Mach a Šebestová

V pondělí přišel Mach k Šebestové s pomlázkou, jenže Šebestová řekla, neblázni, Machu, tohle nesnáším, snad mě nechceš mlátit, a Mach povídal, prej to omlazuje, je mi deset, odpověděla Šebestová, a tak Mach zahodil pomlázku, že vejce stejně nerad, Šebestová řekla, čokoládový si dáš, ne, za chvíli přijde Kropáček, o Velikonocích hotový sadista, budeš mě bránit? Neumím se prát, přiznal Mach, a Šebestová řekla, pravá žena změní i brejlatého kluka v obranáře! Když přišel Kropáček s dvoumetrovou pomlázkou, stál vedle Šebestové obrovský orangutan, Šebestová se usmála a řekla, hele, Kropáčku, sáhneš na mě a je po tobě, chceš čokoládový vejce?

Když chodili do 9.B, povídala Šebestová Machovi, člověče, zajímalo by mě, jaký to je být někým jiným, s někým se na pár hodin vyměnit, Mach se uchechtl, s Horáčkem a Pažoutem, a Šebestová řekla, ani náhodou, ale Mach už mluvil do sluchátka, najednou z nich byli ti dva výtržníci, hned dostali pětku z matematiky, odpoledne šli za školu, a když zase byli sami sebou, řekl Mach, nic moc, ale divný je, Šebestová, když jsem byl Pažout a ty Horáček, cejtil jsem k tobě to samý co vždycky, a Šebestová řekla, já taky, ta výměna se sluchátku tak úplně nepovedla.

Jednou, to už byli v 9.B, vzala paní učitelka třídu k Sázavě, aby tam pozorovali přírodu, a Pažout s Horáčkem šli vzadu a zpozorovali tři nutrie.To by mě zajímalo, co si taková nutrie myslí o životě, řekl Pažout, a Horáček povídal, to se dozvíme, šlohl jsem Šebajdě sluchátko.
Nejmenší nutrie řekla, důležitý je srát na systém, chápete, jinak vás semele do karbanátků. A taky nebát se odlišovat.
Šli dál a přemýšleli o tom, srát na systém, nebát se odlišovat, opakoval si Pažout, a Horáček řekl, karbanátky nekarbanátky, já bych to nehrotil, my dva už se odlišujeme až až.

Když se jednou sešli u piva, zeptal se Mach Horáčka, co rodiče, když se dozvěděli, že žiješ s Pažoutem a Horáček povídá, člověče, Machu, v pohodě, akorát pokaždý, když u našich byla babi, chodil mi radši otevřít táta a šeptal, už je tady zase, doufám, žes nechal Pažouta doma, aby to s ní neseklo. Jenže nakonec jsme ji potkali v parku, líbali jsme se prvního pod třešní a babi tam mířila s nějakým štramákem, tak jsme se domluvili, že teda jako hrob, aby to neprásklo s tátou. A Mach povídá, člověče, Horáčku, nevím, jestli jsi větší číslo ty nebo babi.

Potom se rozhodli, že nechají jenom tvrdé y.
Druhý den si Horáček vzpomněl, že si vždycky přál kolo, řekl něco do sluchátka a v tu ránu tu stálo krásné kolo s přehazovačkou, dokonce s tachometrem, jenom celé zabahněné. Než se Horáček rozkoukal, držel v jedné ruce hadr, ve druhé houbu, a chtě nechtě drhnul kolo, dokud se neblýskalo.
Teď bych pyl, zahučel pak do sluchátka, a hned se všude vznášel žlutý pyl, pokrýval zem a taky to čerstvě umyté kolo, Horáček dostal záchvat - měl chudák astma - a musel na pohotovost.
Když mohl zase dýchat, uznal, že měnit pravopis se nevyplácí.

