Moje články

Vodstvo na Vysočině je hojné a čisté.
Říkají.
Berte vodu z co nejmenších potůčků, říkají taky. Ideálně hned jak vyrazí ze země.
Nikdy nevíte, jestli v tom potoce proti proudu neleží mrtvá ovce.
Proto kdo vyráží na delší cesty neznámým terénem, aspoň nějakou vodu nosí.
Ovce jsou zde hojné a natolik blbé, že umírají na kdeco a kdekoliv.
„Kapeš,“ upozorňuje Norman Caluma.
„Jejda.“
Voda ani tak nekape, jako z rohu crčí čúrkem.
Zbývá sotva polovina zásoby.
„Praskl. Asi jak jsem s ním praštil o skálu. Nemáte někdo vosk?“
Neměli.
Nevadí. O vodu se podělí. Dva plné rohy jim budou stačit.

Ráno: Rozděláš oheň, uděláš čaj, vypiješ a jdeš si po svém.
Odpoledne: Postavíš konvici na oheň, zaliješ čaj, vypiješ a jdeš si po svém.
Večer: Dobře se navečeříš, naleješ si šálek, zalezeš do postele.

Je ráno. Rozdělali oheň, ale než se začala voda vařit, museli urychleně opouštět tábořiště. Jejich další cesta nevede kolem žádného dostupného paliva, zásobu jídla mají, ale... čaj! A co bude večer?
CO? BUDE? VEČER?
Potřeba horkého nápoje je nečekaná, ale o to intenzivnější.
Přitom to, čemu říkají „čaj“, je jen směs bylin.
Poslední pravý čaj byl dopit skoro před dvě stě lety.
To teprv byla odvykačka.

„Podivej, jak jsou uostomiuí!“
„Nešišlej na to, Tess.“
„Dyk to má vočička. A koukaj!“
„Vod čeho jinýho by měli mít voči?“
„A jak to voblejzaj hele...“
„Tess,“ Gwen ztrácí trpělivost, „mám tě ráda, ale zacláníš.“
„Tak jo. Já si stoupnu třeba sem. Co s těma ťutíkama budeš dělat?“
„Postup říká tři kůrolezy vhodit, když se lektvar zbarví do zelena...“
„...“
„...“
„...!“
„Ty je tam utopíš?!“
„Ne,“ uklidňuje mě Gwen, „uvařím, to bude mnohem rychlejší.“
„Surovče!“
„Já za to můžu? Já? Co Klofan sežral Mařenu, vyžaduje lakování kopyt a zaplejtání růžovejch mašlí! Chceš Mařengryfa, nebo aby byl zase normální?“
„... tak já zavřu oči.“

Mlžná, lezavá noc se překulila do mlžného, lezavého rána. Chlad a vlhkost se přes pokrývky prodraly až na kůži a učinily ji husí. Oheň ze zbytků dřeva zlepšil situaci toliko vizuálně.
Nic se jim nechtělo.
Cink.
Stacionární detektor, který prozřetelně večer instalovali.
Chtělo, nechtělo, věci naházeli do vaků neskutečnou rychlostí a nastal ústup. Cestovní detektory mlčely. Zatím.
Asi o míli níž se zastavili a přebalili vaky do nositelnějšího tvaru. Detektory stále mlčely.
Skřek.
Šedavý stín s ostrým zobákem útočí z výšky.
Norman s Calumem se kryjí vaky, Malcolm cvičeným švihem vrhá okovanou hůl.
Pád.
Ticho.

V blízkosti Zóny nejezte žáby.

