Moje články

Seděl v parku poblíž školy, četl. Zatímco káva v kelímku neúprosně chladla, on hltal stránku za stránkou, nadšený každým jednotlivým slovem.
Když s knihou skončil, nebyl s to se zvednout, jen tupě zíral na děti, jak s jekotem pobíhají kolem prolézaček. Nebylo pochyb, něco se v něm změnilo. Rázem bylo vše jednoduché a jasné, našel východiska. Viděl všechny své strašáky, obavy a pochybnosti v docela novém světle, které rozmazávalo jejich kontury a činilo je směšnými. Po letech se zhluboka nadechl.
***
O dva dny později šel stejným parkem, byla noc.
"Jsem pan Vajíčko," ozvalo se těsně předtím, než byl brutálně zavražděn.

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
půjdu já, půjdu bez spánku
a vyrazím ještě dnes.
Mé kroky plevel ovroubí
a smysly přepadne divá zvěř,
však noha má nezabloudí!
To mi, přírodo, klidně věř!
Na laně hnusné, zlotřilé
s sebou kulovnici mám
a javorový kmen pile své
coby zákusek rád dám.
Až vypořádám se i s ptáky,
co zobany mají nečisté,
zahubím rudý vřes já taky,
což potěší mne zajisté!
Jak ošklivě temné je kapradí!
Ach, nemohu to snést...
Srp si s ním hravě poradí,
tu více se nebude plést!
Až okolí bude prosto všech lumpů,
uprostřed lesa vztyčím pumpu!

Rudá lázeň začínala nepříjemně pálit. Barva mi ulpívala na vlasech a já došel hrozného uvědomění si - můj účes ztratil veškerý objem. Rozplakal jsem se.
Náhle mě z hrnce vylovila obří ruka.
"Co se to tu děje, proboha?," zeptal jsem se.
"Jsem pan Vajíčko a ty jsi tady, abys zaplatil za zvěrstva, jež vy, lidé, pácháte na mých bratrech! Nyní budeš rozklepnut!," zahřměl pan Vajíčko a já pocítil, jak se ruka, v níž mě držel, dala do pohybu.
Než byla má lebka roztříštěna o desku stolu, všiml jsem si ještě, že ve vedlejší místnosti postávají dva rytíři Jedi a čile diskutují.

Prostoupilo jej vzrušení nadcházející bitvy. Stál v přední linii a nemohl se dočkat, až zazní signál k útoku. Cítil, že mnoho času nezbývá. Otočil se ke svým druhům:
"Přátelé, čeká nás dlouhá cesta, na které téměř všichni zahyneme, my však nesmíme klesat na duchu, ne, nesmíme, neboť jen ti nejodhodlanější mají šanci. Náš úkol je příliš důležitý...," slova z něj přímo prýštila a prýštila by dál, kdyby důkladněji nepohlédl na své bratry.
Tam, kde měly stát miliony silných spolubojovníků, krčilo se jen pár politováníhodných mrzáků.
"Nízká hemživost...," vydechl vyděšeně.
Proslovy byly zbytečné. Věděl, že úspěch záleží výhradně na něm.
Ejakulace.

Kaštánek prožíval nejlepší léta v životě. Jeho přítelkyně byla vždy připravena mu naslouchat, v mezích možností se o něj starala a on ji na oplátku opravoval, když ušla. Jenže roky plynuly a Kaštánek pocítil, že stárne, což u něj vedlo k všemožným úvahám.
"Co myslíš, Eliško, co bude po životě, co když mají křesťané pravdu?"
Jeho družka na něj překvapeně pohlédla s ústy dokořán, avšak neřekla nic.
***
"Otče, přišel jsem se vyzpovídat," pravil Kaštánek.
Krádeže, lhaní, alkoholismus, obžerství, život v hříchu s nafukovací pannou... Zpověď trvala velmi dlouho.
"Je tvá lítost upřímná, synu?"
"Lítost? Jaká lítost?"
Pan Kaštánek pohoršeně odešel.