"Tak co si račte přát, vašnostové?" ozvalo se ze sluchátka.
A protože Pažout s Horáčkem už zase dostali s diktátu pětku, chtěli zbavit svět tvrdého y.
"No jak račte," potvrdilo sluchátko.
V pondělí se ukázalo, co způsobilo jejich přání. Celá třetí bé byla plná modřin, protože všichni chtěli bít přátelé, rovněž zapáchali, protože mít mohli kde co, ale špínu mohli tak maximálně čistit. Nikdo ovšem nechtěl psát diktát, z čehož měli Horáček s Pažoutem radost.
Pak si ale dali ke svačině rohlík se sírovou pomazánkou, odvezli je do nemocnice a když se uzdravili, tak honem zase vrátili do světa y.

Jednou šli Mach a Šebestová, která už nebyla Šebestová, ale Machová, s Horáčkem a Pažoutem na pivo, a přišla řeč na to, co prováděli v dětství, a Machová řekla, teda vy dva, kluci, vy jste teda byli čísla, přímo veřejný ohrožení, to se hned tak nevidí. Jenže Pažout prohlásil, omyl, veřejný ohrožení jsme nebyli my, nýbrž vy s tím vaším sluchátkem, vy to ani nevíte, ale málem jste mě připravili o život, prej štěkám jako hrom, ať je koček milion, jenže milánkové, já jsem na kočky alergickej, a milion koček, to už přestává bejt sranda, já byl sám doma, všude kočky, sotva jsem dejchal, přemejšlel jsem co teď, zavolal bych záchranku, ale na telefonu seděla kočka, tak jsem vyházel věci z ledničky a vlezl si dovnitř, studenej vzduch je dobrej na dejchání a v ledničce kočky nebyly, jenom kuře, co jsem zapomněl vyndat, ale zase tam byla zima, říkal jsem si, jestli je lepší zmrznout nebo se udusit, už jsem neměl ani sílu vylézt, ještě že přišel tuhle Horáček. Vyhodil kočky, zahřál mě, dal mi umělý dejchání, ale bylo to o fous.
Mach a Machová byli celí zděšení, ale Horáček se usmál a povídal, mně se to vlastně docela líbilo.

Kolonie začala doslova z ničeho, kdy jejich předkové po přeletu nehostinným Vnějším světem nalezli chráněné místo s příznivým klimatem a dostatkem potravy. Jejich rod se počal utěšeně rozrůstat na náhorní plošině rozdělené rozeklaným údolím i v jejím širokém okolí.
Dějepisci by příchod Trojice nejspíš nazvali invazí. Teologové božím trestem. Smutnou pravdou však je, že z jejich národa nepřežil nikdo, kdo by o osudných událostech onoho dne mohl podat zprávu. Všichni skončili probodení, zakousnutí, ubití nebo utonulí.
„A je to,“ přikývla spokojeně Šebestová, když řádně vydrhla Kropáčkův jazyk rejžákem. Pak se spolu s Machem a Jonatánem zvětšili u Kropáčka v pokoji.

Když Šebestová už nebyla Šebestová, nýbrž Machová, šla s Machem po ulici, a koho nepotkají, jako Pažouta a Horáčka, ano, ty známé výtržníky ze 3. B, ale nevypadali jako výtržníci, vypadali docela mile, tak se dali do řeči a dozvěděli se, že ti dva mají spolu zámečnickou dílnu, a nejenom dílnu, taky byt a vůbec všechno. A Mach se zeptal, kluci, proč jste ve škole tak vyváděli, a oni se začervenali a řekli, protože jsme vůbec nevěděli, co se s náma děje.
Když se rozloučili, vytáhl Mach sluchátko a řekl, „Je to vůbec možný?“ a sluchátko odpovědělo, „Možné to je!“

Jednou šli Mach a Šebestová ze školy a louskali oříšky, a když potkali paní Ticháčkovou, tak jí nabídli, ale ona řekla, děti, já oříšky nemůžu, nemám zuby, a Mach řekl Šebestové, člověče, měli bychom pro paní Ticháčkovou něco udělat, na co máme sluchátko. Šebestová řekla do sluchátka, prosím vás, my bychom chtěli, aby paní Ticháčková měla pořádné zuby, a ze sluchátka se ozvalo, no prosím, proč ne. Paní Ticháčková šla do školky pro vnučku a ta začala křičet, ty máš veliké zuby, ty nejsi babička, jsi vlk! A Šebestová řekla Machovi, je to jasný, děti už z těch pohádek blázní!