V nepravé poledne

Tu jarní neděli ve vesnici všichni zasedli ke svým obědům, aniž by tušili nebezpečí. Malá, hnědá, tváře divé, plížila se mezi domy a nahlížela do oken. Občas se podívala do sešitu, který třímala (měl mimochodem na deskách nápis „polední menu“) a něco si pod vousy zamumlala. „Tady. Mařenka: pět let, 20 kg, ječí a odmlouvá … nebo raději tohle? Jeníček: šest let, 30 kg … hm, to vypadá slibně … pere se a říká sprostá slova.“
Z rukávů se vysunuly kostnaté pařáty a natáhly se do jednoho z otevřených oken.
Na věži kostela odbila jedna hodina.
„Zatracenej časovej posun,“ vyjekla polednice a zmizela.