„To tvý storýčko úplně lovískuju“, rozplývá se jedna z frekventantek Jiskropšouku. „Je dárk a můdy, až z toho mám gůsbamps.“
„To mluví jakou řečí?“ zeptá se zvědavě San.
„Čenglicky,“ vysvětlí Gwen. „Ale nepřekládám.“
„Nechť je sežerou midžiny,“ vyřknu osvědčenou kletbu, která zde zabírá ještě spolehlivěji než klasická Nechť zmokneš.
„Nepomáháš tomu, Tess,“ upozorní mě San.
„Co, já? Mě to nezajímá, půjdu klidně na bíč pozorovat síly.“
„Bože, je to nakažlivý,“ plácne se San do čela.
„To nedopustím!“ Gwen zamává hůlkou. „Čenglicky kdákat, a budeš kvákat!“
Plop!
Z právě hovořící Mařenky je náhle...
„Žabénka!“
Svist! Hop! Polk!
„Hele, hero-lavka!“
„No proto.“

Oheň dohořívá. Jsou trošku opilí; ne alkoholem, ten je těžký a neskladný a proč ho s sebou tahat, ale dobrodružstvím a svobodou.
Klesající mraky potkaly stoupající mlhu. Udělalo se lezavo. Zalezli do pokrývek. Ale spát se ještě nechtělo.
„Calume?“
„No?“
„Proč tak hrozně moc chceš do Parlamentu?“
„Přece proto, abych mohl udělat něco pořádnýho.“
Norman se zasmál.
„A já ti pořád povídám, že na to moc tlačíš. Jste moji kamarádi. Udělám z vás poradce a bude.“
„To zní dobře,“ povídá Malcolm zamyšleně, „ale co když se rozhádáme?“
„My? My se přece nikdy nerozhádáme. Jednou to spolu pěkně roztočíme.“
Naivní mládí.

„Bradavice... maj... určitý... nevýhody,“ funí Gwen.
San lapá po dechu. Na další podestě to vzdává.
„Běžte... napřed,“ povídá, „já vás... nedoženu.“
Jo, věže jsou tu vysoký, ale co by člověk v rámci plnění povinností neudělal.
Astronomická věž se tyčí. Nevidíme nad čím, protože mrak pod námi, mrak nad námi...
„Mha za mnou, mha přede mnou,“ mumlá Gwen, kterou nahoru dopravila její čistá zaťatost. „Kde je?“
„Támhle!“
Z oblaku se vyloupne hypogryfí hlava, zbytek těla (a neschválený náklad) toliko tušený.
„Klofan se probral ze zákeřného kouzla...“ zadeklamuju.
Zuřivý skřek.
Zděšený výkřik maření jezdkyně.
„Sežer ji.“
Stalo se.
Drastické detaily ukrylo bílo.

„Ten Filch to má ošéfovaný, co?“
„Co?“ nahraje mi Gwen zpátky. Mařenky zbystří.
„Jednoduchý podpírání koštěte by jeden řekl, ale jak se děje něco důležitýho, je tam. Trol ve sklepeních? Filch za rohem. Bazilišek? Pošle za ním Paní Norrisovou. Mozkomoři? Nosil jim svačiny. Turnaj tří kouzelníků? Postavil bludiště.
A víš, kdo sem přitáhl Umbridgeovou…“
„Ty myslíš…“
„Jo. Kdepak Voldemort. Filch je za tím vším. Argus Filch – práce všeho druhu.“
„To byl Ferda mravenec, ne?“
„Zlatej Ferda…“ opatrně se rozhlédnu kolem sebe. „Když o tom mluvíme… pavouci, jo? Kdo myslíte, že upozornil Raddlea na Hagridova mazlíčka?“
„Filch?“
„No Beruška to nebyla.“

V očouzeném kotlíku bublá budoucí čaj, na klacku se peče chycený králík.
Třikrát kontrolovali, jestli není nakažený, protože to nechcete.
Zóna se posouvá.
„Můžou za to mravenci,“ říká Calum, „aspoň to tvrdí Edgar. Normálně roznášejí kousky zlata, který jsou Zónou prosáklý. To posouvá hranice. Dál a dál, až to tu celý ovládnou. Mravenci jsou totiž proti Zóně imunní a nikdo je nepodezírá. Ale tohle celý je plán, jak ovládnou svět.“
Ostatní dva se otřesou. Netuší, co je na tom pravdy, protože v Zóně nebyli. Lidi imunní nejsou.
„Hele, mraveniště.“
Zlaté nebo ne, králíka radši vyhodí.
Nikdy nevíš. Mravenci jsou všude.

