Moje články

Apatyku čtu ráda vždycky, ale letos doporučuji snad ještě víc než jindy, protože meta texty s ironickými postavami mě fakt baví. Na ukázku vybírám Navzdory neshodám. A pak ještě mimoseriálové, bolestivé, ale důležité Po srdcích.

Vlakově melancholický Poslední expres napsala Blanch. Přesvědčí i ty, kdo wolfstar nemusí (vím z vlastní zkušenosti :D).

Od Carmen mě toho zaujala spousta, doporučuji hlavně vážněji pojatou a zároveň laskavě napsanou Poslední vyčíslenou rovnici.

Evangelista biolog píše krásné momentky, které mnou rezonují. Za letošek vybírám Vracím se tmou, kde mezi řádky svítá naděje, a Semínko, ze kterého roste vztah, protože to je krásně ze života.

Gwendolína a Dobrá znamení nikdy nezklamou. Sám je skvělá ukázka toho, jak nás všechny poznamenal konec druhé série.

Doporučení hodné jsou snad všechny kousky, které strigga napíše, ale já vybírám laskavě mateřské Bez podmínek a fandomově bolavé Do you think you can tell?

Owes už několikátým rokem píše geniální Harry Potter AU. Letos vybírám Otevřenou zlomeninu srdečního svalu, protože miluju Harryho a Edwardovy interakce, i když mi občas taky lámou srdce. A pak ještě Trable doktora Lockharta, protože prostě Matylda.

Owlicious poeticky zpracovává biblické příběhy, doporučuji zejména Sestru.

Od Remi letos vybírám My soul was calling you, kousek, o kterém jsem ani nevěděla, že ho potřebuju, a který mě zahřál u srdce.

Historie je pro Crowleyho všechno i nic. Historie jsou kulisy, lepší i horší staletí. Historie jsou lidské osudy, které většinou nestojí za zapamatování. Ale historie jsou taky přesně odměřené intervaly, než na sebe zase náhodou narazí s Azirafalem, a čekání mezi nimi.
Pak přijde apokalypsa a najednou se vídají pořád. Crowley je rád. Crowley se bojí. Nechce, aby svět skončil. A taky ho děsí, že by už nebyly žádné lavičky v parku, žádné večeře, žádná Alfa Centauri.
Pak Azirafal odmítne odejít.
Pak se omluví.
Pak odejde.
A Crowley pochopí, že netrpělivě počítat roky byla hloupost.
Historie?
Zbytky smyslu?
Proč vlastně?

Rosie jsou čtyři, když poprvé zkoumá záhadu jménem Sherlock.
Začne, jak ji sám učil, u toho, co už ví.
Tak hlavně - ví, co o Sherlockovi říká táta.
Sherlock je idiot. Jeho idiot. Sherlock je génius. Sherlock je blázen bez pudu sebezáchovy, biologický hazard, nezodpovědné individuum a postrach Londýna. Rosie si není jistá, co z toho je dobře a co ne. Možná, že táta to taky neví.
Rosie o záhadách mluví ráda. Lucy ze školky si myslí, že je Sherlock jako její taťka. Paní učitelka si myslí, že je zmatená.
„Měli byste to s ní probrat...“
***
„Rosie, kdo je Sherlock?“
„Rodina?“

Ne je ne, i když ho neřekneš.
Ne je ne, i když řekneš „nevím“.
Ne je ne, i když se jenom mlčky odtáhneš.
Ne je ne, i když se odtáhnout nemůžeš, ale chceš.

Ne není „přesvědč mě“.
Ne není „pokračuj, třeba se mi to začne líbit“.
Ne není „chodíme spolu, takže můžeš cokoliv“.
Ne není „jsem trochu opilý*á, ale být při vědomí, souhlasil*a bych“.

Ne je ne a respekt je sexy.
Ne je ne a je lepší předpokládat ne.
Ne je ne a říct si o pomoc je odvaha.
Ne je ne a někdo ti uvěří, že to bylo ne.

