DMD č. 6. pro 6. 4. 2011. Téma: Pořádná kára

Motor vrněl, jako kdybych měl pod kapotou košík s koťaty. Najednou se za mnou objevilo nějaký monstrum s řidičem v zrcadlovkách. Chlap protůroval motor a zatroubil na mě. Mávl jsem na něj, ať mě předjede, ale on ne – ještě jednou si na mě zatroubil! Zrychlil jsem. On se na mě pořád lepil jako teplouš. Ještě! V životě se mi nestalo, že by měl někdo výkonnější auto než já – možná tak NASA.
Až doteď. Chlap hodil blinkr a předjel mě, ukazujíc mi svůj naleštěnej zadek. Došla mi trpělivost a vystřelil po něm raketu. Jó, někdy jsem fakt rád, že jsem Batman.

„Die, přijmi tento dar ode mne, Midase, syna Gordiova,“ řekl muž slavnostně a pevně uvázal vůz ke sloupu chrámu.
„Ten, kdo bude chtít vládnout Asii, jej musí rozvázat,“ pravil.
O mnoho let později přijel muž, jenž si byl jist svým právem na vládu. Místní jej dovedli až k posvátnému okrsku, ačkoli pochybovali, že uspěje.
Alexandr vytasil meč.
„Ehm…,“ začal Héfaistión.
Ptolemaios předvedl jakýsi simulovaný záchvat kašle.
Alexandr přeťal uzel.
„To je vrchol! Já ten vůz přivážu a stejně mi ho někdo ukradne!“ ozval se vzteklý křik.
V té chvíli k nim přistoupil kněz.
„Pane, přeješ si vidět slavný Gordiův vůz?“

Poznámka: Prosím všechny rybáře a biology, aby byli shovívaví k mé naprosté neznalosti ekosystému rybníka :)
Zasedání Rady obyvatel rybníka pomalu končilo. Připlavali téměř všichni radní (což byl výjimečný stav – ryby měly mezi sebou napjaté vztahy od té doby, co jedna štika při shromáždění sežrala další dva radní) – své zástupce poslali kapři, amuři, plotice a okouni. Objevila se dokonce i štika a slíbila, že se bude chovat slušně.
Toho dne se nic nevyřešilo. Rozhodli se schůzi rozpustit. Nikdo si nevšímal Zlaté rybky, vytrvale se hlásící o slovo.
Najednou na dno dopadlo červené osobní auto.
Všichni se otočili na Zlatou rybku. Ta se usmála: „Jen jsem si říkala, že by se nám hodila nějaká pěkná zasedací místnost…“

Varování: Je to blbost. A dalo mi hroznou práci to napsat. Ale bod je bod ;)
Sherlock Holmes šel směrem k Regent’s Park a přemýšlel nad tím, že vrahovy podrážky bot měly neobyčejnou stopu. Takové podrážky dělá jen jedna značka. Začal si všímat bot okolojdoucích lidí. V tom je z čista jasna spatřil: hladké, černá matná kůže, model Greenwich. Přesně takové si pro vraha představoval. Muž kráčel kousek před ním, ale když se k němu Sherlock přiblížil, spatřil ho v odraze výlohy a začal utíkat. Na roku nasedl do taxíku a pro Sherlocka by byl ztracený, kdyby si nezastavil další a neporučil taxikáři, že má vraha sledovat.
Jo, londýnský cab, to je pro detektivy pořádná kára.

Zatímco ostatní říkali svým dopravním prostředkům podle lidského slovníku: „auta,“ (nic chytřejšího je nenapadlo), Pidičlovíček byl v Pidisvětě populární. Jediný mohl říkat svému autu „kára.“ Jednou se odehrála velká pidisrážka a pidikára při ní přišla k pidiúrazu. Našli ji o sto pidimetrů dál, slisovanou do pidikosočtverce. Pidičlovíček se teď mohl chlubit leda tím, že pidikára je opravdu pidi. A protože měl patent a nikdo jiný nemohl slovo použít, začalo se kára říkat kosočtverci, což byl přenesený význam a aby měl Pidičlověk vztek, malovali jej pidivandalové na zdi Pidiměsta, aby měl Pidičlověk vztek, že teď zas oni mohou a on nemůže.