Král vyhlédl z okna své komnaty. Za hradní branou spatřil rozzuřený dav, všichni křičeli, ti odvážnější šplhali po železných květech kovaného plotu. Stráže je jen taktak odrážely.
"Veličenstvo," přispěchal hlásit velitel vojska, stěží popadal dech, "nic nepomáhá, dlouho je neudržíme! U zadní brány je situace daleko horší, nemám dostatek mužů... Zdá se, že tentokráte přijeli všichni!"
"Vidím," odvětil král, v jehož hlase byl poprvé rozpoznatelný náznak obav, pokračoval: "Nezbývá než přitvrdit, zvýšení platů nepřipadá v úvahu!"
"Veličenstvo, nechci samozřejmě zpochybňovat váš úsudek, ale jsou to velmi vzdělaní lidé, co si bez nich počneme?"
"Už jsem řekl, pobijte tu smetánku lékařskou!"

"Zdravím," pronesl zvesela muž v bílém plášti, když v jídelně usedal k hrachové polévce, "jak si vede Z23?"
"Právě jsem je spláchl, asi před hodinou" odvětil klidně druhý.
"Jděte, pročpak to? Zdálo se mi, že dvacet trojka bude zajímavá... Vezměte v úvahu, že běžela jen týden!"
"Ano, máte pravdu, byli relativně vyspělí, ale... Sakra!," hrachová polévka se pomalu vpíjela do laboratorního pláště, "... ty neustálé konflikty nikam nevedly. Někde musela být chyba, dříve nebo později by se stejně zničili sami."
"Hm, škoda."
Dojedli v naprostém tichu.
"Kolego, málem bych zapomněl, zítra ráno startujeme dvacet čtyřku, přijdete se podívat na velký třesk?"

"Die, ta Létó, co mi o ní řekneš?," dorážela Héra vztekle.
Zeus se zatvářil nechápavě a začal špičkou sandálku hloubit dolík v podlaze.
"Die, ta čúza je prý těhotná!"
Zeus neposlouchal a lehkými poklepy upravoval okraje dolíku. Ne, pořád to nebylo ono.
"Die, tak řekni něco, neignoruj mě, jak to bylo, nezapírej!"
Co se dá dělat, povzdechl si, začne znova.
"Die, ta neporodí, to ti garantuju! Na Zemi nenajde místečka, nic, tečka."
A je to. Perfektní dolík!
"Die, ta-dy Hé-ra, tvá žena a sestra!"
Zeus otráveně vstal a přešel ke svým dvěma sudům. Nabral plné hrsti nadváhy a obdaroval lid.

Ludmila Dlouhá se probudila do nehostinného rána všední samoty a její myšlenky se ihned stočily k Antonínu Válkovi, její dlouholeté lásce. Připravila si snídani, upravila se, chvíli sledovala jakýsi nezáživný program v televizi, reprízu reprízy, avšak obraz Antonína Válka to nezapudilo. Neustále jej viděla, jak vytahuje vratné lahve z kontejneru, aby si po jejich vrácení mohl zakoupit krabicové víno. Druhý obraz, který ji fascinoval, byl způsob, jakým Antonín ono víno zuby rve a následně zuřivě vypíjí, přičemž si potřísní již mnohokráte potřísněný vatový kabát. Musila jít.
Seděl u nákupního centra, dřímal.
"Toníku," řekla, podávajíc mu dvacetikorunu.
"Děkuju, Ludmilko," zamumlal Antonín.

"Kdepak máte toho hlodavce," ptal se pracovník odchytové služby Zdenek.
"Spí támhle v křoví," ukazoval punker Péťa do rohu zahrady, "poslouchá hudbu."
"Cože?"
"Ukradl mi walkman, zalezl a poslouchá!," vysvětloval Péťa smutně.
Feťák blbej, pomyslel si Zdenek. Na nic jiného se raději neptal a vyrazil.
Po pár krocích skutečně zahlédl velkého hlodavce se sluchátky na hlavě, jak slastně oddechuje na suchém listí. S obavami se ohlédl na Péťu, jenž vše pozoroval zpoza okna.
Náhle cosi prosvištělo vzduchem, následoval krátký záblesk a hlodavec byl fuč.
"Mám tě!," ozvalo se.
Ash Ketchum proběhl kolem strnulého Zdenka, sebral pokéball, přeskočil zídku a zmizel.

