DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

„Vpřed! Na ně! Za císaře! My se nedáme. Most obsadíme!"

A již se řítíme proti hrstce obránců. Podkovy bubnují. Černý příval, který nikdo nemůže zastavit.

Před námi stojí poslední dva obránci, mladík a staroch, žádná překážka v postupu.

Ale co to, jezdci vepředu padají pod jejich ranami, sténají, umírají.

„Sekejte je! Zabte je!"

Šedovlasá postava svižně vyskočí na zábradlí a běží vpřed. Rozdává ránu za ranou, krev stříká na most. Jeho meč trhá brnění, každá jeho rána znamená smrt pro někoho z našich.

My se nedáme, umíráme v prachu, v bolestech, v cizí zemi, za císaře.
Smrt si zvolí nás.

Už si ani nepamatuji, kdy to bylo normální.
Bylo mi třináct, když se po městě začaly poprvé pohybovat oživlé věci.
Nejdříve se to zdálo úsměvné, ale pak na nás zaútočily.
Máma s tátou nás bránili do posledního dechu.
Příboráci je ale dostali.
Tehdy nás zachránil strýc Bob a odvezl do vesnice pod horami.
Nevěděl, že už ji dávno ovládly meteozvěsti.
Zmasakrovali ho přímo před našima očima.
Ještě dodnes mě v noci budí noční můry.
Abych zjistil, že sen se změnil v den, ale nic se nezměnilo.
Zbyl jsem jen já a moje sestřička.
Ale my se nedáme.
Musím dospět.
Brzy!

“Tak šup, honem, honem, neflákat se. Pět minut,” upozornila Múza. “Já vím, že je to náročné, ale my se nedáme a zvládneme to. Jsme tým. Tak honem. Kdybych mohla, udělám ti ionťák. Jo, super, dobrá práce. Teď dál. Dvě minuty… Ne, to tam neopravuj, to je v pohodě. Dál. Nad tím názvem tak nedumej, na tohle fakt nemáš čas. Úvodní poznámka, rychle, rychle, odkaz doplníš později. Minuta. Závěrečná poznámka, to teď neřeš! Ještě téma, no tak, třicet vteřin, proč je tam těch témat tolik? Dvacet vteřin… Uááá k čemu je ti teď náhled? Deset vteřin. Vypadá to dobře. Spokojený?”

Uložit.

Sedíme v mělkém zákopu a čekáme ruskou ofensívu. Jejich artilérie duní od šírání a teď už bude devět. Země se nám houpe pod zadkem. Všude vybuchují gejzíry hlíny a kamení. Vzduch je plný prachu a kouře.
Čekání je hrozné. Ta nečinnost. Už aby to začlo! Mlčky kouříme. Stejně bysme se neslyšeli. Ruka s cigaretou se mi třese, sevřu ji pevně mezi koleny. Nedokážu to zastavit.
Říká se, že kozáci neznají slitování, žádní zajatci, žádní zranění, jen řežou, řežou.
Tisknu rty pevně k sobě, to zvládneš, Fanouši. To zvládneš!

Najednou je ticho. Ticho! Zdá se mi to nebo...
Útok začal.

"Urááá!"

"Proč chce Sedmička zrovna nás?" zeptal se Felix.
"Máte jisté nepatrné... schopnosti," odfrkla Ester von Blaschkof, dokonalá jako vždy. "A nebude vás škoda."

"Proč chce Sedmička zrovna nás?" zajímalo Klaudii.
"Protože máme schopnosti," Felix se ani nezačervenal.
"To myslí mě," nafoukl se Vincenc. "Ester zná můj potenciál!"
"Tu příšeru máme zneškodnit, nikoli osouložit," rýpl si Walter.
"Hele, Nekro, hleď si mrtvol, abych omylem nezneškodnil tebe!"

Felix si povzdychl. Typické. Když se objeví hrozba, od které inkvizice i mágové dávají radši ruce pryč, schytá to samozřejmě jeho tým. A smrtelnému nebezpečí se nejlíp čelí debilními kecy. Aspoň doteď to vždycky zabralo.

