Deumbraizér

„Od rána tu sedí a pozoruje mě,“ snaží se netřást, šminky rozmazané.
Ukáže na prázdnou židli.
Mám-li sejmout, musím věřit.
„Jak vypadá?“
„To ho nevidíš?!“
„Popiš mi ho!“
„Červený oči, zadírají se mi pod kůži!“
„Chlap, ženská, strašidlo?“
„Po spánku mu teče krev, úsměv roztržený do šklebu. Podobá se tomu… Tomovi…“
„Tomášovi H., oběti autonehody?“
„Ale já za to tenkrát nemohla!“
Vybavím si nešťastníka, nadechnu se a stáhnu na sebe.

„Budeš tam mít ještě další kamarády, neboj se, zapadneš!“
Klepe se, když na něj zpoza dveří vyhlédne vychrtlý Jákob a do uhlova osmahlý Tibi.
„Nebo se seber a vypadni. Navěky!“