13. Jsem koloběžkář aneb Psychika je základ

Minule jsem tu psala, že dokud nevyjedu to stoupání od Kyjského rybníka nad Průmyslovou, tak jsem koloběžkářská larva a žádný koloběžkář. Dávala jsem tomu tak asi měsíc, než se k tomu dopracuju.
A co byste řekli, zvládla jsem to hned na to.
Byl čtvrtek před Velikonocemi a obchody hrozily velkým návalem, stejně jako veškeré MHD. Měla jsem v pekařství na Andělu (hrozně dobré pekařství Tady a teď) objednaný mazanec a beránka, protože na Velikonoce prostě musíte mít mazanec a beránka. Taky jsem si všimla během týdne, že v řeznictví na Strossmayeráku měli jehněčí. Což by na Velikonoce nebylo marné.
V tom řeznictví už jsem párkrát s koloběžkou byla, tak proč to nezopakovat! A na Anděla je to pak už... no, nedaleko, ne?
Svítíčko slunilo a nebyla zima. Naopak, bylo nechutné vedro, skoro dvacet stupňů. Neoblékla jsem tedy rolák a vestičku, ale jen tričko s krátkým rukávem a vyjela jsem.
Ke Kyjskému rybníku se jelo snadno... no a pak to stoupání.
Na přehrávači mi zrovna naskočila tematická písnička...
This is ten percent luck
Twenty percent skill
Fifteen percent concentrated power of will
Five percent pleasure
Fifty percent pain
And a hundred percent reason to remember the name
Štěstí bylo, že mě na odbočení nezablokovalo auto nebo autobus, takže jsem byla rozjetá. Taky už začínám mít lepší techniku. Ale nějak bych popřehazovala ty poměry. Protože jsem to vyjela na vůli a uspokojení se dostavilo až když vlastně bylo po všem.
Psychika, psychika je extrémně důležitá. Samozřejmě pomůže, když ji můžete podložit technikou a vytrvalostí. Ale bez psychiky jsou vám k ničemu.
Vydávám do kopce kníkavé zvuky, chce se mi smrkat i zvracet najednou, ale nepovolím, nepovolím a nakonec to tam je.
Jen jsem zvědavá, jestli se mi to takhle podaří už vždycky.
Ohledně jízdy do kopce, no... četla jsem různé ty koloběžkářské blogy. A v jednom byl recept, jak natrénovat jízdu do kopce na závody. Pokud se správně pamatuju, máte si najít rozumný kopec dlouhý tak 800 metrů až kilometr, jednou ho vyšlapat volně, podruhé svižněji a po třetí na plný výkon a když se nepozvracíte, tak to neděláte dobře...
Děkuji, nechci.
Podle mých zkušeností nejlépe vzrůstá fyzická kondice při dlouhodobé MÍRNÉ zátěži.
Ale zase je fakt, že tenhle způsob vám připraví psychiku na to, že je vám blbě a chce se vám umřít. A to je taky hrozně důležitý.
No, závodník ze mě nebude, obraťme list.
Bylo to poprvé, kdy na stezce v lese nebylo bahno. Schody odtamtud avšak ještě nezmizely, nevadí, už na to mám grif.
Dole pod nimi stavím koloběžku na zem a dávám přednost cyklistce na horském kole, než se vydám na paralelní stezku kolem rybníka. Jedu si, jedu, odrážím se, odrážím, cyklistka se blíží, blíží, míjím ji...
Já na koloběžce dám cyklistu?
Na tachometru třináct, takže žádný zázrak, ale asi že jo!
Radost mi po objetí rybníka nezkazí ani inlinista, který mě lehce předjede a zmizí v dáli. Už dávno jsem si uvědomila, že na inlinech jezdím rychleji než na koloběžce, a to i do stoupání. Za to s kopce se z nich bojím, jak nemají ty brzdy, a vůbec se mi hůř kontrolují.
Načež doháním dvě dívenky na kolech, které asi jen tak zvolna šlapou a přitom diskutují.
Ano, dalších pár zářezů!
Občas pohledem kontroluju tachometr a zdá se mi, že se moje průměrná rychlost zvolna zvyšuje. To mi ale nezabrání, abych nepocítila pětikilometrovou krizi.
Vážně, i když už jsem docela zvyklá jezdit, pravidelně se dostaví únava a krize mezi pátým a šestým kilometrem. Ale zatímco ze začátku jsem si zoufala, jaká že jsem máčenka, teď už si řeknu jenom: „Aha, to je ta krize na pátém kilometru.“ A klidně šlapu dál. A ono to přejde a zase je dobře.
To je taky ta psychika.
Na to, že je hezky teplo, není na cyklostezce mnoho lidí. Možná proto, že je poledne, a všichni normální lidi obědvají, nevím. Dělá se mi avšak hrozně vedro. Sluchátka na uších mě vyhřívají svým molitanem (špunty nesnesu, pecky mi padají a s těmi placatými aspoň slyším i co se děje kolem). Magnézii cucám co chvíli a říkám si, že by to chtělo vymyslet nějaký dost dobře funkční chladicí mechanismus.
Ale jeden přece mám; říká se mu „pocení“.
Potím se do funkčního trička, ono se odpařuje a já jsem, teoreticky, chladnější. Tak jo.
Hraju si s odchylkami od osvědčené trasy, nacházím několik slepých odboček a zbytečných prodlužek. Příště budu vědět, no.
V řeznictví na Strossmayeráku samozřejmě jehněčí už nemají. Je čtvrtek, lidi ho vykoupili dřív. Kupuju aspoň kousek husy, však to bude stačit. A mířím k Vltavě a proti proudu.
Poučena od minula mosty podjíždím. Rozjedu se dolů, vyšlapu nahoru... je to rychlejší, než zůstat na stejné úrovni a pak muset čekat na semaforu. Jenom musím dávat pozor, protože tady jedu samozřejmě po chodníku. Naštěstí tu moc lidí nechodí.
Malostranská je tu co nevidět, zase zamířím do vedlejších uliček. Podjíždím Karlův most; hrozně to tu drncá. Kočičí hlavy jsou kočičí hlavy a na chodník s drobnou mozaikou si netroufám, přece jen je uzoučký a chodí po něm lidi.
Kampa je mnohem prázdnější než s turisty, ale zase ne nějak extra. Sluníčko vytáhlo lidi.
Budu příště muset vychytat optimální spojení mezi Kampou a smíchovskou stranou. Royu do schodů vynáším už rutinně, ale na hlavní silnici tu nikde není přechod.
Šlapu proti proudu dál a dál, podjíždím mosty a jede se mi opravdu pěkně. Ale už musím od řeky uhnout, protože tady je Anděl... a potom pekařství.
Mazanec a beránek přijde do batohu a já s koloběžkou spadnu do metra. Ještě kontroluju průměrnou rychlost - hlásí to 15 km/h! To je nějaký dobrý.
Ale jo, pod těmi několika sjezdy nestáli dneska žádní lidé, takže jsem nemusela brzdit. A co mám trubičku, nemusím zastavovat na napití. Ono se to nasčítá.
Cestou z metra domů ještě skočím do obchodu pro jogurty - přece se sem nebudu tahat zvlášť.
Takže si uvědomuju, že by to možná na koloběžku chtělo košík. Ale to už bude jiná pohádka.
Celkově jsem ujela dvacet kilometrů... a druhý den mě nebolelo nic.
Ale jo, ještě ze mě bude pořádný koloběžkář.