DĚTSKÁ POJISTKA
V této podnabídce můžete zamezit přístup k funkcím nastavení, přepínání kanálů a změnit přístupové heslo.
V nabídce SYSTÉMOVÉ NASTAVENÍ vyberte DĚTSKÁ POJISTKA a stiskněte OK pro vstup do podnabídky. Budete dotázáni na vložení hesla (základní heslo je 0000).
Po zadání hesla se zobrazí podnabídka.
UZAMČENÍ MENU: Zde můžete zamezit vstupu do nastavení AUTOMATICKÉ VYHLEDÁVÁNÍ/MANUÁLNÍ VYHLEDÁVÁNÍ. Můžete zvolit Vypnout/Zapnout.
VĚKOVÉ OMEZENÍ: Zde můžete zabránit přístupu k programům. Můžete zvolit přístup pomocí hesla nebo pomocí zadání věku (což je nejúčinnější).
NOVÉ HESLO: Zde můžete změnit přístupové heslo.
POTVRDIT HESLO: Zde po zadání nového hesla musíte toto heslo potvrdit.

Jdu brněnskými ulicemi, je noc. Déšť mi pomalu prosakuje kabátem. Tma je tak hustá, že lampy stěží osvěcují samy sebe. Nikde nikdo.
Zaslechnu kroky, ale jediné, co se mi podaří zahlédnout, je mourovatá kočka přebíhající silnici. Fantazie pracuje, konejším se, ale pocit, že nejsem zcela sám, to nezaplaší. Mám hrozný strach. Proč jsem nejel šalinou?
Téměř utíkám, dochází mi dech a srdce zběsile buší do vnitřní strany žeber. Zase ty kroky, tentokráte mnohem blíž. Strach mi zabraňuje pohlédnout za sebe. Někdo tam je, docela určitě. Pod nohama mi proběhne cizí stín. Najednou ucítím Kudlu. Otáčím se.
"Vladimíre, co ty tady?"

Po několika dnech na skládce, měl pan Kaštánek sen.
"Kaštánku," ozval se konejšivý ženský hlas, "žij."
"Jsem příliš nešťasten..."
"Klid, štěstí je blízko!"
Když Kaštánek nabyl vědomí, bylo ráno. Slunce vykukovalo zpoza vysokých hromad komunálního odpadu a šimralo Kaštánkův kulatý obličej. Okamžitě se rozplakal, jenže potom mu na mysli vytanul ten zvláštní hlas. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se.
Spatřil ji na samém vrcholku protější hromady, potřebovala dofouknout, ale jinak byla nádherná...
***
Milenci se vydali domů. Svěží ranní vzduch, prosycený zápachem odpadků, přisliboval zcela nové, lepší zítřky. Zmizeli za horou starých pneumatik. Společně.
"Pozor, Eliško, střepy...," šeptal něžně pan Kaštánek.

Už od svých jinošských let investoval pan Kaštánek veškeré finance, které neutratil za alkohol, do plastelíny. Vždy po výplatě, jež, pravda, nebývala vysoká, utíkal do papírnictví, kde si koupil šest malých hranolků.
"K čemu ji potřebujete?," ptávali se.
"Bude to mé štěstí," odpovídal pan Kaštánek.
Trvalo mu téměř třicet let, než nashromáždil potřebné množství. V práci dal výpověď, přátelům řekl, že odjíždí do zahraničí, a s vidinou dokonalých tvarů zmizel v garáži.
Modeloval, začínal stále znova, avšak když garáž po měsíci opouštěl, ležela uprostřed jen beztvará hrouda.
"Jak, Pygmalione, jak?!," vykřikoval netalentovaný Kaštánek, zatímco mu po tvářích kanuly první slzy.

