DMD č. 21. pro 21. 4. 2025. Téma: Hon na vejce

Když jsme čekali, než Ledňáček přiletí, snažil jsem se u ničeho nechybět. Vidět první tlukot srdce. Cítit první pohyby. Sdílet první velké obavy. Na všechno byl čas, protože covid nás uzavřel do intimní bubliny.
Na Červenku mám času méně. Ale byl jsem u toho, když lékařka s udiveným výrazem jezdila tři čtvrtě hodiny po břiše ultrazvukem a hledala. Mumlání, že tohle se jí normálně nestává, jednoho, ani dva rodiče neuklidnilo, i když se o to snažila.
Žena se vrtěla, procházela, stavěla na hlavu... a Červenka zůstává neutrální.
"A hele," zvolá doktorka a rychle screenuje cosi, co by mohlo být varle.

Vlny indického oceánu s hučením narážely na pobřeží. Byl další z těch krásných dní, během kterých si připadala jako prase v žitě.
Zejména kvůli tomu, že byla prase.
Vydala se od pláže směrem k lesu. Pod jejími kopyty se ohýbaly větvičky, lámala se stébla.
Na její příchod upozorňoval výstražný křik ptáků vysoko na větvích, ale nikdo z nich ji nezajímal. Nikdo z nich jí nemohl ohrozit.
Tady bylo prase lvem, tady byla na vrcholku pyramidy ona.
Konečně našla co hledala. V trávě leželo ploché hnízdo z několika větví a uprostřed něj vejce, velké jako to slepičí, které znala z domova.

Démon se rozprskne na stovky částí. Jako by se zasněženou krajinou rozsypala obří zlatá vejce. Křivolace se kutálí, z hladké skořápky raší křivé hmyzí nohy, špičaté ostny, naostřená kusadla, chapadla…
Liškomágové se ocitnou v obklíčení. Příšery se plíživě přibližují. Vyčkávají. Zdá se, že odpudivá moc amuletů dosud trvá.
Evžen nečeká. Zaútočí první. Xénie mu kryje záda.
Obludy se pod zásahy ničivých kouzel roztékají v cákancích zelené krve. Na místo jedné se vzápětí natlačí tři další. Smrtící ostny dotírají stále blíž.
Vtom dlouhé chapadlo prorazí slábnoucí bariéru. Sevře Evženův kotník.
Vzápětí je po všem.
Obludy se bleskurychle vytratí.
Evžen je pryč.

„Tak už jsem tady,“ vtrhnul do kuchyně vnuk. „Víno jsem nalil jen po dně karafy, abych ho cestou nevylil.“
„Nu dobře, ale zbytečně jsi se honil. Vejce ještě nejsou hotová.“
„Když já mám obrovský hlad,“ kaboní se mládenec. Sliny mu v ústech začaly skotačit. Honem je polknul.
„Tak velký asi ne. To spíš máš chuť, viď?“
„Mám chuť a taky hlad.“
„Tak já tam tedy pro tebe ještě jedno vajíčko přidám,“ rozhodne žena.
„Jé, to bude ještě doba, než budou hotová,“ vzdychne hoch.
„Chlapče, chlapče, musíš se učit trpělivosti,“ povzdychne si pro změnu babička. „Chvíli počkej. Vejce ti nikam neutečou.“

Klenotník si nasadí kukátko a otáčí zlaté vejce mezi prsty
Vydává mhmmm, hmmm.
"Je vskutku dokonalé. Zcela nepochybně je z ryzího zlata, rytiny odpovídají Fabergého nákresům. Pokud..." a tady se významně odmlčí, "pokud je to skutečně ztracené vejce Alexandra III., držíte v rukou poklad srovnatelný se svatým grálem, vážený pane."
"Pokud?" bankéř se v křesle narovná a trochu nervózně si popotáhne límeček.
"Pokud," zopakuje klenotník.
"Račte si všimnout, že tento krásný klenot není otevírací. Vejce pro carskou rodinu vždycky měla otevírací mechanismus, aby se dovnitř skrylo malé překvapení."
"Koupil jsem tedy padělek?" vydechl zklamaně Rotschild.
"Ale nesmírně krásný a hodnotný."

