DMD 2022

Natlačení ve dveřích pozorovali průsvitný skleněný modul, ve kterém ležel prastarý muž, napojený na přístrojích.
Doktor na něj hleděl s úctou a obdivem.
„Dimenzionér. Rasa starší než Pánové času,“ říkal vzrušeně. „Chtěli překonat Prázdnotu, dosáhnout jiných světů. Byli poraženi, ale… možná vidíme posledního v celém Nekonečnu.“
„Co tady dělá?“ zajímalo Dutošvarce.
„Je prastarý, umírá. Tělo se rozpadá, ale bezčasí Prázdnoty jej chrání. Modul však nějak natrhl hranici do tohoto vesmíru a způsobil bouře chaosu. Zůstane-li zde příliš dlouho, zahyne.“
Doktor začal horlivě mačkat tlačítka.
Tardis uvolnila silný antigravitační puls, který postrčil modul zpět k Trhlině.
V hlavě uslyšeli telepatické Děkuji.

Lister opened his eyes, immediately regretting it.

"Did it work?" His throat felt...unused.

Kryten came into view, looking worried. "Yes and no, sir."

Lister sat up fully, pulling the stasis-patches off his arms. "What's that mean, Krytes? We either made it to Earth, or we didn't."

"We... did make it, sir."

"Yes!" He punched the air. "Smegging fantastic!"

"...and then we kept going."

"Eh?"

"We overshot it, sir. By about... two million light years."

"Okay." He let the fact settle. "Just means we're one million light years closer than when we started." They could go around again. Why not?

Našeho reprezentanta dnes čeká nejdůležitější sportovní výkon jeho života.
Jezerní lidé nejsou úplně pitomí a sledují, co ta růžová urážka slušných ropuch dělá na břehu.
Tak radikální řešení však nečekají.
Náš sportovec je jediný z pozorovatelů, který zareguje dostatečně rychle.
Opře se do toho vší silou, ruce i nohy s plovacími blánami rozrážejí mocnými záběry vodu. Jezerňan přímo letí, hnán potřebou varovat ostatní, a kdesi za ním se rychloabsorbent kyslíku snáší na dno jezera. Jeho účinky postupují vodní masou pomalu, ale jistě.
Tempo za tempem plave šampion vpřed a blíží se k prvním obydlím. Je opravdu rychlý.

Ale ne dost.

Démoni postávali a posedávali (neschopní v pekle zaujmout pohodlnou polohu) kolem zrnité, černobílé obrazovky patnáctikilové televize na stolku s vachrlatými kolečky.
„Vypadá hrozně,“ zaznělo z davu zamilovaným tónem. (Stále ještě archanděl) Michael, rozohněná, dštící (stále ještě metaforickou) síru a s lehce doutnajícími křídly už měla fanouška.
„Neměli bysme jí pomoct?“
„Pomoct?!“ zhnuseně zopakovala Belzebub, spodní pekelná šéf.
„Padnout rychlejc,“ dovysvětlil urychleně Hastur, který o celé záležitosti věděl víc, než tvrdil.
„Času dost,“ mávla rukou Belzebub. „Aspoň do dalšího DMD.“
„Co?“
„Co?“
„Řekla jsi DMD...“
„A šlus!“ zařvala Dagon a skopla televizi ze stolku. „Další Míša zítra!“

Od začátku jejich cesty se výrazně ochladilo. Eliot seděl u čerstvě rozdělaného ohniště a mnul si studené ruce. Quentin seděl hned vedle. Zrovna dojídal večeři. Jejich výprava bude u konce, jakmile dojdou k pramenům tří Filorijských řek. Quentin jejich názvy, včetně spousty nezajímavých faktů, zopakoval asi milionkrát, ale Eliot si je stejně nedokázal zapamatovat. Možná to bylo tím, že ho víc zajímal cíl jejich výpravy. A taky to, odkud pramení ta chemie mezi nimi. Proč ho Eliot nedokázal dostat z hlavy?!
"Stan?" navrhl Q. "Je chladno."
"Mrznu," potvrdil Eliot. Jeho otázka zůstala nevyřčená. Věděl však, že Quentin ho zmrznout nenechá.