Najít vhodné místo není jednoduché. Buď fouká příliš málo, a všichni víme, co se stane, když je tomu tak, nebo příliš moc a celta, která je má chránit před nepřízní počasí, by odlétla v dál.
Na zemi jsou buď ostré kameny nebo provlhlá rašelina, variantně též vřes.
Ten obsahuje klíšťata.
Nakonec rozbili tábor v úžlabině, mírně profukované větříkem. Krátce spasená tráva se zdála pohodlná a ovčí bobky snad odmetli všechny.
Calum rozdělává oheň.
Malcolm si sundá boty a zkřiví obličej.
„Křeč,“ vysvětluje a snaží se rozmasírovat chodidlo. Není zvyklý tolik chodit.
Norman ho zvědavě pozoruje.
„Taky bys mohl zkusit akupunkturu.“

„Kam zase mizej?“ pozoruju podezíravě studentky Jiskropšouku.
„Do tý prázdný učebny u knihovny dotáhly masážní stůl,“ povídá San. „Prý masáž pro všechny, studenty, profesory...“
„Doufám, že ne se šťastným zakončením,“ podotkne Gwen.
„Tantrickou. To bych třeba zkusila,“ zamyslí se San.
„No to teda ne!“ vyhrknu. „Spoustě z nich ještě nebylo osumnáct! Ohrožování mravní výchovy mladistvých! A co hůř, když to napíšou, je to dětský péčko! No počkejte, děvenky...“ sáhnu do poličky a vytáhnu...
„A co je zase tohle?“
„VUML. Vulkanický Učitel Marxismu Leninismu. Jsem našla v devětavosumdesátym. Ty uviděj,“ povídám a poklepu si policejním obuškem do dlaně.
„Masáž jako masáž.“

Vesnička. Tu bývala.
Polorozbořené zdi, občas ještě zčásti kryté nachýlenou střechou. Dovnitř by lezl jen blázen.
Nebo dobrodružstvíchtivý puberťák.
Příští rok budou dospělí, a tedy zodpovědní, ale letos si ještě prázdnin můžou užít. A protože jsou (skoro) dospělí, vydávají se tam, kam se dosud nevydali.
Norman zkonzultoval mapy a vytyčil trasu. Malcolm umí postřehnout ty nejnepatrnější pěšinky. A Calum hodně unese.
Většinu pokladů nechají na místě. Pro některé se ale vrátí cestou zpátky.
Dosud funkční mechanický gramofon, Malcolm s ním umí.
Deska v kdysi barevném obalu. Silueta týpka v podivné póze na špičkách.
Natočit...
„I‘m bad! Who’s bad?“
Objev století.

Světla blikají.
Růžově.
„Like a virgin...“ unyle zpívá Madonna.
Světla blikají stále. Bohužel naprosto v jiném rytmu, než jede Madonna. Celé to zanechává poněkud psychedelický dojem.
Od pódia se valí kouř.
„Na na na...“
Konečně se rytmus chytil. A vyměnili interpreta.
My Chemical Romance.
Bradavičtí studenti vytvářejí nečekané taneční kreace.
Zvlášť Draco jede. Co na tom, že v jiném žánru.
„Máme tady maření průnik desáté kategorie!“
Sotva Gwen slyším.
Ale už Ji vidím. Černá minisukně, síťované punčochy, bledý make-up...
„Jen počkej!“
Nabíjím bojového papuchalka.
Plesk!
„Hvězdu! Na čele máš!“
Konečně správnej žánr.
Osmdesátky zařvaly a realita se navrátila zpátky.
Díkybohu.

