Drobné a tiše seřazené zrady

Bratříčci mě táhnou chřtánem prázdnoty.
Bezpečí. Konečně.
Jakýsi důstojník čte... jména?
Češi, Slováci... Rusové žádní.
Pak já.
Pak nic.
„Co moji bratři? Slíbili jste!“ prosím důstojníka.
Nechápe: „Máte jedno místo. Nepotáhneme do republiky každého.“
Prázdnota cení zuby.
„Lhali jste!“ osočím bratry.
Aljoša pláče. Roman tiskne zuby. „Potřebovalas pryč, Anuško.“
„Zůstanu! Nesmíme se rozdělit...“ prosím. Copak nechápou?
„Ty musíš přežít!“ neustupují.
Záboj mě táhne pryč. Vytrhnu se, chytám bratry.
„Mám-li přežít, tak teď přísahejte! Že si pomůžete jako bratři! Že mě najdete!“
Chvíli hoří křivda.
Pak se obejmou.
„Najdeme. Kdekoliv, sestřičko.“
Nechávám se odvést.
Chřtán sklapne, když je pohltí tma.
Křičím.