DMD č. 16. pro 16. 4. 2025. Téma: Mez bezmeznosti

"Co tady chceš?" Hubert vypadal naštvaně. Dívka se jen usmívala. "Kdo jsi?"
"Helga."
"Jaká Helga?"
"Jestli jste vy Hubert, tak myslím, že moc dobře znáte moji babičku... Moji jmenovkyni."
Hubert se vyděsil. "Co tady děláš? Musíš hned pryč."
Helga neztrácela chladnou hlavu. "Potřebuji vás."
"Nepotřebuješ. Si královnina dcera. Můžeš, co chceš, jen prosím nebuď tady."
"No právě." Opatrně ho chytila za ruku. "Já potřebuji být tady, kam moc mojí všemocné rodiny nedosáhne, jinak nikdy nezjistím pravdu. Jinak nikdy nikdo nebude vědět, co se stalo babičce. A vám."
"A tisícům dalších."
"Ano."
Hubert se jí vycuknul. "Ne, Helga by mi neodpustila.

Nekonečný vesmír. Když je nekonečný, nemá žádné hranice, že?
Lidstvo se to přeci jen pokusilo ověřit. Vyslalo vesmírné výpravy za meze galaxie.
Ne všechny to přežily, ale podle sesbíraných dat to nebylo tím, že by narazily na neviditelnou zeď rozpínajícího se kosmu.
Jenže bezmezná lačnost po poznání nakonec přivedla lidskou rasu na pomezí toho, o co usilovala: nesmrtelnost.
Setkání s Andrageny lidem ukázalo, že hranice vesmíru nemusí být jen hmatatelné, ale že jejich konec může taky znamenat jiná omezení.
Jako třeba to, aby se lidé dál množili a rozpínali.
Protože smrt je poslední hranicí, za kterou opravdu už nic není.

Yennefer i Triss Geralta bezmezně milovaly. Každá jiným způsobem.

Vztah Yennefer a Geralta byl trnitý. Často se s Geraltem odlučovali a zase shledávali. A jakkoliv se vztekala nad tím, s kým byl, když zrovna ne s ní, nakonec odpustila. Vždyť se vždycky vrátil.

Triss zase toužila, ať se Geralt nevrací, a zůstane. Dokázala mu učarovat, ale nikdy natrvalo. Ale Triss byla pořád oddaná, čekala na šanci.

Když jim oběma řekl, chvíli od sebe, že už chce jen jednu, hrál to na obě strany, to bylo moc.

Když ho obě odstřihly, mohly zase najít přátelství, které se jim kvůli rivalitě ztrácelo.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Já, velký čaroděj Magnifico, král říše Rosas, kterou jsem vybudoval těmahle dvěma rukama, jsem bezmezně věřil v lidskou soudnost. Dělal jsem všechno pro ně. Přijímal jsem turisty, plnil přání, dával šanci mladým. A za to jsem vězněm vlastní čarodějné hole.

Víte, kouzlení má své meze. Nemůžete splnit přání všem, zbláznili byste se! Tolik energie a úsilí! Ale ta holka to nechápala, viděla jen kupu nesplněného, musela zničit všechno. Jako by na pískovišti bořila bábovičky. Nezapomeňte! Lidé budou chtít stále víc, a jednoho dne kopnou, protože nedostanou, co chtěli. I bezmeznost má svou mez.

Vraspír s Danielem von Drakem právě řešili jednu z největších záhad školních sbírek, totiž jejich rozměry.
„Z hlediska kvantové fyziky je možné, že sbírky nemají pevné hranice,“ prohlásil Vraspír. „Prokazatelně se zde vyskytuje energie, která je kvantovaná.“
„Připouštím, že uvolňovaná energie je kvantovaná, ale co interval vyzařování? Nehledě na prokazatelný výskyt zdí a pevné rozměry budovy,“ oponoval Daniel.
„Pro klasickou fyziku je to problém. Sbírky se ovšem jejím zákonům příliš nepodřizují,“ reagoval Vraspír. To byla pravda. Z klasické fyziky ve sbírkách platila maximálně gravitace.
„Nastavujete mez bezmeznému?“ vyrušil je Jaroslav L.
„Ne. Kupujeme Schrödingerovi kočku,“ prohlásil Daniel a protáhl se.

