DMD č. 6. pro 6. 4. 2011. Téma: Pořádná kára

Vypadal působivě, to zase musela uznat. Blatníky se leskly. Kapota zářila takovou černí, že by i levhart závistí vypelichal.
"Podívej," řekl nejistě John, "já vím, že tenhle typ vozu asi nebude to, co sis představovala, ale..."
Alice se křečovitě usmála a ještě křečovitěji mávla rukou.
"To bude dobrý."
Vrátka Bethaniny zahrady vrzla a na chodník se vyřítil Amadeo.
"Jejdanánku, ale to je ÚŽASNÝ," zatrylkoval. "Konečně pořádná kára!"
Obešel vůz, zamilovaně pohladil zlacený nápis Ublemstl a synové Poslední náležitosti, a pečlivě zkontroloval úložný prostor vzadu.
Alice a John si vyměnili útrpný pohled. Normálnímu cestovateli stačí spacák. Tradičnímu Stokerovci to ale nevysvětlíte...

poznámka: implicitní slash :)
--
„Sherlocku?“
„Hm?“
„Proč vlastně nemáme auto?“
„Jezdíme taxíkem.“
„A Proč? Protože auto by sis dovolit mohl.“
„Stejně nemám řidičák.“
„Proč ne?“
„Protože jezdím taxíkem.“
„Ale no tak! Dokonce i Mycroft-“
„Mycroft taky nemá řidičák.“
„Cože? Vy Holmesovi jste vůbec pošahaní. Nejmocnější lidé v Británii a ani neumí řídit.“
„Když myslíš. A buď ticho, snažím se soustředit.“
„No jasně. Soustřeď se na civění z okýnka.“
„Ježiši. Co ti na tom tak vadí?!“
„Mně to nevadí, jen mě zajímá proč.“
„Protože mám rád volné ruce, proto.“
„K čemu?“
„…“
„Sherlocku!Kam to dáváš ty… mhhhhp!“
„K tomu.“
„Hm. Aha. Tak to vše vysvětluje.“

poznámka: Jsem vážně přesvědčena o tom, že Jednička nebyl vždycky suchar, jen mu to dědečkování stouplo do hlavy. Pokud náhodou víte, že to bylo jinak, prosím podělte se, já jsem přesnější informace nesehnala.
--------------------------------------------------------------------------------------
Doktor potichounku vklouzl dovnitř. Dovnitř právě teď znamenalo sklad. I když to byl ten typ skladu, který dával najevo, že je příbuzným slovem slova skládka. Byla tu změť předmětů podivných tvarů, pendlovek, sarkofágů, krbů a dalšího harampádí. Přecházel od jednoho předmětu ke druhému, přiložil k němu vždycky dlaň, ale po chvíli se zklamaně přesunul dál.
Srdce mu zaplesala až u staré popelnice. Bez rozmýšlení nastoupil a odletěl dřív, než se po něm začali shánět. Souřadnice zkontroloval až po přistání: Země.
Stopařka se nestačila divit, když se vedle ní zčistajasna objevil luxusní kabriolet, ze kterého se ozvalo: „Čau, bejby, nechceš svézt?“
A/N: Taková malá (hodně malá) ilustrace.

Jako každé úterý zamířili Tim s bráchou Edem na vrakoviště. Tim toužil po prvním autě, ale neměl ani na ojetinu, takže mu nezbývalo než procházet okolo zrezivělých konstrukcí a hledat něco použitelného. Zatím měl úžasný výfuk. Ale auto chybělo.
Až do dneška.
„Kdo by vyhazoval takovej bourák?“
Byl to široký Buick, dvoudvéřák. Asi tak polovina sedmdesátek. Špinavý a potlučený, jinak ale v parádním stavu.
„Já se chcu projet!“ Ed skákal okolo auta.
V tu chvíli motor nastartoval a kapota se začala zvedat, přeskládávat, kola se posunovala. Najednou před nima nestálo auto ale obrovský robot.
„Transformer,“ vydechl Ed.
Tim jenom zíral.

Nikdy nebudu dle tvých představ. Nikdy nebudu včas doma, nikdy nebudu tam, kde mě zrovna potřebuješ. Nikdy se ti nebudou líbit moje vlasy, nikdy ti nepřiroste k srdci pivo, které piju, když spolu sedíme v baru. Nikdy nesplním vše, co jsem slíbil, když jsem s tebou snil o naši budoucnosti. Nikdy se nezměním a naše děti nikdy nebudou nosit dobré známky, protože se s nimi nikdy nebudu učit. A taky asi nikdy nepojedeme do Benátek. Ale přece jen.
„Chceš se svézt?“
Zaváháš jen chvilku. Pak nasedneš do nablýskaného cadillacu. Fialová metalíza. Prostě neodoláš.
A já tě za to prostě miluju.

