DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

Po mnoha měsících se chystáme na dalekou cestu. Vyplňujeme papíry s účelem cesty a čestná prohlášení. Připadám si trochu jako rebel a trochu jako zločinec, že se chystám překročit hranice okresu.
...
Minuli jsme Prahu, zatím s jednou policejní kontrolou.
...
Projíždíme královské město Klatovy. Pro mě úplně neznámé území. Nadšeně obdivuji zachovalé hradby a zbytky opevnění. Všude věže krásných historických budov. Těším se, až si zítra město projdeme a podíváme se i k čajovně, sídlící ve věži.
...
Kopce a lesy se před námi rozestupují, přijíždíme do zapadlé vesničky a stavíme u paty rozpadající se tvrze. Zvládli jsme to přes celou republiku.

Sloup stále stojí. Jen proslavení lvi, vyrobení z roztavených děl zajatých lodí, vypadají sešle. Nejspíš práce výpalné čety, co prošla kolem. Trosek si nevšímejte. Koukejte do stínů. Pokud jste nastříkaní maskovákem, většina Hladovců vás mine, ale proč tomu jít naproti. Je tu klid, takže se tu chvíli posadíme. Melánie kouká nahoru a dává Gallagherovi přednášku o událostech, zobrazených na reliéfech.
Hladovče nebo ne, ta holka má vážně načteno.
Seržant Parkes mi podá pivo. Nechci vědět, kde ho našel. Radost z maličkostí.
"Je jednadvacátýho," pozvedne plechovku. "Tak na Trafalgar!"
Absurdní. Milé.
Na chvilku jsme jen turisti a žádná zombie apokalypsa není.

Zaradovala jsem se, když mi řekli, že pojedu na Kouros dělat orákulum. Jen mi bylo líto, že maminka nemůže jet se mnou. Nakonec jsme nejeli, ale pluli, protože Kouros je ostrov. Zpočátku mi bylo na lodi zle a zvracela jsem, ale pak mi léčitelka dala čaj co mě vyléčil. Byl moc hořký.

Po čtyřech dnech jsme uviděli v dálce obrovskou horu se zasněženým vrcholkem. Mám moc ráda sníh, když v zimě napadl v Rhíminee stavěla jsem sněhové mužíčky. Ale v Hlubokém přístavu, kde jsme vystoupili z lodi sníh nebyl. Druhý den jsme vyjeli do jeskyní v Menosi, kde budu bydlet.

O našem hradě se říká, že je to nedobytná pevnost. Je na tom něco pravdy – kamenná brána je příliš vysoká, než aby ji útočníci přelezli, a posádka je vždy připravená bránit vchod. Když se už ale dostanete dovnitř (nebo vás někdo, například královský rytíř, pustí vchodem pro služebnictvo), není těžké získat, co chcete.
Na nejvzdálenějším konci nádvoří jsou kasárna kouzelníků, které do svých služeb zotročil bývalý král.
Ryan armádu určitě brzy rozpustí, znám ho celý život a není to špatný člověk. Do té doby se o sebe ale musíme postarat sami.
A pokud Kasandra odvedli do kasáren, určitě ho najdeme.

Cestování s pěti malými vnoučaty je náročná věc. Zvolit místo, které by nájezd takové hordy ustálo, je těžké. Tentokrát měl tu smůlu les. Chtěla jsem navštívit naše malé mariánské poutní místečko.
Víte, kolik je na cestě k Panně Marii mravenišť? Bylo jich tam pět, přežila možná tři. Dvě byla zcela zdemolována nájezdem mravencožravých sígrů. Ve školce prý říkali, že mravenci jsou hrozně zdraví.
A z petrklíčů se dělá salát. A pod lípou u hájovny rostou fialky pro maminku do voňavky. Šišky ze smrku nad ní poslouží jako projektil...

U Panenky Marie roste kapradí. V nouzi se dá použít místo rákosky.

