49 Odplata

O půl hodiny později vládlo v Dmýškově kanceláři unavené ticho.
Poté, co Dmýšek zjistil, že Mečislav Binka nepřišel do práce, a nechal zapečetit jeho kancelář, odspěchala Jiřina Vyskočilová s několika strážníky do vysočanského činžáku, kde Binkovi bydleli.
Dmýšek zatím zaběhl na ošetřovnu zjistit, jak to vypadá s Jandákem, a vyslechnout si jeho verzi výpovědi.
Lada a Evžen v Dmýškově kanceláři pod dohledem strážníka sepisovali za častého zívání a protírání očí co nejpodrobnější vylíčení všech událostí. Na tíhu probdělé noci plné děsivých zážitků byl krátký i třetí hrnek smrťácké kávy.
Lišku Matyldu z toho vynechám. Nezaslouží si, abych na ni za její pomoc poštvala Vyšehrad. Dmýšek nemůže vědět, že sama bych se z toho lesa nikdy nedostala. Fajn. Ale jestli se hned teď nezačne něco dít, usnu na stole, přemýšlela Lada liknavě, když už poněkolikáté mazala nesrozumitelný, v dřímotě načmáraný klikyhák.
Přání se jí vyplnilo téměř vzápětí.
Nejdřív do kanceláře vrazil nervózní chlapík tak nasáklý cigaretovým kouřem, že i Lada pohoršeně nakrčila nos, představil se jako démonolog Stranislav Špaček a začal z nich páčit podrobnosti o bubáčím hnízdě. Hlavně z Evžena, který si díky své vnímavosti vůči stavbám a prostorám dokázal zapamatovat mnohem víc detailů o uspořádání začarované stanice, použité magii, výskytu přízraků i o samotných bubácích, jejichž příšernou moc zakusil na vlastní kůži.
Špačka jeho ochota ke spolupráci příliš nenadchla. Využil toho, že v Dmýškově svatyni je už beztak nakouřeno, aby si zapaloval jednu od druhé, a Evženovo líčení přerušoval znechucenými výkřiky „no ty vole“ a „to mě teda…“, které v přetažené Ladě vyvolávaly nezadržitelné záchvaty smíchu.
Potom se vrátil Dmýšek doutnající vzteky. Potvrzení, že jeho podřízený skutečně při řešení případu nezajistil bezpečí obyčejného, ho vykolejilo natolik, že vážně přemýšlel, jestli by sám neměl složit funkci a jít radši ke strážníkům dělat pochůzkáře. Nejradši by toho lempla na hodinu vyrazil, jenže nemá lidi. I ve třech zvládají rozsáhlou agendu horko těžko. Ale uvěřil, že se Jandák snažil pochybení napravit, když objevil pozměněný spis. Aspoň zrnko dobré v něm snad je. Půjde před disciplinárku a odteď bude mít vojnu jak řemen, sliboval si Dmýšek rozzuřeně. Já z něj nakonec řádného policajta udělám!
Špaček zaznamenal Dmýškův výraz, zjevně usoudil, že likvidovat bubáky bude lepší, a začal se dekovat ke dveřím.
„Takže cestu tam jste mi popsal přesně,“ ujistil se ještě s pohledem na Evžena.
„Jistě,“ zívl Evžen. „Klidně vás tam zavedu, jestli chcete, ale až se trochu vyspím. Stejně musíme počkat do půlnoci.“
„Ještě uvidím. Tak já jdu na věc.“
Špaček zmizel, Dmýšek otevřel okno a chladný vzduch zvenčí mu pomohl znovu nabýt rovnováhy.
„Pořád nerozumím jedné věci,“ pronesl vážně. „Jandák mi řekl o zohaveném stvoření, které jste nechali utéct poté, co zabilo Sabinu Binkovou. Jak mi to vysvětlíte?“
Lada se napřímila: „Protože právě Binková z něj udělala příšeru a potom otroka. Koba byl inteligentní, dokonce vzdělaný, a ona ho používala jako tupý nástroj. Tak jsem ho pustila.“
„Na to jste neměla právo.“
„Vy byste mu nějaká práva určitě zajistili, že?“ ušklíbl se Evžen. „Třeba na nějakou hezkou klec.“
Dmýšek se rozhořčeně nadechl, ale Evžen ho nepustil ke slovu: „Slyšel jste někdy o spolku, který si říkal PIFKA?“
„Ano, ale to je uzavřená záležitost,“ namítl Dmýšek. PIFKA byl spolek čarodějů, který se před dvaceti lety navenek věnoval zkoumání a podpoře nelidských tvorů. Ve skutečnosti šlo o zvrácené experimentování, násilné přesazování do cizího prostředí, nepřirozené křížení a zneužívání všeho druhu. Když se všechno provalilo, vypukl obrovský skandál, protože mezi pachateli byly i významné a všeobecně vážené osobnosti. Po dlouhém a čarodějnickou veřejností pečlivě sledovaném soudním procesu všichni skončili pod kořeny na Boubíně.