Bradavický hrad se otřásl v základech.
Věrna svému ochranitelskému instinktu přepočítám profesory se zvláštním důrazem na Snapea (ten je v pohodě, sedí a zkoumavě pozoruje navinuté špagety na své vidličce), studenty i...
„Sakra, kde je Gwen?“
„Šla do sklepení,“ informuje mě San, a já okamžitě vystřelím naznačeným směrem.
Čím dál tím hlasitější zvuk mě nutí přidat do kroku. Dokud ho neidentifikuju.
Gwen neumírá.
Jen se hrozně směje a ukazuje na černou skvrnu.
„Gwen,“ povídám ledově, „ty jsi zase ubezdušila nějakou Mařenu.“
„Jsem nemusela,“ snaží se Gwen popadnout dech. „Povídám, ať to nezahřívá. A vona? Prej A co se může stát?“

Je léto, sluníčko svítí a muchničky se spokojeně houfují. Tři mladíci křepkým krokem stoupají do kopců.
Užívají volných dnů a tepla a proklínají vlezlé hmyzy.
„Dneska nějak zu... pffft, zuří,“ vyplivne ten nejmenší vetřelce, kteří se mu během řeči nakýblovali do úst.
„Nepovídej,“ odkašle si světlovlasý obr a setře si pot - i s muchničkami - z čela.
„Neměli bychom už být opatrní?“ mžourá třetí, nenápadný brunet.
„Neboj, tady to znám jako svou ruku.“
Smích.
„Dobrej citát, Normane, ale už to vytáhnem.“
Chvilka soustředěné činnosti... a je tu detektor.
Mlčí.
To je dobře.
Tihle tři nedělají stejnou chybu, jako mnozí před nimi.

Bradavickým hradem zní kvílení, ale není to bánší.
Kéž by byla.
Trpíme. Před námi se válí poslední výtvory studentek Jiskropšouku.
Gwen znechuceně mumlá:
„Jsi je neměla učit, co je to Mary Sue dokonalá.“
„Nikdo mě nemá uáááád...“ kvílí ne-bánší.
„Mi nemusíš říkat,“ povídám.
„Napsaly Chudinku.“
„Mi nemusíš říkat.“
„Tím to moc nevopravily.“
„Mi nemusíš říkat.“
„Jsou na mě zlííí.“
Kvílení neustává.
„Tak skoč z okna,“ navrhuje San.
„San! Ne!“
„A hele,“ komentuje Gwen. „Skočila.“
„Skvělý, fakt, skvělý.“
„A proč? Je klid...“
Nebude dlouho.
„Nikdo mě nemá uáááád...“ kvílí duch Chudinky.
Tak to bysme měly.
Ach jo. To bude zase měsíc.

Cink.
Cinkcinkcink.
Peníze sypané na hromádky vydávají uspokojivý zvuk.
Cinkcink.
Pokladnice se plní. Hromádky utěšeně rostou.
Cinkcink.
Silnice. Péče o přestárlé. Ochrana hranic. Osivo. Zalesnění.
Podpora obchodních lodí.
Cinkcinkcink.
Je den daní.
Calum nese taky váček.
„Platíš daně? Zase?“ podivuje se Norman.
„Chci volit. A do parlamentu, snad. Jednou.“
„Ale prosím tě. Co se namáháš, jaký daně. Vždyť znáš mě. V parlamentu budeš i tak.“
„A to teda ne. To bych nechtěl. Takhle to fungovat nebude. To ani nenavrhuj, tohle. Jednou začneš nalevačku a celej systém se rozsype. A kde bude Království pak?“
Tohle s vámi udělá vzdělání.
Ještěže tak.

Některá auta mají prosklené střechy. Fakt.
Některé stany jsou dvouplášťové a za jasných letních nocí můžete postavit jen tu vnitřní část, tvořenou síťovinou. Vidíte oblohu a komáři či muchničky vás vidí taky, ale skrzevá síť na vás nemůžou, hahaha!
V Bradavicích ale z nějakého důvodu auta nefungují (asi elektronika) a spát v noci pod pouhou sítí bych vám ve Skotsku vysloveně doporučila, já se ráda směju cizímu neštěstí.
Nicméně.
Bradavice disponují, jak jistě víte, Velkou síní.
Ležíme v suchu v polštářovém hnízdě a zíráme do krápajícího stropu. Obloha je neskutečně hluboká.
Bude taková navždy. Vznášející se. Křehká.
Naše.
Jsme doma.