Když vidí Juditu, jak se usmívá jako hloupoučké sluníčko, nedovede se zastavit.
„Musíme si promluvit.“
„To zní vážně,“ podiví se. „Bude to dlouhý rozhovor? Za chvíli jdu ven.“
„Za tou…“ Jméno nevyslovitelné nahradí gestem neurčitého odporu.
„Za Violettou, ano,“ odsekne Judita a už se neusmívá. „Co proti ní máš?“
„Přestaneš se s ní vídat,“ slyší samu sebe opakovat slova svých rodičů před třiceti lety. „Vůbec nevíš, čeho je schopná.“
„Čeho je…“ Úžasem ztratí slova. „Jak ty to můžeš vědět?!“
Nora se zarazí. Říkají si všechno. Jenom tohle je příliš daleko.
„Mami?“
Není cesty zpátky. „Protože před tebou byla se mnou.“

Přitáhla si černý kožený kabát k tělu, instinktivně se skrčila. Co jestli “ludru ze zrcadla” skutečně pustila - ale sem, na tuhle stranu… Co teď? V bezmeznost svých sil nikdy nevěřila. Natož teď. Hrany oněch mezí řezaly ve stáří jako nože. Potřebovala by čaj…

Jenže “ludra ze zrcadla” to nebyla. Bylo to… horší?
Zpoza rohu chodby vyšly tři postavy - vysoké asi jako odrostlejší děti, ale děti to nebyly.
Trojice se zastavila u zdi. “Potdtál je ptdyč,” ucedil první. Jeho tvář se rozhodně nedala označit za tvář lidskou - nos byl příliš protáhlý a podobný čumáku, kulaté oči bez bělma jako temné korálky.

Nebe nad námi zdobily šedé mraky. Chladný větřík čechral mé vlasy, něžně hladil tváře.

Nikdy jsem neviděla nádhernější místo.

"Kam půjdeme teď?" odvážila jsem se zeptat.

Morfeus na mě pohlédl. "Jak by sis přála vidět mez mé říše, má paní?"

Mé srdce - ta zrádná mrcha - se zatetelilo. "Moc ráda."

Morfeus přikývl. Následovala jsem ho, obdivovala jeho hrdou krásu. Povytáhla obočí, když mě zavedl do ložnice.

"Můj pane...?" hlesla jsem.

"Říkej mi Sen," položil mi prst na rty. Když mě políbil, zatočila se mi hlava. Rázem jsem viděla všechno Snění, nikdy nekončící hranice, meze bezmeznosti.

A milovala jsem ho za to.

Probrat se z hibernace po dvou tisících letech je něco, co nikdy nikdo nezažil.
Ten stav nelze k ničemu přirovnat, pomyslel si Karel. Cítil se nepatřičně, k smrti unaveně, zmateně, nebyl si jistý kým je, kde je, co se děje.
Připomnělo mu to čtvrteční odpolední vyučování na střední, kdy měli dvě češtiny po sobě.
Najednou mu svitlo. Uvědomil si, že počítač má všechny probudit, až když budou na hranici samého vesmíru. Tak je to tady. Letěli už úplně pomalu. Stěna lodi byla celá průhledná, viděl dobře, že v dálce se něco rýsuje.. blouzní snad, nebo jsou to.. dva zlaté oblouky?!

Prohledávala jsem jednotlivé police dědečkovy soukromé knihovny, která ale stejně měla několik pater, a už to pomalu začínala vzdávat. S každou hodinou bylo jasnější, že to nemá cenu - nikdy ji nenajdu.

Vzdala jsem to a svalila se pod stůl, který byl na knihovnu nesmyslně velký. Ugh, musím jít hledat a -

V tom jsem to uviděla. Otvor tak akorát na pečetní prsten. Vytáhla jsem dědečkův prsten, který mi odkázal stejně jako všechno ostatní, a deska povolila.
Vyklopil se šuplík a v něm kniha - Manipulační jízda. Na první stránce jsem našla písmeno a číslo. Postupovala jsem knihou a našla heslo: MEZ BEZMEZNOSTI.