Musím uznat, že „kdesi napravo od Británie“ je poněkud vágní určení místa. Grindelwaldovo sídlo jsem zatím nenašel, přesto jsem však v Německu poznal leccos zajímavého.
V první řadě, vládne zde řád, dokonce bych se neostýchal nazvat jej Řádem.
Za druhé, všeprostupující téma čisté rasy. Ten tajtrlík na Grindelwaldově řetízku vůbec netuší, jak směšné je jeho pinožení.
A do třetice všeho zlého, klenoty německé krajiny i vynalézavosti, koncentrační tábory.
Tyto výkonné stroje na smrt nepůsobí o nic hůře než kterýkoliv jiný zajatecký tábor, ale když zmizí kulisy naaranžované pro Červený kříž...
Grindelwald mě toho musí tolik naučit! Jen co ho najdu.

Cestujeme s tatínkem po jižním Slovensku. A máme v plánu vyjet si i do maďarské Ostřihomi s památnou katedrálou.
Po přeplavení se na maďarský břeh Dunaje nejprve utrácíme v obchodech příděl forintů, než všude o sobotním poledni zavřou. Pak jdeme na oběd do samoobslužné restaurace. Tatínek něco intuitivně přečte z jídelníčku, ovšem personál poznavší neznalého cizince nám naservíruje to nejdražší z nabídky. U pokladny nás zkasírují, zbude nám jen padesát fillérů.
Na vstupné do katedrály již nezbývá. Nakonec do této pamětihodnosti pronikáme nějak pokoutně bez vstupenek. Jízdenky na zpáteční trajekt nám naštěstí prodají za československé koruny, jinak bychom byli namydleni.

Hneď ako som vystúpil z pristávacieho modulu, vedel som, že tá cesta stála za to.
Planéta je plná života. Milióny druhov, raj pre každého xenológa!
Zaujímajú ma hlavne bizarné tvory so zvláštnymi panôžkami, žijúce v zložitých sociálnych štruktúrach. Vyskytujú sa v dvoch morfologických variantoch, ktoré sa medzi sebou mierne líšia vnútornou stavbou.
Zistil som, že pri rozmnožovaní sa musia spojiť vždy dva jedince odlišných variantov. Na jednom z nich vypučí odnož, ktorá sa oddelí a dorastie na nového jedinca. Odnože rastú vždy len na jedincoch variantu číslo 1.
Začínam pomaly dokumentovať aj miestny jazyk. Tie tvory sa vraj nazývajú ľudia.

Někdo mi třásl ramenem, rozespale jsem otevřel oči. U kavalce dva chlapi, zavázali mi oči páskou a táhli mě ven. Pomyslel jsem si, že tohle je opravdu divný sen.

U vrat čekalo nastartované auto. Strčili mě dovnitř, jeden se svalil vedle mě a okamžitě si zapálil. Silně čpěl potem. Jeli jsme dlouho, abych měl čas začít se doopravdy bát. Občas zacinkala noční tramvaj, pak zvony odbily třetí. Řidič prudce měnil směr, padal jsem na dvířka, zpocený do mě vrážel ramenem. Někde žalostně vyl pes.

Konečně jsme zastavili, páska zmizela. Poznal jsem, kde jsme, a mimoděk se pokřižoval.

Miserere, miserere mei.

Ubytovaná jsem rychle – zběžně prohlídnu obrovský pokoj s ještě větším balkónem, odhodím svůj malinký kufřík na postel. Převléknu se do plavek a hurá ven – do moře to dnes neklapne, vlaje červená, ale aspoň bazén.

Předpokládala jsem, že celý týden strávím sama se sebou a knihami, které jsem si prozíravě sbalila. Chyba lávky, hned ten první podvečer u bazénu jsem poznala tři ženy, z nichž jedna se postupem času ukázala být skoro mojí krevní skupinou.

Poloprázdný hotel, milá obsluha, teplo, moře a bazén, který je jenom můj. Těžko si můžu stěžovat.

A Kostariku s batohem na zádech dám snad příští rok…