Kdysi dávno jsem se stal lodním kapitánem. Nebylo mi to nikým oznámeno, jen v přístavu najednou kotvila loď, za kterou nesu odpovědnost.
Nejsem pochopitelně absolventem lodní školy, ani nevím, zda něco takového existuje. Neumím plavat, u mužstva nemám pražádnou autoritu. Lodní mapy mi nic neříkají. Kdo si mne najal, je mi záhadou...
Přesto však dennodenně přicházím do přístavu, zdravím se s ostatními kapitány, s posádkou, abych nakonec zaujal své místo na můstku. Pak vyplujeme.
Než se však loď dostane na širé moře, donutí mě strach k návratu.
V podpalubí se mezitím šíří plíseň. Z nákladu vzácného koření už mnoho nezbývá...

Drahý,
Tys dal mi domov, dal mi stravu,
kdo by to byl včera řek',
že najdeme se kdesi v davu,
že utišíš můj věčný brek.
Dnes již hloubím cestičky
- koukej, jak jsem malinká -
pro mě i pro dětičky,
vždyť brzy budu maminka!
Vajíčka svá zběsile kladu,
Ty zatím nemáš tušení...
Nelekej se, nemáš vadu,
to já způsobuji svrbění.
Až vyrážky Tvou pokožku zkrášlí
a pupínky Ti ozdobí pleť,
na doktory klidně kašli...
Ta jejich slova - nic než jed!
Nikdo již nás nerozdělí,
vyhneme se každé pasti,
budou z nás parťáci skvělí...
Tak neblázni, schovej masti!
Líbá navždy Tvá
Zákožka Svrabová

Prvního dne seděl pan Kaštánek na chodníku, plakal a rozhazoval rukama.
Druhého dne rovněž seděl na chodníku a plakal, ovšem rukama už neházel, neboť když je předešlého dne rozhodil, seběhli se na ně toulaví psi a obě ruce mu snědli.
Třetího dne už byl natolik umolousaný a nevzhledný, že jej slečna Kateřina raději přikryla jakýmsi bulvárním plátkem.
Čtvrtého dne pana Kaštánka míjela paní Libuše.
"No toto...," pravila neskrývajíc pohoršení a přidala do kroku.
Pátého dne přijeli popeláři.
"Jiří, přece nemůžeme..."
"Musíme, vždyť máme smlouvu s městem."
Opatrně pana Kaštánka naložili a odvezli ho na skládku komunálního odpadu, kde pláče dodnes.

"Pane, hlavní i záložní prostory jsou plné, úřednictvo jsme, jak jste moudře nařídil, přesunuli do spodních pater vašeho paláce, ovšem i bývalé kancelářské budovy už praskají ve švech a sem tam nám nějaký člověk přeteče oknem. Využívání lidí namísto nábytku se sice osvědčilo, jistě ovšem uznáte, že se jedná o řešení pouze dočasné, navíc v knihovně teď pro samé regály není k hnutí. Zkrátka a dobře, situace začíná být kritická."
Vládce pekel se nespokojeně zavrtěl na židli, ta přitom slabě zasténala.
„Co plánovaná filiálka, byl už někdo za Bohem?“
„Byl, vaše lordstvo, neprodá prý ani kousek.“
„Ke mně!,“ zaklel Lucifer.

"Copak?," zeptal se Petr, když se od něj Lucie odtáhla.
"Je tady zase! Tam," ukazovala rozrušeně, "tam z té trávy na mě mrkl! Pojďme jinam!"
Petrovi se jinam vůbec nechtělo, neboť kopec za městem, kde právě s Lucií byli, se mu zdál pro piknik ideální.
"Podívám se..."
Když nahlédl přes okraj svahu, spatřil, jak vysokou trávou utíká statný, spoře oděný a podezřele zarostlý muž.
"Nejspíš se vylekal a utekl," hlaholil Petr navraceje se ke své milé, "už budeme mít klid."
***
Na úpatí téhož kopce mezitím Sisyfos dostihl svůj balvan.
"Naivo!," zamumlal směrem k vrcholku a se škodolibým úsměvem okamžitě vyrazil.