DMD č. 13 pro 13. 4. 2024. Téma: Gumička na poušti

Egypt, turistické letovisko. Slunce nemilosrdně peče a turisté stojí fronty na autobusy, které je mají dovézt k pyramidám.
Najednou přiletí rodina s hordou dětí, všechny předběhnou a obsadí v autobusu veškerá volná místa. Když nastoupí stařeček s hůlkou, děti ho nepustí sednout a tak musí stát.
Po chvíli autobus prudce zatočí, stařečkovi podjede hůlka a dědoušek se skácí na zem.
Jeden z chlapců mu říká: „Kdybyste měl na té hůlce od spodu gumičku, tak byste nespadl.”
„Nevím, kde bych vzal na poušti gumičku, ale kdyby měl gumičku tvůj otec, tak by mohlo být o jedno volné místo na sezení víc.”

Scházíme z kopců. Cesta je rozbitá, samý výmol. Srážkový stín mohutného horského hřebene zaklel okolní krajinu.
Půda je zvrásněná, rozpraskaná. Přežil jediný strom. Meruňka. Plaše kvete. Na polozbořeném plotě sedí bezhlavé kozí tělo vysvečené z kůže. Rudé maso láká mouchy. Memento mori.
Projíždějící džíp zdvihá oblaka okrového prachu. Fouká. V údolí, kde nic neroste, se vítr nemá kde zarazit. Nabírá rychlost. Pustinou víří částečky vyschlé země. Pokrývají obličeje, vlasy, derou se do očí. Nedá se dýchat.
Konečně záchrana. Vesnice. Běžíme do obchodu. Natáhnout gumičku, upevnit, hotovo! Naše tváře zdobí roušky z podivného froté materiálu. Poprvé.

Kdybychom tenkrát tušili kolikrát ještě.

Ve Velké síni probíhal kouzelnický duel. Jeho účastníci měli svého soka pouze odzbrojit. Nic víc.
Jako první měli duel Harry Potter a Draco Malfoy. Malfoy seslal na Harryho kouzlo Ebublio a uvěznil ho v bublině. Profesor Snape se otočil k ostatním studentům a povídal: "Tak přesně takhle to nemá vypadat," a kouzlem Finite incantatem bublinu praskl.
Pro jistotu ještě zopakoval: "Máte odzbrojit svého soupeře."
Harry seslal kouzlo Flexilis cohortis in deserto* a Draco najednou zmizel.
Snape naštvaně řekl: "Tohle jste, Pottere, opravdu přehnal. Strhávám Nebelvíru padesát bodů."
Později Draca našla pomocí křišťálové koule profesorka Trelawneyová na Sahaře proměněného v gumičku.

Nové vědecké poznatky rozdělily lidstvo ve směs na tři tábory - nejméně bylo těch, kterým to bylo jedno. O něco více bylo lidí, kteří se radovali, že měli pravdu a naprostá většina by skočila z mostu, protože poznatky šly proti jejich ideologii anebo si říkali, že se přece nemohlo jednat o tak triviální záležitost. Vědcům se podařilo odhalit počátek a smysl života na planetě. Lidem se začalo přezdívat Gumíci. Gumíci proto, že všechen život vzešel z gumičky, vesmírného odpadu, který tady zanechala jiná civilizace, když zjistila, že je planeta neobyvatelná a rychle si to pakovala pryč. Asi poušť nikomu neprospívá, což?

Dívka si rukou podpírá tvář ozdobenou ruměncem. Je jeho tvůrcem zář svíčky nebo vzrušení z toho, co čte? Potěšeně přivírá oči. Zasněně si v duchu opakuje každé slovo: „Jsem zbloudilec v poušti. Dny odloučení jsou jako duny. Sotva jednu zdolám, vítr navěje další. Jsi pro mne oázou, zdrojem osvěžení. Vyprahlý touhou tě stále vidím na obzoru. Zdáš se tak skutečná a přece jsi jen přelud. Jsi tolik vzdálená. Moje krásná fata morgana. Rád bych měl od tebe prstýnek. Zatím jediné co mám, je gumička z tvých vlasů.“
Pohled muže stojícího za dívkou vyjadřuje bolest a znepokojení. Bojí se o ni.

