Ze života (nikoliv mého)

Byl to obyčejný den. Slunko hřálo, lehce pofukoval větřík. Jeden by neřekl, že končí léto a nenápadně se blíží podzim. Ptáci zpívali, na návsi klevetily tetky, slípky kvokaly, občas zabučela kráva. Obyčejný zářijový den. Tedy byl by obyčejný, kdyby…
S povzdechem nastartoval motor. Má směnu, on si ten přenos v rádiu nepustí. Motor přehlušil většinu zvuků vesnice. Jen šum lidských hlasů se spolu s cestujícími přesunul do autobusu.
Jel předpisově, nespěchal. Lehký náraz ani nevnímal, až jekot cestujících ho přiměl zastavit. A pak se rozhostilo ohlušující ticho.
Pod koly jeho autobusu ležel chlapec.
Bylo osmého září devatenáct set čtyřicet osm.

"Čaues! Já jsem Kamča... a jsem v tom. Jako už nějakou dobu. Já nevim, kdo si nedal pozor, asi von. Břicho neroste, ale, holky, já jsem normálně na krekrech, já do sebe nic jinýho nedostanu, mam z žaludku Titanic, von se furt naklání!
Na papírek jsem nečůrala, to zjistil doktor. Říká: Víte, že jste těhotná? Jak se to kruci stalo? Vim jak, nejsem blbá. Prej, že už měsíc. A pak mi zakázal... tučný, kalit, hulit. A co teda můžu? Relaxovat. Jako vůbec... Mam halušky od hladu, půlku dne prospim. A todleto ještě osm měsíců. Skončim ve cvokhausu! Díky za pozornost!"

„Po písmenkách super. Navrhl jsem rande. U nich na vesnický zábavě. Dáme si poznávací znamení. Prej bude mít květinovou čelenku. Tý vado, všechny holky měly kytky ve vlasech! Že má krátký blonďatý vlasy… a tam kupa blondýn! Že bude postava z pohádky. Já se málem zjevil! Tam víla, onde princezna, támhle rusalka. Mám si dát kytku do košile. Von to tam měl každej!

A pak přišla holka s namalovanejma pihama, každou ponožku jinou. Říkám: Jak jsi mě poznala? Ty jedinej nejsi místní…“

„A dopadlo to?“

„Příští tejden jí to vrátím. Stopnu jí v autě a vezmu do práce k výslechu.“

„Pocem, neutíkej, vem si tuty bůty, jináč nastydneš! Jo a depa sem to skončila?“

„Mamííí!“

„Počkej, bobulko, než to dopovím…“

„Mamííí!“

„Počkej, beruško, až mi to babi dopoví, vona by jináč zapomněla, co chtěla říct. Copa si to řikala, mami?“

„No že voni ty Ježkojc se furt ne a ne domluvit, kam jako pojedou, vona furt že k móři a von do hor…“

„Mamííí! Nemůžu najít Čumáčka!“

„Počkej, beruško, pak se podíváme. No a jak to dopadlo, mami?“

„No jak tě to povídam, vona jela k móři a Ježek je v Peci.“

„Čumáček je v peci?“ rozplakala se malá holčička.

Stereotypní klapání do klávesnice, odhazování formulářů na hromadu, vysvětlování základních pouček stále stejným lidem. Vítejte na Úřadu práce!

„Jde ti klient. Usmívej se trochu.“

Loupnu očima po kolegyni. „Z těch amerických úsměvů dostávám křeče.“

„Jsi hrozně cimprlich. Pro kariéru musíš něco obětovat.“

„Jistě. Dva roky a povýšení v nedohlednu. Jak to, že mi ještě neděláš šéfku?“

Úřednice odvrátila hlavu. Měla práci.

„Pane Voráček, opravdu nestačí, že na to místo zavoláte. Že vás nevzali, musíte mít písemně.“

Stále stejně ubíjející. Vstávám ze židle, prudce otvírám dveře, spěchám k východu. Jůlina za mnou křičí. Už to nedávám, končím! Můj duch je svobodný!

Ten růžový deník ležel mezi harampádím na staré zaprášené půdě. Působil v šedi starých krámů poněkud nepatřičně.
Otevřela jsem ho na začátku. Úhledné drobné písmo, nevybledlé, dobře čitelné.
První láska, letmé polibky, procházky za letních večerů a o pár stránek dál loučení. Proč? To v deníku chybí.
Smutek zimních večerů. Osamělost uprostřed velké rodiny. Žádná jména.
Nový začátek.
Nová láska. Vzájemné poznávání, silný cit a velká vášeň. Pěkně pikantní čtení. Psala to vůbec stejná osoba? Komu patří ty vzpomínky? Kdo dneska vůbec píše deník do takové knížky? Kdo byla tajemná pisatelka?
Hledám nějaké vodítko. Až poslední zápis mi napoví.
Babi???

To je dnes ale krásný den! Sobota, nemusím do práce, slunce svítí, a jedu na výlet. Táta mi konečně půjčil auto. Něco sice říkal, ale má zbytečné obavy, jako ostatně vždycky. Vždyť už mám celý dva týdny řidičák!
Ale ne, přes půl města mám zelenou vlnu a teď červená! Brzdím.
Škyt, brrrm, škyt. Co to je? Ono mi to chcíplo! Aha, zapomněla jsem vyhodit kvalt.
Startuju. Nechce chytit. Znova otáčím klíčkem v zapalování. Nic. Co to ten táta říkal o vlažném motoru?
Žlutá. Auto nechytá. Za mnou stojí pár dalších aut.
Padá zelená a za mnou se rozezní symfonie klaksonů.