"Padá napětí!"
"Resetujte okruhy, pokuste se znovu rozjet startovací sekvenci!" křikl Hartmann od taktického stolu, kde sledoval situaci. Zdálo se, že tématem tohoto cvičení byl přepad.
"Máme je na dohled. Tři na zádi, dvě na pravoboku. Vzdálenost patnáct tisíc, výška odhadem tři stovky!"
"Okruhy stále na nule, pane!"
"Ne, ne, ne, ne!" vztekle ucedil Erich, přešel k operátorovi cavoritu, a pohledem přelétl panel.
"Zkuste odbudit, znovu rozjet stroje a..." začal a operátor ho doplnil:
"Připojit plátování na plný výkon, ano! Depolarizovat desky!"

"Výborně! Vzhůru do práce, pánové, my se nedáme!" křikl velitel Hartmann, když se vznesli a zamířili proti nepříteli.

Tilda proletí kuchyní jak fúrie, ani nepozdraví.
„Načapala cizí babu, jak se lepí na Adama,“ osvětlí Vilda překvapeným rodičům.
„Ouvej,“ zamračí se otec.
„Přejde ji to,“ zadoufá Rebeka. „Na Dášu si taky zvykla.“
„Dáša není sokyně. Vlci se partnerů rozhodně jen tak nevzdávají.“
„Tilda není vlk!“
„Zrovna teď? Vsadíš si, kdo bude mít navrch?“
Rebeka znejistí. Měsíc je skoro v úplňku.
„Co můžeme dělat?“
„Hlídat,“ povzdechne muž. „A až půjdu... Zvaž to, lásko, prosím.“
Rebeka stiskne rty. Návrh, že by se Tilda měla víc seznámit s dědictvím po otci není nový. Vlastně je docela starý. Zatím odmítala. Pomalu začíná váhat.

"Nazdar, Lve!"
"Jé, nazdar Méďo, já tě v té roušce málem nepoznal!"
"Pravda, rouška maskuje. A hlavně se obvykle potkáváme jinde než na ulici."
"Jak rád bych už seděl u tebe v hospůdce. Aspoň jsem si zatím koupil na internetu voucher. A Jimram a Tadeáš, pokud vím, taky."
"Díky vám všem. To víš, žijeme z ruky do huby. Ale neboj se, Lve, otevřeme, až to půjde. Naše medvědí rodinka se nedá! Porazíme neviditelného nepřítele a jednoho krásného, nebo i škaredého, dne narazíme sudy!"
"Těším se na to velice. Sezení doma u lahváče je o ničem, to mi zdaleka tak nešmakuje."

"Úkol je jednoduchý. Dostat se na jejich loď a zneškodnit je. My se nedáme!" pronesl Superman.

Batman se netvářil přesvědčeně. "Hmm."

"Ano?"

"Myslím, že tvůj plán nevyjde."

Superman si v duchu povzdechl. "Proč?"

"Oni očekávají, že se je pokusí přepadnout superhrdinové. Takže na ně budou připraveni. Ale je tu někdo, koho nečekají."

"Kdo?"

"Bruce Wayne."

***

Clark by si nikdy nepomyslel, že Bruce dokáže svést i mimozemšťany.

Nejdřív svést a potom jim nakopat zadky.

Ale jak už dříve zjistil... Batmana nebylo radno podceňovat.

Když tak Clark učinil, Bruce měl tendenci ho kousat.

Doslova.

Kvůli tomu cucfleku se mu Lois smála dodnes.

Pinky pevně zavřela oči. Nádech, výdech, povzbuzovala se v duchu. Myslela na vlnku energie v podbřišku, na paprsky žluté aury. „My dvě se nedáme,“ promluvila k ní tiše.
Prožívala velmi zmatené období. Její těhotenství, ukončení kariéry v plazmolyžování, Lucasovo… zössenštění… Na jednu mladou ženu toho bylo až až. Navíc pod návalem hormonů.
Pinkertina nechtěla nic než se v klidu usadit a obklopit se svou rodinou, stejně jako se obklopovala svými porcelánovými soškami zvířátek. Ale zatím jí připadalo, že se to všechno rozpadá na střepy, jedno po druhém.
Otevřela oči. Ne, my to zvládneme.
Pocítila odvěkou sílu mateřství, která překoná všechno.