DMD č. 17 pro 17. 4. 2013. Téma: Tření

Harris přecházel po kapitánské kajutě. Stála tam tak, jak se sotva před pár minutami vydrápala na palubu – bosa, bez kabátu, jen v potrhané košili zastrčené na půl žerdi. V krku měla vyprahlo. Nervózně si třela ruce.
„Jedenáct mužů je mrtvých. Čtyři nejsou schopni služby...“
Nekřičel na ni, ale v hlase mu zněla chladná výtka.
„Svěřil jsem vám velení celé akce a...“
Stiskla rty. Sebrala poslední zbytky kuráže.
„Sám víte, že to bylo odsouzený ke krachu, pane.“
Zastavil se.
„...Zachránila jste víc jak polovinu svých lidí a přinesla jste užitečné zprávy.“
Podal jí sklenici s vodou.
„Jsem rád, že jste zpátky.“

Jedijská Rada byla o vynikajícnosti plánu přesvědčena. Pro zúčastněné se ovšem takový nejevil. Rada si od něj slibovala úžasné výsledky. Dále hovořila o zlepšení koordinace a kooperace a zmírnění napětí, vypětí a přepětí.
***
Gwen do sebe kopla dalšího panáka, Obi-Wan taky. Oba seděli u baru a za zády jim probíhala hádka. Zhruba třetí jednání.
"Ste naprostý nuly! Vy ste se vůbec neměli narodit!"
"Ti dám takovou nulu, až vezmeš druhou vo požární hlásič!"
"Trhni si! Ostatně, jakej Mistr, takový kloni!"
"Nevotírej se vo našeho Mistra nebo s tebou vytřu podlahu!"
Spolupráce dvou Mistrů a jejich klonů měla zmírnit vzájemné třenice...

Byli absolutně odkázáni na počasí. Mohli si určovat kam půjdou, kde se usadí, kde budou lovit, ale svrchovaným pánem nad jejich životem a smrtí bylo vždy počasí. Ono mělo poslední slovo. Koneckonců darovalo jim oheň a ten se stal jejich největší zbraní. Proto mezi nimi nebyl jediný, kdo by před ním neměl respekt. A tak žili.
Malý chlapec si vesele hrál a vyhraboval do hlíny žlábky. Pak spatřil, že děvče, které sedělo vedle něj, drží jakýsi lesklý kamínek. Vzal jí ho. Chtěl ho pazourkem rozbít, když tu vyletěla jiskra. A z jiskry byl oheň.
Od té doby byli svými pány.

Celý večer byli novomanželé jako na trní. Před nimi stál tác chlebíčků s kaviárem, ale Sergej do sebe nedokázal vpravit ani sousto. Nemohl zapudit představu, co se dělo, když ty oranžové kuličky vznikaly, a co se bude muset dít, až hosté odjedou.
Později v ložnici se Tamara zdráhala na Sergeje podívat. Když ji poprvé políbil, zavřela oči a předstírala, že místo jejího manžela ji laská Lev, urostlý a elegantní, že ji miluje a chce s ní být.
Netušila, že v tutéž chvíli její manžel za sklopenými víčky vidí Natálii, laskavou a éterickou, že ji miluje a chce s ní být.

Kmeny lesních velikánů se s děsivým skřípotem třely jeden o druhý. Počasí zešílelo. Prudkou spršku vystřídalo vedro, pak mráz, a vzápětí se ze stromů snesly závěje barevného listí.
Nevšímala si toho, pohlcena úlevou pramenící ze splnění úkolu. Byl snadný. V minulosti už vypálila město, otrávila studny a nejednou zabíjela. Její tělo bylo nesčetněkrát pronajato chtivým mužům. Někteří přežili, jiní ne.
Znala jen poddajnou poslušnost vůči ženám, které ji ovládaly, a nenávist vůči všem ostatním.
Běžela lesem, s košíkem přitisknutým k prsům.
Páchla po krvi a slabě voněla po jahodách.
Na pasece za ní chladla těla dvanácti starců s podřezanými hrdly.

Z fyziky si pamatovala, že při tření vzniká teplo. Takže teď, když stepovala pod sjezdovkou a ruce jí začínaly namrzat, sundala rukavice a urputně třela. Výsledek teda nic moc, a při soustředění na tření rukou omylem přestala podupávat a začaly jí namrzat nohy. Jo, zase si někdy nabalí sportovce a nechá se pozvat na hory, tůdle. Celej den ten vůl jezdí po svahu, večer pak padne a na nic se nezmůže. Fakt bezva vejlet. A to blbý tření nepomáhá, stejně si vždycky myslela, že chemie je lepší. Tak vytáhla první placatku s rumem a kopla ji do sebe na ex.

„Už jsem ti někdy říkal, jak moc nenávidím venkov?“ procedil Ianto mezi zuby a odehnal další dotěrný hmyz.
Jack neodpověděl. V jeho tváři sídlil naprosto soustředěný výraz. Rozdělat oheň pomocí třecích dřívek není zrovna snadná záležitost.
„A vůbec,“ pokračoval podrážděně Ianto, „Nechápu, jak jsi dokázal to, že jsme se ztratili uprostřed lesa, kde není signál, auto je fuč a o té zkratce přes bažinu ani nemluvím.“
Kapitán si odfoukl vlasy z čela a úkosem pohlédl na Iantovy zničené polobotky.
„Můžeš na chvíli zmlknout?!“ zavrčel, „Snažím se rozdělat oheň.“
Ianto strčil ruce do kapes. Neměl by Jackovi říct, že má zapalovač?

Třená bábovka byla její specialitou. Někteří nechápali, jak může být obyčejná bábovka tak dobrá.
Bylo to její tajnou recepturou, na které vlastně nebylo nic zvláštního. Chtělo to jen správný poměr a kvalitní suroviny. A pak dlouho ručně třít, dokud těsto nebylo vláčné a jemné jako samet.
I pečící procedura byla důležitá, nestačilo prostě strčit bábovku do trouby na 200 stupňů. Ne. Bylo potřeba pečlivě hlídat.
Na postproces si nikdy nepotrpěla, měla ráda efektnost.
Jako třeba efekt letící bábovky rozspskávající se o hlavu tomu kreténovi, jež si dovolil přitáhnout si tu couru domů a dělat to s ní v její kuchyni!