V nekonečně dlouhém časovém úseku jsme šli po zarostlých pěšinách a pálilo nás slunce do zad. Když nám řekli, že jsme v cíli, čekali jsme, co bude dál. Minutu, dvě, pět, a když nebralo čekání konce, rozhodli jsme se zeptat vedoucího, co se stalo. Nejdříve neochotně lhal, ale po nátlaku nám nakonec řekl pravdu. Museli jsme sehnat gumičky do vlasů, protože většina z nás byla dlouhovlasá. Jelikož jsme byli dehydrováni, začali jsme vidět všude písek. Instruktoři nás navigovali, doufali jsme, že dobře. Gumičky jsme nakonec nalezli, ale čerstvý salát jako odměnu odmítli. Tekla z nás krev a pot, přežili jsme.

Znovu se ošila a zastavila. I on zastavil, teď už poněkud nervózní.
"Děje se něco?"
Vyhrnula si sukni a on odvrátil zrak. Zbytečně cudné gesto od někoho, kdo si hodinu zpátky užíval veškerého pohodlí mezi jejími stehny.
"Ztratila jsem podvazek."
Stál pořád zády k ní. Soustředěný na kamenitou pláň s pelyňkovými keři, zakrslými duby a kameny ohlazenými větrem a pískem.
"Nechte ho kojotům. Tady jsou bezpečně ukryty horší věci než důkazy vašeho mimomanželského poměru."
Navzdory úmornému vedru se zachvěla.
Proč si za milence vybrala zrovna chlapa, co má v očích napsáno, že se mu vůbec, ani v nejmenším, nepříčí zabíjet?

Konzultant FBI David Rossi s rozladěním sledoval, jak mu italské mokasíny otírá jemný nevadský písek. Neměl rád, když se místem činu stalo horké území - kvůli rozkladu, který zdržoval identifikaci oběti.
Rossi se potil a zadýchával. Možná by si měl dát pauzu. Malou přestávku, napsat mezitím ve své klimatizované pracovně v Quanticu další knihu, odjet s ní na turné...
V písku se něco růžově zablýsklo. Sehnul se.
Byla to dětská gumička do vlasů.
Ale ne...
Tak tenhle neznámý si nevybírá jen dospělé oběti...
V gumičce ulpělo několik jemných vlásků a docela malá kapka krve.
Tedy znovu do práce, pomyslel si Rossi.

Už k večeru cítila, jak vítr slábne. Nad ránem utichl docela. Plachty splihle visely z ráhen. Hladinu nezčeřila jediná vlnka. Obklopovalo je dokonale hladké zrcadlo táhnoucí se od obzoru k obzoru. Fregata stála uvězněná v dusivé náruči tišiny.

Kadeti poposedávali ve stínu vratiplachty. Hlavy měli skloněné nad tabulkami a notesy.
"Hej, Bene, jak ti to vyšlo?"
Milton se ostražitě rozhlédl a podal kamarádovi své výpočty. Ten je chvíli studoval a pak vytáhl špačka tužky. Milton mu notes vyškubl.
"Daviesi, ty jsi takovej idiot!" cedil mezi zuby. Urputně třel karikaturu pouštní karavany kouskem pryže.
"Pánové, osobní rozepře vám trpět nebudu."
Ztuhl.

„Kdo tohle stavěl, to musel být blázen!“ Dorian vztekle zíral do Sálu shromáždění. „Tady už jsme přece byli! Ale přišli jsme druhou stranou nebo kudy!“
Amélie zavrtěla hlavou. „Takhle je nenajdeme. Můžou být kdekoli. Je to jak hledat zrnko písku v poušti.“
Dorianovu pozornost upoutalo cosi na podlaze, ležící u jednoho ze zrcadel.
„Co je to?“ strčil špičkou boty do malého předmětu. „Není to Rózy? Nebo Filippy?“
Amélie zavrtěla hlavou. „Kdepak. To je přece jedna z těch kouzelných cingrtských věciček. Flexie. Ehm…“ dodala, když viděla mužův rozpačitý výraz, „kouzelná gumička do vlasů. Zneviditelní tě. Žádná čarodějka by ji přece nepotřebovala…“