DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

"Myslíš, že je to pravda?" zeptal se.
"No, mušku měl vždycky dobrou," jeho druh se podrbal za uchem ve vzpomínce na dávnou ránu. "A odvahy víc, než ti ostatní dohromady."
"Jestli ho fakt vyřídil jednou ranou, tak asi můžeš říkat, žes tehdy měl štěstí..." štěkl smíchy ten první.
"Žerty stranou, uvědomuješ si, co to znamená?" zavrčel v odpověď druhý.
"Že mě zveš na večeři," blýskl první zuby v širokém úsměvu. "Ale výběr masa necháš na mě."
Než stihli dojít k ohradě, potkali medvěda.
"Ani tam nechoďte, hoši," varoval kulhající dravec. "V tom Jeruzalémě si toho novopečeného hrdinu moc dlouho nenechali."

Jako malý jsi běhal s vlky
Vítr v dlouhých vlasech a bosá chodidla
S mořem jsi zpíval bez odmlky
Jen volnost, život a žádná pravidla

Pak přišli oni a spoutali tě
Chtěli tě přetvořit k obrazu svému
Vlci jsou dávno pryč, už nejsi dítě
Jak těžké je vzdorovat všemu zlému

Jenže život plyne jako voda
Dech se ti krátí a ubývá sil
Blaze tomu, kdo duši nezaprodá
Kde jsi ty, každý někdy bude či byl

Budou smutní a budeš jim scházet
Ale není to smrt, není to koma
Vlci se vrací, vidíš je přicházet?
Usměj se, zase můžeš být doma...

Opřela se dlaněmi o okenní římsu a přitiskla čelo na sklo.
"Vaše Výsosti, při vší úctě, z novinářů je smečka hladových vlků, která se nezastaví před ničím."
Znova. Edward. Philip. Margaret. Charles. A - ovšem - ona.
"Nevděčná práce, Tony," řekla s pohledem do zahrady.
Zmateně zamrkal.
"Být jistota. Kamenný pilíř, protiváha ke všemu tomu cirkusu. Bylo by myslím osvobozující být aspoň jednou člověk." Zdánlivě bezmyšlenkovitě vzala do ruky talíř a pustila ho na zem.

Konsternovaně se díval na střepy.
Napřímila se a uhladila si sukni.
"Nešťastné počasí," prohodila.
"Zřejmě je načase vlky informovat, že jsem doma," pevnou rukou uchopila šálek čaje.

Eva dorazila do práce a přivítala ji Kamila: „Nevíte, kde je pan ředitel?“
„On tu ještě není?“ Vždyť už byl pryč, když tetu vysazovala doma.
„Volala jejich uklízečka, že doma vůbec nespal!“ pronesla Kamila afektovaně.
A jéje!
Než Jaroslav dorazil, stihla telefonovat i paní továrníková.
Eva vše vyřizovala opatrně, ale Jaroslava to stejně dopálilo. „Jsou jak vlci, chvíli pokoje mi nedají!“
„Vlci? Vždyť to jsou jen ženské,“ snažila se ho Eva mírnit.
Snad se jí to celkem povedlo, den proběhl klidně.
Až když Jaroslav odcházel z práce, neodpustil si poznámku: „Kdyžtak vyřiď těm, ehm... opeřeným zvědavým individuím, že budu doma.“

Slavný vlčí biatlonista byl diskvalifikován ze závodu kvůli podezření z požití omamných látek. Když se ho přivolaný lékař ptal, proč má tak rozšířené zornice, sportovec prý stále dokola opakoval: „Abych tě lépe viděla!“

„Poslední dobou poněkud zvlčel,“ přiznává smutně trenér.

Není to totiž jediný skandál, v němž biatlonista figuroval. Před necelým měsícem se například pokoušel vloupat do jednoho hotelových pokojů, v němž byla ubytovaná kozí juniorská reprezentace. Nadýchal se hélia, aby měl tenčí hlásek, a pak tvrdil, že je jejich trenérka.