Jinovatka na loňské trávě. Dlouhé, bledě zlaté stonky prosvítají pod jiskřitě stříbrným příkrovem.
Tři postavy vydusávají na kopec, využívajíce skutečnosti, že bahno je pěkných pár palců promrzlé.
Je vidět daleko. Tak... přijde na přetřes téma, o kterém se nemluví.
Poprvé.
„Tohle celé bude tvoje?“ ptá se Malcolm.
„Asi jo,“ odpoví Norman.
„Nemáme ti říkat nějak jinak? Titulem... nebo příjmením? Pane z Grantů...“
„Ale ne, prosimtě.“
„Mě už taky neříkejte příjmením,“ řekne tiše Ostrovan. „Mé jméno je... mé, rozumíte? Ne pro cizí. Ale my jsme přátelé.“
„A jak se teda jmenuješ?“
„Calum.“
Zapadající Slunce barví okolí dooranžova.
Dnešek si budou pamatovat.

Je dobré, že mohli zjistit, kde se zkazil Bejčkův výcvik.
Je dobré, že se to příště SNAD nestane.
Je dobré, že se můžou poučit z chyb.
Není dobré, že tu máme pořád Bejčka. Lupiče, násilníka, nájemného vraha.
Potenciálního samovládce.
Nemůžete ho nechat být. Poslat ho do vyhnanství není řešení.
Nezbude, než ho... ukončit.
Vran by to udělal, s velkou radostí. Proto to nakonec udělá Rezka, která nechce. Ale drží se povinnosti.
Kodexu.
Z větší části se jí klidná práce s objasňováním nedůležitých záhad líbila. Ale...
„Tohle pro mě není. Zůstávat na místě.“
Chce vidět víc.
Třeba se dá na pošťačku.

Nepřítomně žvýkám ten konec tužky, na kterém by byla guma, kdyby tahle tužka měla gumu.
„Copak máš dneska za lubem?“ Gwen se nudí.
„Ale coby, něco mi tu chybí...“
„A cože to? Život? Vesmír? Vůbec? Armáda klonů a houpací kůň? Jedno z toho dokážu opatřit...“
„Klávesnice,“ odpovím. „A počítač. Takhle musím bonusy k Invazi psát ručně, korekturovat ručně a sázet taky ručně.“
„Vždyť už ti to vyšlo, ne? Jaký bonusy, porád?“
„Nojo,“ nasadím smutný výraz. „Jenže...“
„Copak?“
„Se prodalo. Bude dotisk. Bonusový materiály... mám skoro hotový.“
„A co ti zbejvá?“
„Už asi jen hysterie.“
Tak to bývá, když utrpíte úspěch.

„Nebylo to přirozený!“
Mohutný farmář si slepě vede svou.
„Příroda má svý cesty, jasný? Víte prd. My farmáři v tom žijem! Uděláš jednu chybu, vrátí se ti to jinde, není úroda, umřeme hlady!“
Do určité míry má pravdu
„Věci se musej udržovat v pořádku. Vidim odchylku - odstranim odchylku.“
Zaváhání.
„I dyš... i dyš je to moje vlastní krev. To ale nikdá nebyla moje vlastní krev! Podvržený dítě. Vílama. Jak jinak by ji, ženskou, zajímaly ženský?“
Váhá.
Na změnu názoru čas mít nebude.
Věci se musí udržovat v pořádku. Vidím zločin - odstraním zločince.
Zítra se zhoupne.
Bude jim ho vlastně líto.