Velitel Elánius se rozkročil a s výhrůžným výrazem shlédl na soustředěné mužstvo (v současné době obsahující také ženstvo, trollstvo, trpasličstvo, golemstvo, vlkodlačstvo, upírstvo, zombijstvo a možná i nějaké další -stvo, na které zapomněl).

„Jdu právě z Paláce, kde jsem byl informován, že na včerejším gala, kde část z nás zajišťovala i ostrahu, zmizelo z kapsy Lorda Bucciniho zlaté vejce. Takže vy se teď rozprostřete po městě, obrátíte každý kámen a prošťouráte každý koutek, a to vejce budu mít ráno na stole. Je to jasné?“

„Ano, pane!“ ozvalo se sborem a mužstvo se rozeběhlo. Vzadu někdo zůstal.

„Noby, proč nehledáš? Noby?!?“

"... a kolik snáší vajíček?"
"Jé, tohle se ti doma vylíhlo?"

Vážně?

Copak to tu visí za ptáka?
Za ptáka tu visí netopýr...

Netopýr je letoun od slova létat, ale taky savec od slova sát. Rodí a kojí. Rodí jedno až dvě mláďata ročně, přibližně tři čtvrtě roku po páření. Novorozeně, které má třetinu její váhy, zachytí do ocasní blány a zabalí do křídla. Mládě se ostrými dětskými zoubky se zakousne do bradavky a prvních pár dní života na ní nepřetržitě visí. Matky se ale pořádně nevyspí ani potom. Mimino potřebuje teplo.
Kam se na nás hrabou nějací ptáci! Nebo lidé...

Poslední Radkovy myšlenky se točí kolem toho, že fousy na stehnech trochu lechtají a trochu škrábou. Rád si na ně zvykne. Pak už není na myšlení prostor. Mozek se odpálí, když ucítí horký jazyk, pevné rty a precizní rytmus.
Za pár chvil se s hlasitým řvaním naprosto bez zaváhání udělá Stanislavovi do pusy.
Blažená tma trvá neurčitě dlouho.
Bože, tak strašně jsi mi chyběl, lásko.
Přitáhne si ho blíž, chce cítit známou váhu na těle.
Zajede rukou do kalhot, které nestihli sundat.
Stanislav mu ruku zachytí.
"To je dobrý. Nechci," zašeptá.
"Prosim?!"
"Ne dřív než..." bolestivá pauza "budou výsledky testu."

Ze zákusků, vystavených v Zaunerově cukrárně, jim oči přecházely. Antonínovi však oči přecházely i z jiného důvodu. Jak vlastně Alex myslela tu pozvánku na dortík? Kdo bude vlastně ty nekřesťanské ceny platit? On?

Mladá servírka se proplétala mezi stolky s tácem plným drobného cukroví. Jenom aby… než domyslela, skutečně zakopla. Pod stoly se rozkutálely čokoládové bonbóny, medvídci, prasátka, vajíčka… Zoufale padla na kolena a začala cukroví sbírat.

Antonín nenápadně nohou přihrnul několik čokoládových vajíček pod sebe. Pak se sehnul a nacpal si je do kapsy. Dobrých deset euro, zajásal v duchu. Případná platba za dortík se mu aspoň trochu zrefunduje!

„Robotí noha!“ rozhodil rukama voják na obchůzce. „K čemu sakra chtěly použít rozbitou robotí nohu?“
„Možná tě s ní majznout po hlavě za to, že všude trousíš odpad po opravách?“ navrhl druhý voják. „To tvoje bordelářství je pěkně nebezpečné. Chceš vysvětlovat tamtomu strašidlu, že kvůli tobě nemáme žádné zajatce k předání?“
„Kdyby nebyla součástka, vyhrabaly by někde šutr nebo zkamenělé dinosauří vejce nebo kdovíco.“
„Naštěstí už brzy nebudou naše starost,“ pokrčil rameny druhý.
„Neslyšels něco?“
„To je vzdálená bouře.“
„Ne, zní to jako loď.“
„To se ti zdá.“
„Bouře nemá světlomety!“
Druhý zapnul komlink. „Někdo se blíží!“ houkl do něj.