DMD 2014

Malá mořská víla od Dangerous. Andersen, jak jste ho nečekali.
Nutriční hodnota od vatoze. Jak z Čapkových raných povídek.
Sám sebou od Lee. Vlka v sobě neobelžeš.
Mind-melt od BC_Brynn. Spock a Kirk a wow!
Říše lidí od mayday. Hořké podoby jedné ženy.
Oběť od Runt. Jedny z nejkrutějších pampelišek.
Procházka od Avevy. Jedny z nejpokojnějších květin.
Ten druhý od BC_Brynn. Zkuste na chvilku vstoupit do Hulkovy mysli.
Me and the Devil od nightie. Irene Adlerová. James Moriarty. Pleased to meet you.
Oni od Avevy. Protože je dobře, že je máme.

Kopce mají touhle dobou barvu rzi. Silnice se vine jako had; šedá užovka v polštářích mrtvého lišejníku. Nikde žádný pohyb, jen vůz, stříbrná kapka rtuti na těle užovky, klouže tím obrazem, jako by plul. Řidič nepotřebuje mapu. Silniční hypnóza – vrací se domů.
(Vzpomínka: 13 let. Strejda Max ho učí řídit. Výpravy na sluky s Kincaidem. Otec tu není.)
Jedou dál, on a stará dáma, a ve stejnou chvíli v Londýně čísi ruka sype drobečky. Klade nástrahy. Kryje jim záda. Tiše a spolehlivě přesouvá boj na jeho území. Život má smysl pro ironii.
Aston Martin přibrzdí.
Usedlost Skyfall je na dohled.

Colt Anaconda ráže .44 Magnum. Je krásný, ale v mojí ruce působí zvláštně. Asi jako já sám uprostřed podzemní střelnice MI6, kde to štiplavě páchne střelným prachem a rozpouštědlem.
Natáhnu kohoutek. Z vedlejšího stanoviště se vykloní hora svalů, podívá se na mne, na zbraň a odfrkne si.
Zamířím na papírovou figurínu před sebou a na krátký moment je z kancelářské krysy agent s povolením zabíjet. Přesunu prst na spoušť. Nádech.
Jaké asi je mířit na člověka?
Zpětný náraz málem přerazí kancelářské kryse nos.
007, co s tímhle chcete proboha ulovit? Tank?
Senzor otisků prstů na rukojeti každopádně funguje. Test ukončen.

"Tak už jsi to dopsal?" zeptala se Jezerní dáma svého manžela a odložila knihu.
Ambrose zavrtěl hlavou. "Vždyť víš, že tohle nikdy nemůžu dopsat. Všichni žili šťastně až do smrti... Jenomže Mýty nikdy neumřou. Táta s mámou žijou už pěkných pár set let. Ty jsi ještě starší. Pořád budou nové příběhy."
"A ty budeš mít pár set let na jejich sepsání."
Ambrose zavrtěl hlavou.
"Já stárnu. Možná se to zastaví a možná ne. Ale s tebou budu určitě šťastný až do smrti. Už jsi to dočetla?"
"Už jsem zaklapla za poslední stránkou."
"A můžu k tobě?"
"To víš, že jo."

„Doktor!“
„Áno, Lucy.“
„Keď už musíme byť zavretí v tejto krabici…“
„Tardis je výborná loď a nie krabica.“
„Keď už musíme byť zavretí v Tardis, prečo tu nemôžeme mať trochu svetla zvonku. Nemôže mať Tardis okno, aby bolo vidno aspoň kúsok neba?“
„Veď na dverách sú okná. Jasne si pamätám, že na dverách boli okná.“
„Áno, ale iba z vonkajšej strany. Tu žiadne okná nie sú.“
„Tak si nejaké pridáme. Prepneme páku sem, stlačíme toto. A máme na dverách okná aj zvnútra.“
„Skvelé, akurát z nich nie je nič vidno. Nabudúce vyrob okná čisté. Teraz by si ich mohol umyť.“