Pohled skrz zamlžené okno
Náhodné setkání pomíjivých
Řekni
Pamatuješ si?

Setkání nad lahví vína, život se točí v kruzích, tahy štětcem pokrývají plátno těla.

Zahánět samotu ducha
Samotou těla?
Tak pošetilé
A přeci skutečné

Dvě postavy, kožená křesla, uprostřed na stolku pár usychajících kuliček vína.

Stáří se propisuje do dlaní
Tváří
I duší
Pověz mi
Jak se kreslí vrásky?

Láska bez něhy, poznání bez důvěry, vášeň bez intimity.

Víš, tehdy před lety
Zlomilas mi srdce
Pamatuješ si to vůbec?

Zvedne se z křesla, nahá přistoupí k oknu, otočí se na něj. Dnes se dívají do očí.
Pamatuji.
Samozřejmě, že pamatuji.

Je ticho. Mrtvolné ticho, děsivé. Skoro jakoby už bylo po všem. Jen chrčivé nádechy unavených plic naznačují, že ještě žije.
Bolest je všudypřítomná. Rány slov dopadají na opuštěnou tvář, slzy stékají po odhalené hrudi.
Připadá si sám. Co na tom záleží, jestli je prorok, král nebo kněz? Jestli je Syn Boží? Tváří v tvář hlubokému lidskému utrpení… musíme se dělit na ty klanící, poklekávající a zpovzdálí pozorující? Na ty pokřtěné a na ty ostatní? Když stojíme před křížem... nemůžeme jednou být prostě jen lidmi?
Ať už se modlíme jakkoliv, svět nás pořád volá k lidskosti. Kolik nespravedlivě odsouzených křižují dnes?

Dal jsi mi oči, ale já bloudím ve tmě, nevidím dlaně, které prosí.
Dal jsi mi sluch, ale já sedím v tichu, neslyším pláč naříkajících.
Dal jsi mi ruce, ale já je skládám v klín, mluvím, píšu, ale nekonám.
Dal jsi mi srdce - a dal jsi srdce mým bližním, abychom tváří v tvář nacházeli odrazy Tebe, prohlédli, že sami nejsme nic, potřebujeme Druhého, potřebujeme společenství, teprve skrze ně se setkáváme s Tebou…
Dal jsi mi… ale já…
Smiluj se nade mnou.

Skrze slova lítosti a slzy, skrze ticho, odněkud z dálky zní zaslíbení.
Když Tě potkám, nestihne moji duši zmar.

Jsme teď, zatímco Hospodin z věčnosti do věčnosti tvoří čas. Jaké to asi je vnímat všechny okamžiky naráz?
Jsme tady, zatímco Bůh v prostoru mimo prostor je s námi, ale jinak. Jaké to asi je… všude?
Jsme v tichu, nasloucháme lidským hlasům a zpěvu ptáků. Jaké to asi je slyšet všechno, od echolokace netopýrů po nejskrytější myšlenky?
Jsme sami, v těle pro sebe. Jaké to asi je… být společenstvím?

Stojíme, žasneme, nechápeme, propast vnímání příliš velká k překonání. A na druhé straně On, který ji stvořil a zároveň ji překračuje. Stanu se jedním z vás… a dovedu vás k sobě.

„Přece když něco je, tak je to pořád!“ rozčiloval se chlapec. Děvče vypadalo ustaraně. Ještě děti a přitom s výrazy dospělých, v očích nedůvěra. Proč?
„Opravdu?“ zeptal jsem se ho. Jen ať se zamyslí, ať pochopí! Jak často pro zaslepenost srdce nevidíme, co je přímo před námi, jak často pochybujeme. Být pořád… jako by to spolu souviselo!
„Ale nebyl čas,“ ozvalo se děvče. „Lucinka vůbec neměla čas někam jít, i kdyby bylo kam.“
Povzdechl jsem si.
Za okny se smrákalo, děti stále mluvily.
O světě, který by mohly vidět, kdyby věřily.
O světě, kam my starci už nemůžeme.
O Narnii.