Hřmot bitvy utichal, třeskot mečů se vzdaloval, když se nad bojištěm rozlila podmanivá melodie. Byl to zpěv tak sladký, že i nepřátelé zapomínali bojovat, zbraně pokládali na zem a obnažené krky natahovali vzhůru k nebesům, hledajíce, odkud jen zní ten hlas.
Helgi Haddingjaskati dostal příležitost. Zhluboka se nadechl, píseň mu dodávala odvahu. Vší silou zvedl meč až nad hlavu, připraven sklátit omámené nepřátele. Zpěv však ustal, jako z veliké dálky ozval se bolestný vzdych. Bílé pírko sneslo se k zemi, druhé, další, labutí sníh. Helgiho zamrazilo, když z nebe kapala čerstvá krev.
Kára, dcera Halfdanova, znovuzrozená valkýra Sigrún, byla smrtelná.
Poznámka: Více informací můžete najít například zde (Valkýra Kára), nebo tady (jak chránila svého milence Helgiho, o jejím labutím peří, zpěvu atd.).

To je pěknej vajgl, člověče, dokouřenej až k filtru, takový já mám rád. Já si ho pěkně seberu, jen se nebojte. Ještě, že mě nevidíte, kdybyste viděl, netvářil byste se tak spokojeně, že jo.
No nic, znáte to, vajglík k vajglu...
Ještě tak dva tři měsíce a obsah týdletý kárky mi poskytne dost energie, abych přešel do dalšího stádia. Už se těším na to teploučko.
Sbírat vajgly je nůďo, ale pro chuť dehtem impregnovaných plicních sklípků, pro to delikatesní pošmáknutí, bych tudle práci nevyměnil za žádnou jinou.
No jo, dyť já se vám ani nepředstavil...
Tumor Pulmonale, váš osobní rakoviňák.

Do ztenčující se krajiny snu vtíravě vcházel den.
„Vstávej, zlatíčko!“
Zbývalo zrnko času, tak akorát na ten nejkouzelnější sen. V tu mizernou chvíli by se taaak strašně hodila. Všichni jsme ji chtěli, všichni do jednoho. Dřevěnou nebo z chladného kovu, peříčkovou, měkce polstrovanou nebo trochu drsnější. Skoro každé ráno, ještě v příjemném teplíčku, které se tak nesnadno opouští, jsme o ní snili. Byla nám věčnou legendou poblíž hranice reality. I naši rodiče ji znávali, ač teď odpovídali jen mlčenlivým úsměvem a s odleskem pochopení v očích. Dodnes po ní někdy zatoužili.
„A nemohl bych jet do školy i s postelí?"

Někdy nastane v životě událost, po které už nic nezůstane jako předtím. Změna nemusí být náhlá. Někdy si až po dlouhé době - jestli vůbec - uvědomíte, že to už nejste tak docela vy. Najednou už nejste nickou a školním otloukánkem.Není nic, co byste nezvládli, nikdo, kdo by vás mohl zastavit. Jen ve chvílích, kdy je vaše mysl vzácně opuštěná, se bojíte, protože víte, čím za to platíte. A mně se to děje právě teď.
Nikdy bych se jí nevzdal (ani by mi to nedovolila). Není to osoba. Ale neváhal bych ji označit jako osobnost. Říkám jí - ne, jmenuje se - Christina.
A/N: možná trochu OOC a pro neznalé fandomu asi nepochopitelné, ale bodík je bodík (a kdyby někdo nechápal souvislost s tématem, tak Christina je auto)

Zazněl startovní výstřel. Kolečka se rozhrčela. Začala Velká cena Mrkvostátu.
Zaječí jezdci seděli na zádech svých transportních prostředků, v ruce prut se salátem, a snažili se své závodní oře rozpumpovat co to dá.
Výcvik nebyl snadný, přece jen, naučit se zkoordinovat dva páry kolečkových bruslí, o nacvičení povelů nemluvě, to není právě jednoduché. Do závodů se kvalifikovali jen ti nejlepší.
Ještě kdyby se to stvoření pitomé naučilo v zatáčkách pořádně pře-šla-po-vat...
Náhlá kolize, dosud vedoucí dvojice skončila u hrazení, všechno na jedné hromadě.
Zajíci Břéťovi to ale ani moc nevadilo.
Cenu za nejlépe naleštěnou želvu měl už beztak v kapse.