Kdybych se měla někomu zpovídat, byla by to odkvetlá barová kráska, řekněme Marie. Zamřížovaným oknem by mi podala cigaretu, koňak by se rozdýchával na klekátku. Máňa by odměřila hloubku zhřešení, když se narvu čokoládou na noc. Chválila by mě za záměr zabít vynálezce budíku, chápala by, že dva chlapi jsou víc než jeden, plácla by si se mnou přes mřížku, že se mi občas líbí nějaká holka a nabádala mě, ať se místo práce bavím. Vyprávěla by o svým životě, ta by měla z čeho se zpovídat!
Škoda, že se zpovídám jenom sama sobě. Jsem o dost prudérnější než Máňa.

Zůstaly z ní jen cáry stínů omotané okolo kostí. Prázdné prsty, které stále znovu a znovu hladily mříže, aby se dotkly alespoň nějakého kovu. Záštipná slova smíšená se vzlyky. Urážky dávno mrtvých.
Poslední z Devítky. Poražená. Přemožená. Prstenový přízrak bez prstenu. Zasluhovala smrt, ale žádný z jejích soudců jí ji nemohl dát, protože ona už život dávno ztratila.
Prolévala krev, přinášela žal a rozsévala bolest. Zasluhovala tisíce smrtí za všechno utrpení, co způsobila, a nikdo z lidí nepochyboval o její vině.
Nikdo z lidí nestál vedle ní, když si navlékala prsten. Nikdo z lidí nevěděl, že tenkrát neviděla jinou možnost.

Bojí se nás a vykazují nás ze středu říše. Potřebují nás a lákají nás k hranicím. Králové a císaři, dali nám glejty a práva, na prapor vlčí hlavu. A my obcházíme zranitelný okraj země po dvojicích, člověk a vlk. Nasazujeme krky za jejich životy, krvavíme drápy za jejich majetek, naše ženy rodí a vychovávají syny pro těžkou službu. Jsme ale svobodní. Dokud nepřijde Lomikar.
Roztrhá glejty a rozpárá praporec, vyláká alfu z našeho středu. Spoutá ho stříbrnými řetězy, spráská krvavými biči, oběsí na konopí. Trvá nám rok, než znovu sebereme síly.
Chcete-li věřit, že Lomikara trefil šlak, věřte si tomu.

Pozoroval blížící se vojsko. Bylo obrovské, strašné a krásné. Lesk zbroje elfů, lidí a koní oslepoval oči. Nádherné práce elfských kovářů. Lehké zbroje a přesto pevné, zdobené složitými ornamenty. Elegantní tvary štítů připravené odklonit rány protivníků. Nádherné látky čistých barev doplňující zbroje v podobě plášťů. Dobře vyvážené a ostré zbraně ladných tvarů. Vepředu zářil hrot kopí Aeglos, jejž si nesl velekrál Noldor. Také zahlédl modrý praporec s dvanácti hvězdami, který ponese do války on, oblečen do své zbroje, která již byla připravená k obléknutí.
Tolik nádhery stvořené pro tak hrůznou věc, se stínem je však třeba bojovat a porazit jej.

Padl soumrak. Plachty lodí zplihle visely z ráhen. V přístavu nikdo nebyl, jen občas po mole prošla dvojice stráží.
Mladý elf shodil kápi a obezřetně se rozhlédl. Pramínky krátce ostříhaných vlasů zavířily kolem bledé tváře. Klid. Jako netopýr se mihl nádvořím.
Ten muž už čekal. Byl to Východňan s řídkým vousem a páskou přes oko.
„Máte to?“ zeptal se tiše mladík.
„Jak jsme se dohodli. Nejdřív peníze.“
„Tady. Patnáct smaragdů, tři šňůry perel, třicet uncí zlata.“
Překupník kývl, předal balíček a rychle se klidil.
Chvějícíma se rukama, se slzami v očích Erestor pohladil zboží.
Byl to hřeb z Glorfindelova štítu.