Do tmavé místnosti dopadalo světlo úzkým vysokým oknem a ozařovalo mladou ženu s dítětem v náručí. Něžně ho chovala na rukou, láskyplně na něj hleděla, zatímco ho kojila.
Kontrast mezi světlem a tmou, mezi ženou a nemluvnětem, mezi tíhou světa a čistou naivitou.
Sien si kostnatou rukou sáhla k prameni vlasů, zastrčila ho za ucho a smutně se na Vincenta usmála.
„Už zase mě kreslíš?“ zeptala se a vrátila se pohledem zpět k holčičce.
Zvážněla. Zasmušila se. Najednou byl celý svět jen mezi ní a jejím miminkem, které tak hladově hltalo mateřské mléko.
Láska proudící mezi nimi byla doslova hmatatelná.

Barbora pustí sentiment do svého světa jen několikrát.
Když na své přísně účelné zahrádce dá prostor něčemu tak zbytečnému, jako jsou bílé růže.
Když sedí na dvorku Mokroščiny hospody a popíjí meltu, jen tak.
Když ve ztrhané, nemocí vyčerpané tváři rozezná Fančiny oči.
Barbora ví, že život je těžký, že nemá smysl nad ničím příliš hloubat.
Přesto se jí poslední dobou zdává o bílých růžích, o růžích od Pawla, které po smrti svých chlapů sama vykopla a vzala jim život.
Stejně by uschly, opakuje si, uschly by jako všechno ve mně.
Ale nevěří tomu, a bolí to o to hůř.

Joachim stojí před ní a vypadá... jinak. Tváře má zardělé, ale je v tom něco víc, něco, co Veruna nedokáže postihnout.

"Was ist los?"
"Co se stalo?"

Oba vyhrknou najednou a chlap se zasměje.
Zasměje se, nohy se mu poskládají pod sebe a on dopadne do sedu vedle Veruny.
Vmžiku je Joachim u něj, dřepí na zemi všichni tři.

"Táta vrátil ze zajetí," vysvětlí Joachim, "celou noc šel od vlaku z Města."
Obejmou ho každý jednou paží a neohrabaně se postaví.

A když se zaklesnou pohledem, Veruna pochopí, co je na něm jinak.
Už to není mládenec se smutnýma očima.

Končíme a šmytec, tak měsíc Duben děl
a Máj šel shánět květiny, do práce se měl.
Ke zdrojům jsme mířili, nebáli se vzkvést,
hlasy z hlubin fantazie nechali se vést.
Jenže když se psaní denním chlebem stalo,
zbyla práce mravenčí, není to snad málo?
Na hranici vyčerpání dovedl nás chtíč,
bídná Múza, po pravdě, zamířila pryč,
na holičkách nechala nás - dále, než jsme chtěli,
čtyři strofy katastrofy výsledek byl celý.
Potom se však tvůrčí zápal rychle znovu vzňal,
fénix vzlétl z popela a tvořili jsme dál.
Jako příze kolovrátku odvíjí se čas,
možná příště po hlavě do toho vlítnem zas.

Nestává se mi často že bych žádal o pomoc sám sebe, ale jsou zkrátka situace…

Takže si to shrneme.
Pomeranče - mám (sice se mi ani jeden nepodařilo nechat zkamenět, ale čerstvé snad taky zaberou).
Něco červeného - mám (asi to měl být satén, ale za daných okolností buďme rádi, že to nejsou trenýrky).
Svíčky “sea scent” - mám (neptejte se, i mně překvapilo, že takové věci existují).

Svíčky rozestavíme do kruhu, doprostřed umístíme netrenýrky. Na ně vyskládáme pomeranč. Zklidníme mysl - nádech, výdech.

A začneme.

"DRUHÁ SÉRIE OUR FLAG MEANS DEATH - STANIŽ SE!"

Nádech.
Výdech.

Tohle prostě musí zabrat.

"STANIŽ SE! A ŠMITEC!"