Do téhle části Gerasdanu moc lidí nechodí.
Teda, když jsou děti.
Nechtějí se dostat do problémů.
Je to tu prostě takové... takové moc vznešené.
Charles to ani nevnímá, ale Norman se tváří rozpačitě. Malcolm se Sorleym je tiše následují, připravení nabídnout pomocnou ruku (a že je to občas potřeba). Možná budou mít štěstí, možná proklouznou k zadnímu schodišti aniž si jich někdo všimne...
Chabá naděje.
„Co jste to zas, kluci, vyváděli?“
Nemá král sedět na trůně a... kralovat? Míst toho aby přecházel dvůr a ukusoval z jablka?
Sorley se vychovaně ukloní. Malcolm oněměl.
Norman se narovná. Poprvé.
„Vlastně nic, tati.“

„Takže jaks to říkala, Snape je Harryho matka?“ ptá se San, která dotyčné dílko* nečetla.
„Jasně, skrz mnoholičnej lektvar,“ zkazí jí iluze Gwen. „Žádnej slash.“
„Nebuďmež troškaři,“ vezmu si slovo. „Proč jen matka, že...“
„Prosimtě a co ještě, matka, učitel, pojišťovací agent?“
„Tak si představte, jo, že Snape v záchvatu pudu sebezáchovy bere obraceč času, pink, jsme před lety, hele Lily, no to je láska, opravdová, vypadá vážně dobře, ale nějak moc se baví s Potterem, není problém, bims ho do hlavy, tudle je křoví a po kapsách běžně nosím mnoholičnej lektvar... zase...“
„Takže Snape...“
„Je nakonec i Harryho otec.“

„To nebylo pominutí smyslů,“ shrnuje Jestřáb výsledky jejich vyšetřování pro místní policisty.
Celý případ se přesunul z hranice honby za přeludy zcela mimo kompetence Přeměněných.
„Byla to práce na objednávku. Dva klienti, dvě platby, dva různé požadavky. On si zvolil ten lépe placený.“
Jména, data, částky. Teď už si to převezmou vyšší místa.
„A co uděláte s pachatelem?“
„Utratit ho jako vzteklého psa, démoni stejně nic jiného nejsou...“ vyhrknul přísedící.
Rezku prohlášení nepřekvapilo. Liška se zaškaredila a Jestřáb si odkašlal.
„Pardon, s výjimkou přítomných.“
„Odvedeme ho do Chrámu. Musí zjistit, kde je chyba.“
Bejček by radši zvolil smrt.
Má smůlu.

Domů.
Není to tam tak zlé. Jenom... když ho Malcolm se Sorleym doprovodí, tak to praskne.
Jenže dřív nebo později to stejně praskne. Pak s tebou nebudou mluvit, protožes jim to neřekl dřív, zatímco když jim to řekneš teď, tak s tebou nebudou mluvit, protože budou vědět. Proč by se ti měli vyhýbat.
Na druhou stranu, Sorley je šlechtic. A nezdálo se, že by to nějak změnilo způsob, jakým se k němu Malcolm choval.
Na třetí stranu... Norman se úkosem podíval na Charlese.
Jsme, kdo jsme.
Napřímil se a vykročil, podpíraje bratra.
Domů.
Ať se stane, co se má stát.

Pištění nahoře na schodišti.
Jak by ne, hýbe se. Je to lepší než Matějská.
Pištění dole ve sklepě.
Jak by ne. Je tam tma a netopýři. Je to lepší než Matějská.
Pištění prakticky kdekoliv.
Jak by ne. Bradavice jsou stoprocentně lepší než Matějská.
Profesoři si půjčili od profesorky Prýtové klapky na uši (na profesora Snapea zbyly ty růžové a chlupaté). Studenty bolí hlava. Portréty, které mohly, emigrovaly do zámoří.
Když náhle...
Dus.
Dus.
Dus.
Plesk!
Vystrašené pištění následované občasným zaplesknutím.
Sochy Bradavických obránců ožily.
„Tohle jsem chtěla vždycky udělat,“ libuje si profesorka McGonagallová.
Nekoukejte tak na mě. Já ji nenavedla.

