Teta vrací úder

Teta Dvorak ztěžka dosedla do křesla a zachmuřeně se pustila do věnečku, který si uzmula, než z podnosu přistál na stole.
Aneta čekala.
Teta žvýkala a mračila se.
Aneta přijala břímě konverzace.
„Vemte ho ke koním.“
Břímě konverzace bylo sejmuto a nahrazeno břemenem mentální gymnastiky. Co mají koně co dělat…
„Otci to pomohlo,“ osvětlila pamětnice dob dávno minulých. „Vypadal podobně, když zemřela moje matka. Potřeboval vzrušení. Pořádnou bujarou strkanici.“
Aneta místo odpovědi zbavila tvárnosti další věneček. Každá rada dobrá, ale…
„Vyzkoušíme všechno,“ pravila teta autoritou matriarchyně. „Přede mnou v téhle rodině nikdo umírat nebude. To bych se na to podívala.“