DMD Bonus č. 04 pro 12. 4. 2026

Lidská duše se krmí příběhy. Něco v nás je "zadrátováno" tak, že bez nich nemůžeme žít. Možná je to naše věčná zvědavost, touha věcem rozumět, přání, aby všechno dávalo smysl.

Pohádky jsou útěšné v tom, jak jasně ukazují hranici mezi dobrem a zlem - ale taky tím, že v nich nikdy není nic tak špatně, aby se to nedalo napravit. A dobro vždycky zvítězí.

"Dospělácké" příběhy "ze života" bývají zamotanější. Mezi černou a bílou leží moře odstínů šedi, kterým se loď porozumění prodírá jen velmi neochotně.

Písmo nám nenabízí pohádky. Ale přesto nám slibuje, že můžeme žít "šťastně až na věky".

Válka přinesla spoustu změn. Elisa se teď každým dnem strachovala o Jane. Její přítelkyně pracovala v armádě a i přesto, že nebyla na bojišti, neznamenalo to, že byla plně v bezpečí. Jediná věc, která Elisu dokázala přivést na jiné myšlenky byla její práce. I když směny byly dlouhé a úmorné.

Oblékla se stylově, ale pohodlně. Namalovala se, ale s make-upem šetřila. Její nohy byly po včerejšku zbarvené do hněda, takže stačilo, aby na lýtko namalovala dlouhou čáru.

Punčochy už totiž v továrně, kde Elisa pracovala, nevyráběli. Jí to ale nevadilo. To, co s nylonem dělali teď, bylo totiž mnohem důležitější.

Jsou chvíle, kdy je ticho až nepříjemně hlasité. Ale jsou i chvíle, kdy je ticho přesně to, co potřebuješ.

Také jsou ale chvíle, kdy je ticho ve společnosti lidí a přemýšlíš, zda si ho i ostatní užívají, nebo přemýšlí, čím by ho co nejrychleji a na co nejdéle vyplnili.

Rozlévá se po pokoji, připomíná spoustu věcí, ale zejména ty, které se snažíš nevnímat.

Nic se neděje, a přesto máš pocit, že by mělo.

Jako by člověk čekal na zvuk, který nepřichází.

A pak se to ozve. Někdo z nervozity začne vyprávět starou historku, nebo někde něco zašumí, zavrčí nebo zavrzá.

Na pražském provozu je krásné a zároveň iritující, jak je nadupaný. Tolik linek v tak krátkých intervalech. Tolik spojů, tolik dopravních uzlů, tolik možností. (A stejně budou ti zpovykaní Pražáci pindat, že další tramvaj jede až za pět minut.) Jenomže čím víc je v síti vozů, tím více si navzájem překážejí, když dojde k nějakému zpoždění. 

Rozuměj, každá tramvaj má svůj časový slot. Pokud z něj vypadne, hrozí, že se před ni nacpe jiná, která ji zbrzdí, pročež ji na nejbližší křižovatce podjede další etc., dokud na konečnou nedorazíte s patnáctiminutovou sekerou. 

A pak se lidi diví, že tramvaják nepočkal.  

Rimmer zoufale sledoval, jak Holly mizí z obrazovky s uraženým výrazem. Zatracený Lister! Ta páchnoucí hrouda starých hadrů ho nejdřív nechala dehonestovat na černobílý roztřesený obraz bez zvuku a pak vytočila palubní počítač, tedy jedinou entitu, která je z toho mohla dostat.

Rimmerovi proběhl před očima celý jeho ubohý život – polévka gazpacho, totální fiasko v androidím bordelu na Mimasu, všechny důstojnické zkoušky, u kterých propadl, a nakonec i ona „nezapomenutelná“ noc s Yvonne McGruderovou – to jediné osamělé vrznutí v jeho jinak ještě osamělejším životě.

Byl s nervama pryč a nemohl ani ječet jako malá hysterka… Tak alespoň sám sebe litoval.

