32. Dým

Yansson stál na severní hradbě a nepřítomně hleděl za obzor. Vál mírný vítr a on, obklopený měkkou září klesajícího slunce, vypadal jako mudrc z pouťových příběhů; zachmuřený moudrý stařec s dlouhým vousem a vlajícím pláštěm. Ale na rozdíl od těch pohádek Yansson neznal jednoduché odpovědi na složité otázky, které se mu honily hlavou.
Bitva o Merronu, ač vítězná, měla hořkou dochuť. Hrad, tak pracně dobytý a zaplacený krví přátel i nepřátel, zel prázdnotou, přesně jak předpokládali. Chuť po pomstě jeho dobyvatelů tak nebyla nasycena; i když princeznu se slávou uvedli do sídla jejich předků, i když ji posadili na trůn, který byl po právu její, všichni cítili, že toto ještě zdaleka není šťastný konec.
Následující dny jim daly za pravdu. Drag a Hrys se spolu s větší částí svých nejlepších jednotek stáhli na jediné místo, které připadalo v úvahu. Na místo se jménem, při jehož vyslovení se většina lidí podvědomě přikrčí. Yggská pevnost.
Pokud Yansson věděl, tato pevnost, čnící na ostrohu skály na samém okraji Horní země, nebyla nikdy dobyta, silou, magií ani lstí. Pouhá představa toho místa v něm vyvolávala malomyslnost. Ygg byla stavba vrostlá hluboko do skály. Vidět z ní byla pouze malá část, to hlavní bylo ukryto pod zemí. Spletitá soustava tunelů a mnoha podzemních pater skrývala řadu kobek; nikdo nevěděl, kolik vězňů v nich může v této době být. Většina z nich měla pramalou šanci dostat se ještě někdy na denní světlo.
Na tomto místě tedy našel sesazený král dokonalý úkryt. A dokonale také využil všeho, čemu se mu takto dostalo – bezpečí a času. Pochopil, že již nemá šanci nad sestrou zvítězit v otevřené bitvě. Ale stále měl dost služebníků a jeho nenávist posilovala jeho magii dosud nevídaným způsobem.
Již několik dní po bitvě se začaly krajem šířit zvěsti o Černých, o malých jednotkách objevujících se zničehonic na nečekaných místech; pálících, pustošících, plenících. Kouzla a iluze, které Cybélii tak úspěšně otevřely hlavní město, se teď obracely proti ní. Protože jak odpovídat na takové útoky?
Bylo to jako chytat dým.

Na Cybi situace těžce doléhala. Od bitvy byla jiná, zamlklejší. Yansson si povzdechl. Miloval ji od útlého dětství, tak, jako si učitel snadno oblíbí bystrého žáka toužícího po vědění. A miloval ji i teď, když se jako jasný plamen náhle vrátila do jeho vyhasínajícího života. Miloval ji, jako by mohl pozdní otec milovat svou oslnivou dceru; a jako pro každého rodiče pro něho bylo hlubokou ranou poznání, že jeho dospělé dítě není šťastné. Před Merronou nad tím mohl zavírat oči, i když se ho Jorik nesměle pokoušel upozornit. Ale teď už nemohl.
Věděl, v čem je problém. V Cybélii vkládalo důvěru tolik lidí a ona pod tím břemenem podklesávala. Přijala svoji roli z povinnosti, ale ne z přesvědčení, a nedokázala si tak za svou volbou stát.
Yansson věděl, že pokud nenajde sama v sobě sílu věřit ve svůj osud, žádná vnější opora, kterou jí mohou poskytnout, ji neudrží zpříma. Tento boj může vyhrát jedině sama v sobě.
A i když se mu to ani trochu nezamlouvalo, možná věděl, jak ji k tomu přimět.