Jak to tedy je?

"Jakube," zamračil se Jan Cimburský. "To přece nemůžeš myslet vážně!"
Jakub sklonil hlavu, aby Jan neviděl jeho potutelný úsměv. Věděl, že jakékoliv slovo by rozlíceného bratra popudilo ještě víc.
"On není takový, podezříváš ho zbytečně."
"Uvidíme."
Po necelé míli Jakub seskočil ze svého ryzáka, uvázal jej k mladé břízce a sklonil se k bratrovi.
Jan se zamračil.
"Nesahej na mne!"zlobil se. "Přece nejsem stařec. Radši se poohlédni po koni. Nerad bych o něj přišel."
Jakub se nedal.
"Přece jsi nečekal, že by ujec Vladan zrovna tobě poslal dobrého koně," podával Janovi ruku, aby mu pomohl zvednout se z prachu.