Michal by přísahal, že je naprosté bezvětří, přesto byl padák najednou neovladatelný a místo na posečenou louku mířil přímo na horu. Než se mu stihly promítnout před očima život a nejhorší nadávky, které během něj zaslechl, visel zaseknutý mezi nebem a zemí v korunách rozložitého dubu. Musel na chvíli omdlít, protože se mu zdálo, že na něj před chvíli upřeně civěli vlk a srna, stojící bok po boku, jejichž stíny, smísené s listovím, měly podivně lidské tvary. Vypadalo to, že jako zázrakem si nic nepolámal, ale padák byl potrhaný a on na něm bezmocně visel jako šiška čekající na podzim.

Promovaný psychológ neempaticky vyskočil, zdrapol z poličky hrnček a šmaril ním do kúta. 

„Akronýýýým!“

Paula nevidela ako hrnček zachytila pestrofarebná handra, lebo chlapča otvorilo dlaň. Skrývalo sklený črep. „Nepičaj,“ písklo. 

„Otravný hrniec,“ muž sa pokúsil o úsmev. 

Pavla nie je hlúpa. Pamätá si výroky a úškrny. 

„Prosím, doneste chlapcovi košeľu. Prechladne!“ Zdvihla šálku s čajom. 

Ak MUDr. chcel namietať, neurobil to. Odišiel do zadnej izby. 

Paula zdrapla chlapca a stlačila vchodovú kľučku. Zamknuté! 

„Použiii čaj!“ Na lietajúcej handre priletel nerozbitý hrnček. 

Paula chrstla mätový čaj na dvere. Vyžral v nich dieru. 

„Utekaaaj do kurníka! Čím menej vieeeš, vnímaš meneeej prekážok!“

"Co bylo dřív... sen anebo ty?"

"Obojí. Zrodil jsem se zároveň s prvním snem."

"To nedává smysl. Takže ses narodil potom, co se o tobě někomu zdálo? Protože snít o tobě... to je občas noční můra. Pardon."

Morfeus mi věnoval útrpný pohled. "Připomeň mi, proč tě toleruji."

"Protože jsem tvůj nejoblíbenější smrtelník."

"Nepravděpodobné."

"Hej!" Zaprotestovala jsem. "Ale zpět k věci. Jak to funguje? Co bylo dřív... vejce anebo slepice?"

"Jsem v tomhle scénáři já vejce anebo slepice?"

"Jsi obojí. V tom je ten paradox."

"Myslím, že nerozumíš, co to slovo znamená."

"Sklapni a polib mě, ty moje vejce."

Povzdechl si.

Počáteční scéna v Šípkové Růžence od Disneyho dává široký prostor pro analýzu. Styl animace napodobuje tapisérie třináctého či čtrnáctého století. Vzhledem k tomu, že jsou přítomní dva králové, půjde o systém podobný jako ve Svaté říši římské. Vzhledem k tomu, že na královském dvoře jsou přítomné víly, oba králové spáchali nějakou formu kacířství. Víly mají též svoji politiku a dva soupeřící klany. Zloba sídlí v Zakázaných horách, což též napovídá o územním sporu, zřejmě o těžební práva. Král Štěpán je nakloněn frakci dobrých víl, nicméně víla Počasíčko může ovlivňovat neurochemii, což je důvodem, proč není král Štěpán stíhán za kacířství.

Anežka vysíleně brázdí spálené stráně. Heřmánek. Heřmánek je půl zdraví, říkává teta Janka. Hlavou jí běží vzpomínka na poslední návštěvu, na Giuliův vyděšený obličej, na jeho mámu svírající v náručí vyhublé tříleté tělíčko smýkané horečkou. Na Rinčiny oči, skelné a nevidomé. Takhle to přece nemůže skončit! Malí a nevinní mají žít šťastně až navěky. A ona pro ni nemůže najít ani ten zatracený heřmánek.

Když s hrstičkou pomačkaných bylin a klesajícím sluncem v patách doběhne do hostince, Giuliova máma právě do misek nabírá spařený jetel, sedmikrásky a vodu s trochou kukuřičné mouky. V Anežce se všechno sevře. Už je rozhodnutá.