Zrcadlo z Erisedu

Čím víc jsem se blížil k nebelvírské věži, tím míň se mi tam chtělo. S chmurou na duši bych Nevillovi nebyl nejlepší důvěrník.

Otočil jsem se čelem vzad a pomalou žabí chůzí se ploužil chodbami. Najednou se přede mnou objevily tajemné dveře. Nikdy předtím jsem je neviděl. Zničehonic se otevřely a z místnosti vyšel profesor Křiklan.
"Zrcadlo z Erisedu, takový poklad zatajen," mručel nespokojeně.

Zvědavě jsem vnikl dovnitř. V zrcadle jsem stál já v lidské podobě. Zezadu ke mně přistoupil Neville. Objal mě a políbil na krk. Nikdy v životě jsem po ničem tak netoužil jako po rtech mého Nebelvíra.