„Nebyl bych si tím tak jistý,“ potřásl Evžen hlavou. „Přesně to odpovídá tomu, co nám Koba o těch zvěrstvech říkal, mluvil i o mazání stop, když se na to přišlo. Binkovi v tom jeli taky a tenkrát vám vyklouzli. Hledejte velký dům, který jim dřív patřil a záhadně vyhořel. A jestli vám můžu poradit, najděte si člověka, který se jmenuje Vlastimil Chabrek. V létě jsme ho náhodou potkali a může vám říct hodně zajímavých věcí. Mimo jiné, že nad členy PIFKY, které tenkrát nezavřeli, držel ochrannou ruku někdo opravdu vysoce postavený.“
Lada neklidně poposedla: „Přesně tak. A teď vám řeknu něco, na co nemám vůbec žádný důkaz, je to jen moje domněnka, ale na vašem místě bych prověřila Ignatia Semelku z Velké rady.“
Dmýšek začal mít pocit, že se mu kamenná podlaha houpe pod nohama. Vyšetřovat kohokoliv z Velké rady bez neprůstřelných důkazů, to bylo něco nemyslitelného, jasná sebevražda. Na druhou stranu… kdo jiný než člen Velké rady by dokázal manipulovat s magickou pečetí na protokolu? Bude to muset probrat s náčelnicí a podívat se na to.
Kde vlastně vězí Jiřina s tím zatraceným Binkou?
Jako na zavolanou se opět otevřely dveře, ale nevstoupila kolegyně Vyskočilová se zadrženým, nýbrž zástupce velitele strážníků Šimon. Tvářil se tak sklesle a otřeseně, že všichni přítomní mimoděk znepokojeně vstali.
„Zatracený průšvih, pane,“ zamumlal Šimon. Všiml si, že Dmýšek není sám, a tázavě pozvedl obočí, ale Dmýšek mávl rukou:
„Jen mluvte. Já už nevím, co horšího bych ještě mohl dneska vyslechnout.“
„Zvorali jsme to, pane, omlouvám se. Měli jsme Binku v první řadě informovat, že jeho manželka tragicky zahynula, a pak ho předvést k podání vysvětlení, tak jsme tam nechtěli rovnou vletět jak přepadové komando a normálně jsme zazvonili dole u dveří. A vtom se to stalo…“ Šimon se natáhl po nejbližší sklenici vody, obrátil ji do sebe a ztěžka pokračoval. „Byt je v nejvyšším čtvrtém patře. Binka byl doma. Vyšel na balkón a podíval se dolů, kdo zvoní. Stáli jsme tak, aby zahlédl jen paní Vyskočilovou. Jenže než stačila něco říct, ze střechy domu se sneslo něco… jakživ jsem nic podobného neviděl. Vypadalo to trochu jako skřet, ale mělo to dlouhou hřívu a křídla. Popadlo to Binku za hlavu, vytáhlo do výšky a se zlomeným vazem pustilo dolů. Binka byl pravděpodobně mrtvý, ještě než dopadl na chodník. Celé to trvalo jen zlomek vteřiny, přísahám.“ Šimon provinile rozhodil rukama. „Kdybychom šli rovnou dovnitř, nemuselo se to stát.“
Lada se vylekaně kousla do rtu. Pohlédla úkosem na Evžena. Ten nevypadal překvapeně, skoro jako by něco podobného očekával. Vzpomněla si, že Koba říkal, že na zločinech Binkové se podílel i její manžel. Také ji mohlo napadnout, že skřeti mají dlouhou paměť a odpouštějí málokdy.
Dmýšek zrudl hněvem a bezděky sevřel opěradlo židle tak pevně, až začalo pod jeho prsty doutnat a uhelnatět.
„Poslal jsem pár svých mužů, aby vraha chytili, ale moc šancí jim nedávám. Vzal to přes střechy a vmžiku byl ten tam,“ pokračoval Šimon. „Paní Vyskočilová teď prohledává byt a zajišťuje materiál. Všechno naznačuje, že se Binka chystal někam zmizet, balil si totiž kufr. Helga Millerová už je taky na místě. Čekají na vás.“
„Díky,“ zachraptěl Dmýšek. „Přijdu hned.“
Chyba strážníků je nepatrná ve srovnání se svévolným zásahem Lady Durmanové a Evžena Vulpese. Ten chlap je prostě nepoučitelný a holka mu zdatně sekunduje. Dmýšek se několikrát zhluboka nadechl, než se mu podařilo ovládnout natolik, aby ty dva výtržníky se svérázným smyslem pro spravedlnost neproklel do horoucích pekel.
Vzápětí se k nim prudce otočil: „Koukejte vypadnout, než vás oba strčím do kobky! Vůbec by vám to neuškodilo!“
Mlčenlivý strážník v pozadí, na jehož přítomnost všichni dávno zapomněli, přešel místnost a tiše otevřel dveře.
Evžen znal Dmýška dost dobře, aby čekal na druhou výzvu.
Lada se však na prahu zarazila a vrátila se zpátky.
„Pane Dmýšku,“ připomněla úzkostlivě, „otec Ladislava Maliny dodnes neví, co se s jeho synem stalo. Trápí ho to. Někdo by měl…“
Dmýškův tvrdý pohled trochu změkl: „Věřte mi, že nechci podruhé zopakovat stejnou chybu. Postarám se o to, buďte klidná.“
Lada se usmála a podala mu ruku: „Děkuji vám.“