Biatlonista si z však diskvalifikace nejspíš mnoho nedělá.
„Přijďte za mnou po závodě domů,“ vzkázal ostatním biatlonistům. „Bude párty.“

Při večeři, která probíhala v poněkud tísnivé atmosféře, dostal Harry sovu s naléhavě vyznívajícím vzkazem.
Ani mu nevadilo, že musí odejít.

Teddy Lupin, tentokrát s vlasy barvy půlnoční modři, ho přivítal objetím a širokým úsměvem, který z jeho tváře poslední dobou téměř nemizel.
Vybudování a vedení domova pro opuštěné malé vlkodlaky, bylo zjevně poslání, ve kterém se Teddy našel.

"Rád tě vidím, Teddy! Vlčata už spí?"
"Ještě ne. Řekl jsem jim, že přijdeš. Asi budeš muset zase vyprávět."
Harry se usmál. Měl je moc rád.
"Ale napřed s tebou potřebuju mluvit," pokračoval Teddy.
"Vím něco o jednom z těch zavražděných."

Portál pulzoval nečistou energií, když se v něm objevila postava. Vysoký rohatý démon měl křídla a kolem krku děsivý náhrdelník z lebek Hvězdných vlků které zabil předtím, než ho jejich bratři vyhnali z tohoto světa.
Přešel na druhou stranu starobylého chrámu a posadil se na trůn z lidských kostí. Pak se planoucím pohledem zahleděl na vůdce svých uctívačů, který před ním padl na kolena.
"Řekni vlkům, že jsem doma," zaduněl jeho hlas, "až se dozví, že se jejich největší nepřítel vrátil zpět, vydají se sem a my budeme hodovat na jejich mase."
Uctívači shromáždění na ochozech propukli v exaktický jásot.

V posledních letech byl Hanův život jako vystřižený z přihlouplého holoanimáku. Na palubě Eravany bloumal vesmírem, pátral nejdřív po Gannisi Ducainovi, pak po bratrech Irvingových, ale hlavně po své staré lodi. Přitom mu byl v patách tu Kanjiklub, tu Guavianský gang smrti či jiná podobná smečka. Byla v tom vlastně jistá nostalgie, připomínka jeho života před Povstáním. Tenkrát ale měl Millennium Falcon – nejrychlejší hromadu šrotu v galaxii.

*****
Eravana vyskočila z hyperprostoru a pohled, který se Hanovi naskytl, mu vyrazil dech.
„Vidíš to, co já, Chewie?“ obrátil se k svému nejlepšímu příteli.
„Rawwwrrrrr.“
„Přesně tak, teď si nás můžou zkusit chytit.“

Svedla to na vlky. Nemohla tušit, že právě tahle smrt bude tou poslední kapkou. Sotva před lidmi z vesnice vykoktala svůj příběh, vyrazily trestné výpravy. Stalo se otázkou cti, přibít na stěnu domu čerstvě staženou vlčí kůži.
Každá z těch kůží jí připomínala její vinu. Tak utekla.
Jenže před hlasem v hlavě utéct nejde. Vrátila se.
V domku zůstalo všechno nedotčené. I ten červený čepec, co se jí tenkrát svezl z hlavy, pořád ležel na podlaze.
“Řekni vlkům, že jsem doma,” zašeptala do větru a pak se posadila a čekala na spravedlivý trest.
Jenže všichni vlci už byli dávno mrtví.

Obvykle jsme otázku ubytování řešili živelně, tentokrát jsem prosadila, že při předpokladu pozdního příjezdu do velkého města je vhodné mít rezervaci. Iniciativně jsem objednala pokoje. Na fotce vypadaly pěkně. Realita byla horší a pro ty z nás, kteří nejsou zvyklí na bojové podmínky, těžko stravitelná.

„Fajn, je pozdě, jednu noc dám, ale zítra se stěhuju!“ řekla a pořádně si přihnula.
„Máme zaplacené obě noci.“
„To mě nezajímá, tady nebudu,“ další půldecák Jimadora.

O něco později.

„Nepůjdem spát?“
„Aši… ši jo. Ržekni… řekni to těm vlkům… kni jim, že jdu domů.“
„Vlkům? Žádní tu nejsou. Jen pár stydlivých švábíků.“
„Ždyť poudám!“