DMD č. 5. pro 5. 4. 2020. Téma: Hlavně levně!

Pokud jsme se někdy vypravili na nějakou baštu, cena byla vždycky první a podstatná informace, ke kterým dobrotám máme svůj zájem směřovat. Nikdo z nás to nebral nijak úkorně, šetrnost totiž byla ctností z nejvyšších. Vyjít s málem, ještě menším málem a ještě menšejším málínkem se stalo sportovním výkonem, jímž jsme se v naší rodině bavili a holedbali. Kdo měl peníze a dopřával si drahé kvality čehokoliv, stával se automaticky podezřelým z okrádání, rozmařilosti a naprosté nafoukanosti. Dodnes připadám sama sobě poněkud odpudivá, pokud sáhnu po dražších těstovinách, než těch úplně nejlevnějších. Vydělat a umět dát vydělat vyžaduje nový trénink.

Pekařka Žofie vchází jako pávice do skromného domku u hradeb. Pohoršeně krčí nos.
„Děvče, co okouníš, snad mě nenecháš stáát,“ protáhla. Anežka jí přisunula dřevěnou trojnožku. Pekařka se vrtí, hledá pohodlnou pozici pro objemné pozadí.
„Katuše, co je s výbavou pro moji Rozááálii,“ říká příkře Anežčině matce.
„Je hotová,“ ukazuje Kateřina bělostné plátno. „Dáš mi dohodnutých padesát grošů.“
Žofie vytahuje vyšívanou košili a umaštěnýma rukama ji roztřásá. Když uslyší sumu, její zálibný úsměv střídá lakotný úšklebek.
„Za tuto práci nedám ani třicet. Výšivky nejsou dost jemnééé,“ chytračí.
„Padesát nebo nic,“ neustupuje Kateřina.
„Tedy nic,“ čeká Žofie, že Kateřina povolí.
Marně.

„Mám tady několik zajímavých kousků. Výběrová kvalita. Levně!“ Prodavač mluvil podbízivě, jeho hlas přetékal nepříjemnou sladkostí.
„Výběrová kvalita a levně – to si samo o sobě odporuje,“ odtušil odměřeně muž v černém kabátě. Prodavač mu očividně lezl na nervy. „O cenu mi nejde. Chci hlaveň, která je schopna…“ významně se odmlčel. „Používám specifické náboje.“
„Rozumím!“ Prodavač se znovu zazubil, shýbl se pod pult a vytáhl stříbrem vykládanou kazetu. „Mám tu něco… specifického. Pro fajnšmekry.“ Významně mrkl.
I to nechalo zákazníka chladným. Nicméně kývl, ať prodavač kazetu otevře. Když spatřil její obsah, uznale kývl.
Tenhle starý revolver byl přesně to, co hledal.

Pohled na ně byl k popukání, ale co se dalo dělat jiného. Ochranné pomůcky musel přidělit všem. Nařízení vlády je nařízení vlády. A měl nakoupit levně, jinak by mohlo dojít ke zrušení celé stanice, vzkázal mu Ovčáček.

Bavlna se nyní vyvažovala zlatem, musel tedy najít náhradní řešení. Čínský shop s hrdinným Ali Babou nezklamal.
Proto měla Baba Jaga na hlavě trenýrky s Karkulkou, Sander s Vinettouem a Voldemort s Harry Potterem.
Otesánka pak musel zavřít do sklepa, protože svoji trenýrkovou roušku s Pinokiem ihned sežral.

Úkol splněn.

Ještě že mu také zvýšili dodávky vodky, ale jiná desinfekce na trhu nebyla.

Sestavit vhodný jídelníček za co nejmenší cenu je hračka.

Pro každou potravinu zavedu proměnnou, která bude vyjadřovat její množství. Zřejmě musí být aspoň nula.

Když vynásobím každou proměnnou cenou daného jídla a všechno sečtu, vyjde mi cena mého jídelníčku. To bude funkce, kterou chci minimalizovat.

Nakonec vezmu množství jednotlivých živin v každé potravině a sestavím nerovnice, které mi zajistí, že budu jíst doporučený počet kalorií, vitamínů a podobně.