Měníš se. Měním se. Co, proč, jak? Chtěla bych zastavit svět, zakonzervovat v jedné vteřině, navždy zůstat stejní, navždy spolu.
Že to nejde? Že ty takhle žít nemůžeš?
Změny mě děsí. Nechci se měnit. Nechci sledovat, jak se měníš ty. Vždyť je nám spolu přece dobře, nebo ne? Proč ničíš, co já chci zachovat?
Je nám spolu dobře, šeptám ti, zatímco tě kolíbám.
Tak dobře.

Do vlasů ti vplétám noc, na ohni hřeju čaj.

Kozlík, aby se ti dobře spalo
Šalvěj, aby tě nic nebolelo
Lípu, abys klidně dýchat směl
Meduňku, abys zapomněl

Radši spát věčným spánkem než tě ztratit.

Je to myšlenka, která se objevuje postupně, vkrádá do vědomí. Přichází ve chvílích, kdy je toho moc, kdy po čtyřiceti hodinách ve škole trávím dalších deset nad protokolem a vůbec nechápu proč, kdy se o přednášce rozbrečím, protože prostě nevím, nechci to dělat, nerozumím… Vyskakuje na mě v nejméně očekávaných momentech, napovídá, vábí. Možná bys nemusela… vždyť kdysi jsi přece chtěla…
Trvá mi dva roky, než sama sebe přesvědčím, že trpět další rok jenom kvůli titulu, společenskému uznání a pochvale od rodičů fakt nemusím.
Že změnit školu není konec světa.
A budovat si život, který chci, není selhání, ale výhra.

Ona: Jede z práce posledním metrem a píše mu. Ví, že nejspíš bude vzhůru, chodí spát pozdě. Domlouvají plány na víkend.

On: Je s ní. Vyhledá si spoj domů a pak ji ještě jednou obejme. Nechá ho ujet. Vyhledá si další.
Ona: Nestihne kvůli tomu napsat drabble. Vůbec ji to netrápí.

On: Vyprovodí ji na autobus a odjíždí v neděli večer posledním vlakem. Do dočasného „doma“, kterému tak odmítá říkat. Doma bude zase za týden, čtrnáct dnů.

Oni: Nesnáší loučení, ale rádi se znovu setkávají.
Oni: Sedí v autobusu, tramvaji, vlaku.
Oni: Dívají se z okýnka. Vzpomínají. Těší se. Sní.

Umí se smát tak, že se chci smát taky.
Vyjadřují lásku tím nejméně očekávaným způsobem, ve chvíli, kdy si myslíme, že nás snad ani rády mít nemůžou.
Dokážou dlouhé dospělácké diskuze shrnout jednou větou.
Zvládnou pouhou fantazií pískoviště proměnit v poušť, gumičku v prak, nudu v zábavu.
Pokládají ty nejchytřejší otázky.

Většinu času po dětech nijak netoužím. Jsou náročné a složité, nerozumím jim, netoužím rozumět. Ale stejně se čas od času přistihnu, jak si sama sebe představuju v těhotenských šatech a říkám si… třeba jednou.
Možná v životě nemusí být všechno naplánované.
Možná někdy prostě můžu říct, že zatím nevím.

Chtěla jsem studovat.
Čekala jsem informace, knížky a spoustu práce.
Ale dostala jsem mnohem víc.
Večery na výukovém pobytu strávené u ohně, záchvaty smíchu na přednáškách, semináře kolem jednoho stolu, zatímco koluje čokoláda. A hlavně spolužáky. Některé ve věku mých rodičů, každého s jinou motivací, ale všechny skvělé. A i když ve zkouškovém jsme nakonec každý sám, stejně jsme v tom spolu - posíláme si zápisky a nahrávky, sdílíme dojmy a zvedáme si telefony.
Bojujeme s tím všichni - ale dokud neztratíme solidaritu, bude to boj vítězný.
I kdyby ne na rovině akademické, tak alespoň na té lidské. A to se počítá.