Záda měl opřená o stěnu a lopatkami se do ní pokoušel zahrabat. Trhaně oddychoval. Celé patro prosprintoval a jeho kondice už není, co bývala. Ale byl si jistý, že neudělal žádnou chybu.
Ještě nemůže vědět, kde je, i když tušil, že mu už je na stopě. Teď musí přeběhnout dlouhou chodbu v západním křídle, kde se už nedalo nikam ukrýt, musí ji uběhnout celou najednou. Na konci je výtah, tam už bude v bezpečí. Naprázdno polkl. Teď, nebo nikdy. Opatrně vykoukl zpoza rohu.
„Ježíšmarjá, paní Karolínko, promiňte mi, já jsem se zapomněl přezout a vy už máte tu podlahu setřenou!“

A/N: Asi ani tenhle fandom nikdo nezná, že? :)
Hannah začala ječet. Trochu ho to zarazilo, myslel si, že už je to přece jenom otrkaná ženská. Nasadil výraz „jsem strašně drsnej hoch“ a přeřadil z neutrálu na zpátečku.
„Klid, Hanno, s Jackem Tenracem ještě žádná neumřela,“ prohlásil a doufal, že ji to trošku uklidní.
Hannah zmlkla, ale pořád mu ještě zbýval jeden ne úplně zanedbatelný problém. Problém měl jméno tyranosaurus rex a právě ve s otevřenou tlamou řítil na Jackův nejlepší cadillac.
Šlápl na plyn, kola zazkřípěla. Než se stačil obří ještě vzpamatovat, uháněl nablýskaný cadillac směrem k východu.
Není nad pořádnou káru, usmál se Jack a zařadil čtyřku.

A/N: Tohle asi nikomu nic neřekne, protože dobrodružství pana Auťáka bohužel nějak upadla v zapomenutí, ale bývala to oblíbená četba mého dětství, takže to sem dávám jednak ze sentimentu a druhak protože mě nic jiného nenapadlo.
Ukrást tu ikonu byla hračka. Překvapeného kustoda nechali za sebou a venku naskočili do připraveného bavoráku.
Pracovník muzea nastoupil do předpotopního vehiklu s pomačkanou karosérií a nastartoval. Vtip roku.
Pobavený řehot jim vydržel do chvíle, kdy se směšné auto vynořilo v nejbližší zatáčce. Řidič sešlápl plyn k podlaze. Za šíleného řevu motorů a skřípění pneumatik se řítili k jezeru. Tam čeká motorový člun a spása.
Vehikl zpomalil, vjel do vody a triumfálně je obkroužil. Vzdali to. Co když má i těžkotonážní dělo.
„Jmenuji se Tomáš a jsem pracovník ministerstva kultury,“ představil se zdvořile muž za volantem. „Pro přátele pan Auťák.“

Mistr Yoda se přikrčil.
Prohopkal zšeřelým hangárem.
Tak tomuhle říkal pořádná kára.
Zeleným očkem nablýskané vznášedlo přejel.
A jemu takový služebák Rada nepřidělí!
Tříprstou ručkou kapotu spídru pohladil.
Rázem se za jeho kniplem viděl.
Vítr mu čechral chmýříčko na čelíčku, kolem špičatých oušek svištěl.
Zatímco lepé děvy se po stroji i jeho neohroženém pilotovi zálibně ohlížely.
„Mistře Yodo?“
Trhnul sebou, zastyděl se. Ještě více zezelenal.
„Mistře Windu, já obavy mám. Zkušenějšímu pilotovi ty káru svou přenechat bys měl.“
Představený Rady Jediů stěží ovládl úsměv: „Pravda, přenechám stroj Obi-wanovu učedníkovi.“
Yoda nelibost vyjádřit chtěl.
Avšak vzápětí usoudil – důstojnost zachovat moudřejší jest.

A/N: Pythonovský humor!
Tak trochu doufal, že v životě dopadne o něco lépe. Třeba alespoň jako kydač hnoje. Ale na druhou stranu – práci měl a v oblasti služeb vlastně taky pracoval. Ještě před pár dny to byla nevděčná fuška. Obejít všechny vesnice v okolí, všude vyřvávat, párkrát uklouznout po bahně, neustále se zastavovat a znovu nakládat, co už jednou naložil.
Ale teď, teď to byla parádička. Dva chlapi na těžkou práci. On jen příjemně poklábosil, sem tam si zakřičel, aby upoutal pozornost. Už žádné bahno a časté překládání. Žádní mrtví poztrácení kdesi vprostřed pole.