknou za ohon.
Vědět by jim přišlo vhod,
že byl to jenom zlitý Skot.

Ve Velké síni se to hemžilo studenty všech barev. Pak zacinkal zvoneček a všichni utichli. Akce nejdříve probíhala zdárně, všechno běželo jak na drátkách. Ale jen do chvíle, než na pódiu vytryskla umělá krev. Kouzelničtí pubescenti zareagovali různě. Několik dívek omdlelo, několik chlapců se začalo smát. Pak propukla panika a hemžení začalo nanovo, jen chaotičtěji. Studenti po sobě šlapali, někteří schválně. Profesor Snape a jeho pohledy tentokráte k uklidnění rozjívených děcek nestačily. Ten den bylo rozdáno mnoho trestů. Tolik, že z nich Filch ani neměl radost. A ředitel Brumbál uznal, že zákaz divadelních představení ve škole neměl být nikdy zrušen.

„Tak co, Zahradníku?“ zaburácel Jošt Mareš na mladého bystrozora, který se k němu celý brunátný hnal nádvořím brněnské centrály a kličkoval mezi pobíhajícími kouzelníky.
Zahradník zasalutoval. „Hlásím, že zadržená uprchla.“
„To jsme si všimli,“ zavrčel Jošt, pak zahulákal: „Pátrací oddíl! Petrská!“
„To nepomůže,“ odpověděla Petrská za Joštovými zády. „Zadržená KaTužka zmizela za pomoci podezřelé Ness. Doslova.“
„Plášť neviditelnosti?“ ucedil Jošt.
Petrská zavrtěla hlavou. „Ten by náš systém neoblafl. Ness musí mít v žilách krev polního národa. Rozplynula se nám s druhou podezřelou před očima.“
Čarodějové zmatkující okolo zůstali jako opaření.
„Král Ječmínek se vrací,“ zašumělo davem.
Jošt si začal zoufat.

Pobíhal na vzdáleném konci davu a hledal cestu skrz. Hemžení kolem neustávalo, ačkoliv bitva o lístky teprve začala.
„Nezbudou na nás žádná místa,“ pronesl otráveně.
„Kdyby jsi nezapomněl koupit vstupenky předem, už bychom seděli uvnitř,“ utrousil Leonard naštvaně.
„Myslel jsem, že je koupí Wolowitz. Kdyby to nezpackal, šli bychom dovnitř jako normální lidé.“
Leonardovi docházela trpělivost. „To ty jsi je měl koupit!“
„No ovšem, je jednodušší obviňovat druhé, že ano?“ pronesl ublíženě.
V tom se otevřel nový vchod. „Posledních dvacet lístků na Star Wars,“ zvolal muž oblečený jako Darth Vader.
Sheldon zbystřil. Vyrazil vpřed, mlátíc lidi kolem sebe hlava nehlava.

Hemžení malých, zrzavých mravenců bylo čím dál nepříjemnější a po mnoha deratizačních pokusech i podezřelejší. Pobyt na chalupě dokázali pořádně znepříjemnit. Byli všude, v posteli, v šuplících, v jídle..
Nikoho nenapadlo při pohledu na tmavou skvrnu na zdi za televizí nic, co by s nimi mohlo souviset. Bylo to prostě vlhké zdivo. Neustálé savování, odvlhčování zůstávalo bez efektu. Pak se někdo rozhodl, že se do zdi "podívá". Po prvním lehkém úderu do stěny nastal úprk dětí z místnosti, můj jekot a šokované zalapání po dechu ostatních přítomných. Ve zdi bylo obrovské mraveniště a miliony mravenců se valili přímo na nás.

"Promiňte, promiňte, já se omlouvám. Byl byste... děkuji." Matěj se prodíral davem s několika krígly. Konečně byl u stolu.
"Příště jde pro pití Is," prohlásil.
Chvíli se bavili a pak nápoje vypili.
V sále bylo jako v úlu. Parket byl plný a všude jinde se hemžily hovořící skupinky. Sukuba však přesto neměla problém pití, samozřejmě s pomocí několika nosičů, bez úhony dopravit ke stolu.
"Amatére," mrkla na Matěje.
"Děvko."
Chvíli se bavili.
"Něco mi tu chybí."
"Co?"
Na druhé straně tanečního sálu se rozběhl známý souboj. ("Není čerstvá! Je čerstá!")
Se smíchem si spolu přiťukli.
"A na to se napijem."

Bylo ráno a do cvičiště se opíralo slunce, rosu už usušilo a začínalo být horko. Na tribuně stál Ecthelion s lordem Glorfindelem a společně se snažili vycvičit bojovníky z mladých elfů. Ecthelion zoufale sledoval, jak se navzájem strkají a nadávají si.
„Byl můj rozkaz k seřazení nepochopitelný?“ zeptal se společníka.
„Možná se snaží seřadit se podle výšky,“ navrhl Glorfindel.
„Já z nich vykvetu,“ povzdechl si. „Jak z nich máme udělat schopné vojsko?“
„Počkej, až jim dáme koně. To budou bolavé zadky a naražené kostrče.“
„Já bych měl starost spíš o ty chudáky koně, ne o zadky těch nemehel,“ prohlásil Ecthelion.

Každý rok v tento den přesně o půlnoci táhli přes Prahu. Byla to velkolepá podívaná. Poprvé jsem se tam ocitl víceméně náhodou, šel jsem vyvenčit svého varana a on mě sem zavedl. V ulicích byly shromážděné celé davy a s napjatým očekáváním vzhlížely k obloze. Byla to nádhera, opravdu. Jako by nad námi prolétal celý noční oceán. Malé rybky, odsud sotva viditelné, se hemžily mezi obrovskými těly velryb, které z tohoto pohledu působily jako takové menší planety. Žraloci sebou graciézně mrskaly. Z ploutví toho zástupu na nás pršela slaná voda. Okolo mě pobíhaly děti, olizovaly si ruce a smály se.

Thranduil schoval tvář do dlaní. Vzápětí ale dlaně přesunul a zakryl si s nimi raději uši. Nepřátelský pohled směřoval na prostranství před svým trůnem. Ještě před chvíli bylo všechno v pořádku. On vyslýchal trpaslíky o cíli jejich pochybné cesty a oni vzpurně mlčeli. Jenže pak přišel Gandalf...
...a od té doby tu všichni pobíhají sem a tam, máchají rukama a křičí. Gandalf křičí na Thorina, Thorin křičí na všechny okolo, stráže se šťouchanci pokoušejí sjednat pořádek a vyhýbat se přitom čarodějovi.
"A dost," zakřičel elfský král náhle, "až si to vyříkáte, pošlete pro mne a budeme pokračovat ve výslechu, ano?!"