Ráno vstát, někdy se nasnídat, jindy jen vypít hrnek kafe.
Hodit do sebe hrst prášků, v krvi zběsilá kombinace chemie, koktejl jak po nejdivočejším mejdanu a pocit, že nic nemá smysl.
Dvě hodiny se odhodlávat opustit byt a pak to vzdát.
Celé odpoledne se motat v myšlenkách. Máš depresi? Nebo spíš ona má tebe a ty už nemáš nic?
Necítit nic a přitom cítit úplně všechno.
Jít spát.

Navzdory všemu znovu ráno vstát.
Říct si o pomoc.
Usmát se na blízké.
Zkusit změnit léky.
Dojít na terapii.

Znovu a znovu. Dva kroky vpřed, tři kroky vzad.
Navzdory bolesti hledat naději.

Sama si uvařit, podat daňové přiznání i naštípat dříví. Odstěhovat se od rodiny hned v osmnácti. Neběhat za doktorkou kvůli každé rýmě, vždyť to se vyleží. Jít sama na puťák a nikomu neříct kam, aby mi to náhodou nerozmlouval. Být nezávislá.
Kdy se to zvrtlo, kde se stala chyba? Kdy jsem překročila jakousi neviditelnou hranici? Kde se vzal ten strach milovat (protože co když pak odejdeš?), strach se nechat objímat častěji než objímat (protože co když ti ta nerovnováha bude vadit?), strach brečet, říct si o pomoc a prosit tě, ať se neloučíme - strach potřebovat?
Netuším. Ale bát se nechci.

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. I kdybych chtěla utéct, schovat se do vysokých hor, neuteču.

A já Tě hledám ve větru a nenacházím.

Vždycky mě znáš, svou dlaň kladeš na mě, teď a napořád.

A já Tě hledám v chvějící se zemi a nenacházím.

V podsvětí i temnotě ke mně přicházíš, ta tma svítí jako světlo.

A já Tě hledám v ohni a nenacházím.

Znáš můj neklid, víš, kam se ztrácím.

A já v tom ztracení naslouchám Tvému hlasu, v pokoře halím tvář.

Sotva procitnu, jsem s tebou.
Znáš vše.
Snad proto se bojím, i když jsem v bezpečí.

Máma, táta, dcera, syn.
Máma, máma, dcera.
Muž, žena, pes.
Máma, dcera, dcera, syn.
Manžel, manžel, dcera, dítě.
Otec, syn Duch svatý.
Babička, vnuk.
Máma, táta, tři děti v pěstounské péči.
Máma, táta, dcera, syn.

Tolik možností, tolik pestrosti… Kde je ta jedna správná? Kde je ta neměnná, do skály vytesaná podoba? Kde je ten soudce, který smí říct, jak máme tvořit domov?
Tváří v tvář pomíjivosti života se zas a znovu najdou lidé, kteří si nevystačí s „já“, kteří chtějí - den po dni, v bolesti, odříkání a lásce - vytvářet „my“.
Já v ta jejich my věřím. Všechna jsou nádherná.

Loni jsem přicházela psát milostný dopis. Byla jsem zamilovaná, příšerně zmatená a zmítaná pochybnostmi - do detailu jsem analyzovala každou z našich interakcí, počítala pohledy, zprávy i společně strávená odpoledne.
Letos milostný dopis psát nebudu.
Protože už ti to můžu říct. Už nemusím hledat záminky. Už to není jen výplod mé bujné fantazie.
Je to realita. Jsou to nekonečné procházky Stromovkou i věčná nejistota, chvíle něžností i náročné rozhovory, záchvaty smíchu i skrývané slzy, odhodlání jít do všeho naplno i svírající úzkost z toho, co by se mohlo pokazit.
Jsou to chvíle příliš drahé, příliš živé, příliš naše.
Nejsou ke sdílení.