Jestřáb se vrátil k ohni a vypadal zamyšleně. Liška ho vystřídá.
Na chvíli.
Mazlivý, jemný hlas skoro přede. Ptá se. Laškuje.
Odpovědi se nedočká.
„Tak nic,“ vrací se Liška a vypadá rozmrzele.
„Domluvím mu,“ vstane Vran.
„Ne,“ zarazí ho Rezka. Takhle se to nedělá. Takhle to dělat nemohou.
Jde sama, šerem.
K němu.
Nepotřebuje mu vidět do tváře. Jeho pohrdání cítí.
„Já ti rozumím,“ řekne tiše. „Už jsem to slyšela. Proč být otrokem, když můžeš být pánem?“
Tahle slova otevřou vodopád.
Když se po nějaké době vrátí k ohni, porovná své poznatky s Jestřábovými.
Splynou dohromady a vytvoří ucelený obraz.

Sedí v Inverlochy na břehu a odpočívají. Charles si chladí nohu, Norman sedí opodál. Pořád jeho proměně nevěří.
Není sám. Malcolm i Sorley působí ostražitě, jakoby každým okamžikem čekali zradu.
Charlesovi je to jedno.
Opírá se o zbytek staré kamenné věže, tak vhodně trčící nad řekou. Má pocit, jakoby sem patřil.
Stará pevnost zdejších pánů.
Má to v krvi.
Úkosem se podívá na Normana.
Ten to možná nakonec taky má v krvi. Zvláštní. Neřekl by to do něj.
Stejně je to nepodarek.
Jenže takhle mu nikdo jiný kromě mě už říkat nesmí!
Noha ve studené vodě ztratila cit.
„Pojďme domů.“

Gwen vypadá napaprčenější než obvykle.
Není divu.
Jedna ze studentek Páté koleje právě objevuje své pravé Já - geniální tvůrkyni lektvarů.
„O tom si popovídáme!“ mručí si Gwen sama pro sebe. Její nechuť se prohloubí, když skvělá lektvaroložka zamrká na profesora Snapea svými dlouhými, hustými, černými řasami a pohodí taktéž svými (cizí došly) bohatými kaštanovými kadeřemi s fijalovím melírem.
„Ani nenosí ochranný pomůcky a pravidla českýho pravopisu...“
K pomstě není třeba mnoho.
Lehké drknutí do stolu, kaštanová kadeř sráží kotlík bezbarvé tekutiny, tato se vylévá na zem a plyne... k malé loužičce, kterou Gwen zákeřně nastražila.
Prásk!
„Tak. A je plešatá.“

Jestřáb tiše hovoří. Bejček mu odpovídá.
Jsou tak daleko, že slyší hlasy, ale slovům nerozumí.
Byl to Liščin nápad. Chlapům rozumí. Bejček je ten typ, jak se na ženské dívá svrchu. A Vrana nerespektuje ani trochu.
Tichý, klidný Jestřáb, vypadající, že by se dal možná přesvědčit ke změně postoje... kdo netuší, že sloužil pod Rackem, by se v něm mohl zmýlit.
Bejček se v něm pravděpodobně mýlí právě teď.
Rezka listuje zápisníkem.
„Tak co myslíš, co všechno přizná?“ ptá se Liška. „Zpronevěru? Zlodějnu? Napadení? Znásilnění?“
„Jeden hrozen horší než druhej,“ potřese hlavou Vran.
Chvilka zmatku.
„Nemyslels zločin?“
„Jo. Dyk říkám.“

Odkašlání.
Čtyři útočníci znejistí.
Z blízké ruiny domu se vynořili další dva chlapci.
Není divu, tahle oblast je pro děti oblíbené rejdiště.
Ale právě tihle?
Situace se změnila, teď jsou síly vyrovnané, kdyby přece jen mělo dojít ke konfrontaci. A jak Malcom, tak Sorley jsou pořádně statní.
Zatímco se potenciální potížisté nenápadně vytrácí, Charles se pokusí o krok... a málem upadne.
„Posaď se,“ doporučí mu Sorley a rozhlédne se kolem. Blízké náspy jsou obsypány pomalu odkvétajícím koňským jetelem.
Natrhá pěknou úrodu.
Mezitím Calum vytáhne kapesník.
O pohmožděnou nohu se postarají sami. Pak Charlese bezpečně dopraví domů.
Na dospělé není spolehnutí.

