Závist

Jen naslouchej šeptání hadímu. Syčení mé v uších zní jako zpěv sirén, jež tě hází do vln neklidu. Výhní ukovaný cejch pohlazení cítíš na kůži až krůpěje potu orosí těžce tvé čelo. Nemůžeš dýchat – vzduch se změnil v olovo sedící na prsou, zalkává; omotává se kdesi v útrobách černou stuhou beznaděje. Pach strachu rozbušil srdce, toho plachého koloucha, který teď utíká do mého pichlavého náručí. Lapen do sítí pavouka zlomyslnosti tkáš plány, blednoucí pod svitem nenávisti. Duši zaprodáš, duši zradíš – v mé přítomnosti pak poklekneš, otrok bez pout přec otrokem se státi má. Hlava skloněna hluboko klesla, oko bezmocně pláče.