Rubová země (originální fandom)

Jana si ještě pamatuje svou první návštěvu v Rubové zemi. Bylo jí sedm a moc si přála ji vidět na vlastní oči. Nakonec tam šla s maminkou. Zrovna vrcholilo jaro, příkopy podél cest se strakatily záplavou pestrobarevných květin. Potom došly až na hranice Rubovky. Maminka jí znovu připomněla, jak se má chovat, chytly se za ruce a běžely...

Jana si ještě pamatuje bezbřehou hrůzu, kterou pocítila při své první návštěvě Rubové země. Doma vrcholilo jaro, všechno kvetlo, hmyz bzučel a ptáci zpívali. Tady bylo ticho a bílo. Nikde žádná květina, včela, sýkorka. Přitiskla se k mámě a zoufale se rozplakala...

25. den měsíce klíčení
Vše zůstává při starém. Oryza klíčí stejně jako loni touhle dobou, snad bude dobrá úroda. Slepice snášejí méně než obvykle. Kocour se pokusil vlézt do hrnce, kde se vařilo uzené. Naštěstí jsem ho chytila dřív, než stoupl na rozpálený tál kamen. Včera kolem projížděli kupci. Spěchali. Král prý pořádá slavnosti u příležitosti narození dcery a oni vezou látky a šperky. Zjistila jsem, že několik zavařenin, které jsem dostala od Jany, zplesnivělo. Musela jsem je vyhodit. Ráno se tu stavil Marek. Zvou mě s Janou na zítra na večeři. Jsem ráda, občas si tady připadám strašlivě sama.

Když jí bylo pět a poprvé sem směla vstoupit. Když jí bylo sedm a poprvé sem mohla jít sama. Když jí bylo třináct a poprvé tu strávila noc. Když jí bylo sedmnáct a s konečnou platností se tu rozhodla zůstat. Když jí bylo dvacet a v rukou držela vytoužené povolení. Když jí bylo jednadvacet a měla tu postavený dům. Když poprvé zasela oryzu. Když vlastníma rukama postavila kurník a nastěhovala slepice. Když si ji při jedné z krátkých návštěv u sestry přisvojil toulavý zrzavý kocour a nastěhoval se sem k ní. Kdy si vlastně tuhle zemi tak strašně moc zamilovala?

Stojí na samé hranici Rubové země. Ještě krok a prošla by vnitřní sítí. Ona ho ale neudělá. Fascinovaně přejíždí prsty po povrchu vodní stěny a snaží se nahmátnout... něco. Síť ještě nikdy nikdo neviděl, necítil, nevnímal. Jméno jí dali první obchodníci, kteří si Rubovou zemí zkracovali dlouhou cestu od moře k hlavnímu městu. Kdysi dávno sem přijeli učenci, poslal je sám král, aby síť našli a prozkoumali. Odjeli s nepořízenou. Jitka soustředěně přivírá oči. Že by? Ale ne, to jen příliš zatlačila a špičkami prstů se dostala skrz. Povzdychne si. Další neúspěch – ale jednou, jednou tu skutečnou magickou hranici najde!

Sedí u stolu, před sebou otevřenou účetní knihu. Počítá, ale pořád se nemůže dopočítat. V kamnech tiše praská. Obrovský zrzavý kocour vstane ze svého pelechu a zvolna přejde k ní. Jitka zívne, zadívá se z okna. Je už úplná tma, však slepice zavírala nejméně před hodinou. Znovu se skloní nad svou prací. Položky a čísla jí tančí před očima: cihly... 5 slepic... dřevo na stavbu... 1 kohout... dřevo do kamen... mouka... zaplatit daně! Podrážděně zamručí a rázně knihu zaklapne. Však zítra je taky den. Jen, co oheň dohoří, půjde spát. Kocour jí drkne do ruky: Nemysli, radši si všímej mě!

„A co ty, Jituško, jestlipak už myslíš na vdavky?“
„Kdepak, tetičko, jenom na kurník. Chci začít chovat slepice.“
„No jen se nedělej, však já vím, jak ti tam musí být samotné smutno. Zkusila sis to, ale málo platné, doma je doma. A kdybys tu pořád nelítala v kalhotách jako kluk, měla bys na každém prstě ženichů deset. Jen se holt nebát trochu namalovat, hezky se ustrojit a zaplést si vlasy... Však se podívej na Janinku, jak v manželství celá rozkvetla!“
„Já ale nepotřebuju ženicha, teta. Já potřebuju postavit ten kurník a k němu výběh. A sehnat pár nosnic a kohouta.“

„A jak jsi k těm semenům vlastně přišel?“
Marek se samolibě ušklíbne, zhluboka se napije piva a začne vyprávět: „Plavili jsme se pro zboží jako obvykle, jenže bouře nás zanesla mnohem dál, než jsme chtěli. Trvala tři dny a připravila nás o dvě lodě. Isabelle se zlomil stěžeň a Vincenc najel na skálu. Pak se konečně utišila. Jenomže my nevěděli, kam nás zanesla. Nakonec kapitán určil kurs směrem, kde mělo být pobřeží. A bylo! Dopluli jsme do obchodního přístavu, ale daleko víc na sever, do jiné země. Místo látek jsme nakoupili spoustu koření a já tam navíc objevil tuhletu orysu.“

„Už vážně nevím, co s tím. Zkoušela jsem snad všechno – jenže ty kytky buď nevzešly vůbec, nebo uhnily. Přece nemůžu být závislá na tom, co mi dovezete!“ hudruje Jitka. Její sestra neurčitě zahučí. Jitka se na ni podívá a změní téma: „Co vůbec Marek? Jak se těší na mrně?“
„Moc. Pořád vymýšlí, co by pro něj vyrobil," usmívá se Jana. „Ale já málem zapomněla! Něco ti přivezl. Oryza se tomu říká. Za mořem je to prý běžné jako tady pšenice. Pěstuje se ve vodě. Jen to budeš muset probrat, leží to tu skoro měsíc a dali se do toho mravenci.“

Unaveně dosedne na zem. Chlapi ze vsi, kteří jí měli chodit pomáhat se stavbou domu, odešli už skoro před hodinou, ale ona se zastavila až teď. Chce se jí strašně, strašně spát – ale celý den nejedla, a když se nenavečeří, bude jí zítra špatně. Navíc je celá zpocená, měla by se aspoň trochu opláchnout. Jenomže jak? Jediná opravdová voda nad hlavou a mýt se tou dovezenou je přeci škoda. Leda že by... Ostrou lopatkou vydloubne kus mraku. Pak vyklouzne ze šatů a použije ho namísto žínky. Voda je příjemně studená a Jitku napadne, že by se možná dala i pít.

Ospale zazírá na nepromokavou plachtu nad svou hlavou. Několik vteřin jí trvá, než se zorientuje. Její první ráno na místě, kde by většina lidí nenocovala ani za nic. I obchodníci, kteří tudy pravidelně jezdí, tu prý vždycky spí jen na půl oka. Zatímco ona...

Ukrojí si kus chleba a k němu trochu sýra. Pak po čtyřech vyleze z provizorního stanu a rozhlédne se okolo. Vítá ji bílé nic, do něhož se před dobrými patnácti lety neodvolatelně zamilovala. Sedá si na zem a zakusuje se do snídaně. Čeká ji spousta práce, ale právě teď se chce alespoň malou chvíli jen kochat.