Vůkol se ozývá veselé prozpěvování.
Vysoké.
Dívčí.
Do toho... Gwen se uštěpačně ušklíbá.
„Tak copaks jim provedla tentokrát?“
„Já? Nic. Vony si toho provedou samy...“
„Dobře, cos jim nabulíkovala?“
„Co s tím pořád máš? Vůbec nic. To ta jedna přišla s tím, že dokáže přepít Hagrida...“
„Jak... proč? Vždyť většině nebylo osmnáct... jak jste mohly?“
„Tess, ty bys nás náhodou pořád neměla podezírat. Ani ždibec alkoholu nedostaly, kozy.“
„Zpumprlíkovaly se kokakolou, Tess,“ uklidňuje mě San. „Něčím lepším je na ně škoda plýtvat. Hrozinku?“
Začuchám.
„Ty je máš namočený v rumu?“
„Jo. Vadí?“
„Ne. Ale vyberu si radši ty v čokoládě.“

Kdysi dávno jedna dívka jménem Tess usnula ve vlaku cestou na prázdniny. Probudila se, když vlak zastavil ve světě Harryho Pottera, v Bradavicích.
Do tohohle světa nepatřila.
A nebyla tu jediným cizincem!
Ostatní nově příchozí dívky chtěly být zařazeny do jedné z Bradavických kolejí. Moudrý kobouk si pro ně vymyslel pátou kolej, Jiskropšouk!
Tess se před nimi snažila bránit originální postavy. Těm se to ale ne vždycky líbilo.
K Tess se přidaly její kamarádky San a Gwen a spolu prožívaly různá zajímavá dobrodružství.
Nakonec slavně porazily Voldemorta, rozloučily se a vrátily se zpátky domů.
Dokonce si přivezly i nějaké dárky!

Je o několik hodin později než bylo před několika hodinami. Jsou vyčerpaní. Prošli si nekonečným peklem. Křik, slzy, nadávky, prosby. Z obou stran.
Norman nechápe sám sebe. Proč to dělá?
Protože tak je to správné.
Jsou skoro doma.
A už nejsou sami.
Čtyři spolužáci. Vždycky se drží u Charlese. Co se mluví o možné změně dědického práva, častěji.
Charles Normana odstrčí a narovná se.
„Hele, záprtek,“ usměje se statný blonďák. „Podáme si ho, Charlie?“
Norman se schoulí. Nemá sílu vzdorovat.
„Jednou na něj šáhneš,“ Charlesův hlas je chladný, „a urazím ti palici. Pracky pryč od mýho bráchy.“
Svět se změnil.

Chvíli to trvalo. Bejček se pral jako ďábel, a ono je obtížné svazovat někoho, kdo se aktivně brání. Byť je úspěšně zasednut.
Vran s Jestřábem měli sílu, Rezka měla grif.
Ruce si pamatovaly.
Nakonec jich zhluboka oddechovalo všech pět; čtyři stojící, jeden svázaný jako salám.
Těžce vydobyté vítězství.
„Tak prosím, jen do toho,“ pohrdavě se ušklíbne Bejček. „Tak mi to nandejte. Čtyři na jednoho, zbabělci. Ubohý patolízalové. Zmlátíte mě najednou, nebo každej zvlášť?“
„Jestli si o nás myslíš tohle,“ potřese Rezka hlavou, „tak jsi nic nepochopil.“
„Nojo, ale co s ním?“ zeptá se Liška.
Rezka si povzdechne.
„Já bych věděla.“