Poslyš...

"Poslyš, už se přece jen známe nějakou dobu," zamrkala blondýnka, "a já vím, že máš spoustu tajemství a tak, ale... vážně mi to nechceš říct?"
Zatvářil se rozpačitě. "To ti to takhle nestačí?"
*
"Poslyš, já vím, že pořád myslíš na ni," řekla tmavovláska, v očích těžko skrývaný smutek, "ale možná by ti pomohlo, kdyby ses... víc otevřel. Řekl mi třeba svoje..."
"Ne."
*
"Poslyš..." řekla zrzka, a bylo to přesně to poslyš, které tak dobře znal.
Zavrtěl hlavou.
"Tak dobře," kývla, a dál se neptala. "Myslím, že jména zas tak důležitá nejsou."
Usmál se.
Donna jediná mu z nich všech rozuměla.