Teď už jenom nechat počítač, aby tuhle soustavu nerovnic vyřešil.

***

500 galonů octa denně? To nezní moc lákavě. Co když ho odstraním?

***

200 bujonových kostek. Asi na tom budu muset ještě zapracovat.

Nesmí mě chytit! zní chlapci v hlavě mezi údery srdce. Za roh... Nádech. Výdech. Běh.
Dusot nohou za jeho zády. Supění. Křik.
„Počkej, až tě chytím, smrade!“
Chlapec nečeká. Zrychlí. Nevybere zatáčku. Narazí do stěny tunelu.

Pronásledovatel využije jeho šoku a přiběhne blíž. Ne až k němu. Chce si svou oběť vychutnat, popást se na jejím strachu. Ale těší se marně.
Stačí udělat jediný krok a chlapec je pryč. Propadne stěnou.

Chlapec za stěnou se schoulí mezi potrubím. Ještě netuší, že tento únik jednou draze zaplatí. Kdyby to věděl, byl by se nechal zmlátit do krve. A možná se slevou.

Za baráky plápolal oheň. Létající smrk spálili taky. Kadeti všech národností seděli a zpívali, popíjeli a užívali si nedělní večer s mnohem menšími výdaji, než kdyby vyrazili do víru města. Hlavně levně, to bylo jejich motto.

Před půlnocí řady prořídly, mnozí kadeti odešli na ubikace a jen malá skupina britských, německých, a česko-rakouských dál zpívala a popíjela, když tu náhle jim na záda chrstla studená voda. Tlupa španělských studentů odhazovala kbelíky, rozprchla se do tmy, a za sebou zanechala skupinu zmáchaných osob, sedících u dýmající kaluže popela.

Hartmann, Fraser a Nowotny si podali ruce. Tohle přijde ty Španěly zatraceně draho.

Lid prostý kráčí již, připraven k boji,
v skleněném paláci všichni se bojí.
Po cestě k úniku kdekdo už pátrá
vždyť ti co míří sem, neznají bratra.

Za hradbou vozovou napolo skrytí
jak vlna ničivá, vpřed už se řítí.
Obránce panika do skrýší žene,
nikdo z nich nehájí brány rozražené.

„Útokem vpřed!“ jak polnice velí,
mocný hlas prvních, kdo cestu zřeli.
A už v srážkách náhlých řinčení kovu
nese se vzhůru k vysokým krovům.

Divoké bitky kol kolem planou
o máslo, o mléko i o seḱanou.
Souboje o slevy jsou bez slitování,
ti kdo se bojí, ať za draho shání.

Venku začínalo jaro, slabším povahám rostla křídla a toulavé boty se samy nazouvaly. Všeobecné hemžení a otevřené dveře přinesly svěží vítr i ke stolu, kde se setkávala s výjimkou náhlých hospitalizací a unáhlených svazků stále tatáž parta osadníků.
„Co kdybychom někam vyjeli?“ zeptal se Bohouš.
Ostatní na něj překvapeně pohlédli. Bohouš promlouval jen velmi zřídka, což jeho slovům, bez ohledu na obsah, dodávalo váhu.
„Sbalíme pár piv, sednem na vlak a popijeme v přírodě. Beztak se tady nesmí kouřit.“
Souvětí znělo z Bohoušových úst natolik exoticky, že se nikdo nezmohl na odpor.
„Vlakem je to pěkný. A jde to levně.“

Chtěla vše, chtěla to hned a nejlépe zadarmo.
Asi vám nemusím říkat, že nadarmo.
Bůh se jí vysmál a život taky.
V sedmdesáti už neměla nic, než dva povislé vaky.
Jenom se rouhala jak utíkal čas.
Stavěla dokola vysokou hráz.
Nevšimla si přes to chtění,
že víc než ona vlastně není.
Chtěla to teď a chtěla to levně,
až jí z toho ruplo v bedně.
Celé dny chodila a plivala síru,
ale nepřidala ruce k dílu.
Chtěla hrad a chtěla růže.
V sedmdesáti už se jí akorát rozpouštěla kůže.
No a teďka už je vloni.
Už je dávno po ní.