DMD Bonus č. 5 pro 21. 4. 2017. Téma: Péče kterou si zasloužíme – Parodie

„Vy prý nejste ženatý, pane Bushi.“
Paní Masonová se k němu důvěrně naklonila. Až příliš důvěrně. Přemýšlel, zda tu ženštinu někdy někdo informoval o respektování osobního prostoru.
„Ne,“ zmohl se na odpověď.
„Ale to je škoda, pane Bushi. Věčná škoda. Oddaná manželka…“
Smetla neexistující smítko z jeho uniformy, zatímco se snažil splynout s příborníkem.
„Pečovala by o vás. Takový švarný mladík, by neměl zůstat sám. Potřebujete, aby se o vás někdo staral…“
Ženu ani květinou neuhodíš, Williame.
Ale květináčem ano.
V dosahu se však žádný vhodný kořenáč nenacházel. V sebeobraně jí nabídl kousek svatebního dortu. Marně doufal, že ji umlčí.

Zažili jste v poslední době upgrade z člověka na vílu?
Padáte pod břemenem nově nabytých schopností?
Trápíte se kvůli novému objektu vášně, s nímž vás pojí osudové přeurčení?
Relaxujte v naší horské chatě!
Můžete zde rozmýšlet o své milostné situaci. Pomalujte naši chatu ve znamení svých emocí!
V naší stoprocentně fantasy kouzelné chatě nemusíte řešit banality typu teplá voda, rozdělávání ohně, vaření… Máte k dispozici neviditelný čarovný bojler, můžete vařit na plynu nebo lenošit ve svetru a v legínách na kožené pohovce.
A kdyby vás tu našel váš milovaný, čisté povlečení a vana vestavěná v podlaze čekají jen na vás!

"Paní doktorko, paní na sedmičce si stěžuje na bolesti břicha."
"Tak jí vyřiďte, ať se příště tak necpe novoroční čočkou, chamtivka."
"Ale ona …"
"Pichlavá, já fakt nemám čas na zaražený prdy! Během letoška musim otěhotnět s doktorem Vyžlátkem, vdát se za něj, potratit, rozvést se, začít fetovat, přestat fetovat a počít s bratrem doktora Vyžlátka, následkem autonehody potratit, pak znovu počít s Vyžlátkem, mně nevykládejte o bolestech, ještě že jsem gynekolog. Soudy mám letos naštěstí jen dva, navíc vyhrané. A teď mě nezdržujte, doktor Vyžlátko už mě čeká na lékařáku a vy moc dobře víte, že tam nejde topení."
"... rodí."

Otevřel taštičku, zamilovaně pohlédl na své nástroje.
Seřezávač ztvrdlé kůže na patách. To už nutně potřeboval, jeho nohy dostaly poslední dobou zabrat. Nebohé patičky, nebojte se! Dostanete tu nejlepší péči!
Oddělovače prstů měl hned tři. Fialový, žlutý a temně zelený. Ten měl nejraději.
Nůžtičky. Menší a větší. S potěšením vzal do ruky zatlačovač nehtové kůžičky. Bylo to takové ostré kopýtko a v případě potřeby se dalo použít i jako zbraň.
Jelenicová leštička a protiplísňový lak na nehty. Bez toho by to nešlo…
„Chodče!!!“
Zase ho vyrušili v nejlepším!
Frodův meč modře svítil.
Vzdychl. Ani dnes si tu pedikúru pořádně neudělá…

"Proč to někdy nenapíšeš naopak?"
"Šílíš? Představ si někoho z nich tady."
"Matičku Bennetovou?"
Zuzka se zapitvořila
"Slyšely jste? Netherfield je konečně pronajat!"
"Bezrealitky? Dobrej makléř?"
"Má deset tisíc ročně!"
"Doufám, že ne korun."
"A polovinu Derbyshiru!"
"Bere na to dotace?"
"Důstojníci! Ach, mám slabost pro červené kabáty!"
"Hodím vás do Tesca, mají akci na zimní zboží."
"Moje dceruška! Vdaná! V patnácti!"
"Eeeeh... jak myslíte."
"Vám se prostě líbí mě zlobit."
"Prohlédla jste nás. Dáte si čaj?"
"Ach, mé ubohé nervy!"
"Tak raději lexaurin?"
"Neblbni, mohl by jí ublížit. Meduňku?"
"Klidně i kozlík, Gwen. Vlastně si trochu odpočinku stejně zaslouží."

Prišiel nový email:
Dobrý deň,
Váš televízor si zaslúži výnimočnú starostlivosť!
Zelený Mimozemšťan, váš predajca elektroniky a iných harabúrd.

Radšej ho zájdem skontrolovať. Pre istotu. Televízor spočíva na vankúši, obložený jemnými molitanovými guľôčkami. Na tri krát poistený proti lúpeži, poškodeniu, živelným pohromám aj hasičom. Nemá zlúpnutú ani ochrannú fóliu. Nedajbože ho zapojiť do elektriny, čo by s ním spravil náhodný výkyv napätia?
Áno, zatiaľ je to dobré. Ale čo výnimočné mu ešte poskytnúť? To chce ďalší nákup!
...
Televízor stojí na luxusnom ebenovom stole. Konečne je o neho dobre postarané.
Ďalší email!
Dobrý deň,
Váš ebenový stôl si zaslúži výnimočnú starostlivosť!

To je dost, že vypadli, pomyslil si Budulínek a nedočkavě zapnul tablet.
„Budulínku.“
Ticho.
„Budulínku,“ liška přidala na hlase. „Dej mi hrášku.“
„Nemám brášku.“
„Měl bys zajít na ORL, povídám hrááš-ku,“ zřetelně artikulovala liška.
„Hrášek nejím, moc nadýmá.“
„Budulínku?!“
„Dej pokoj, koukám na tablet a..“
„Tableta,“ zazářily lišce oči. „Dej mi prášek,“ žadonila.
„Co za to?“ opáčil Budulínek.
„Povozím tě na ocásku,“ úlisně slibovala.
„To nepůjde, jsem alergický, dostal bych záchvat.“
„Co děláš?“ vyzvídala.
„Odprejskni, hraju hru.“
„Pojď se mnou, Budulínku,“ změnila liška taktiku. “Dám ti super střílečku,“ lákala medovým hlasem.
Když se babička s dědečkem vrátily, Budulínka doma nenašli.

Chaloupkou otřásal falešný zpěv místy přecházející do nepříjemného ultrazvuku. Prostor naplňoval nepříjemný smrad Ironu a Sava, obojí v koncentracích, které rozežíraly sklo, dřevo a dokonce i pracovní nástroje. Prófa se snažil nenápadně proplížit, bez botiček capkal po podlaze, ale stejně ho čapla.
"Truhlíčku, maličký krumpáčku, takhle nemůžeš do práce," šveholila Sněhurka, naslinila kapesník a vydrbala mu tvářičky a nos.
"A kdepak jsou moji další hošínci? Pojďte za Sněhurkou, ona se o vás postará."
Šest zbylých čepiček se marně krčilo pod postýlkami, stejně je dostala. Láskyplně je omyla, osušila a nabalila jim svačinky, zase byl štrůdl.
"A šup šup makat, pidižvíci."

"Prosím tě, nesahej na to."
"Víš, bude lepší, když organizaci necháme na Ferdovi."
"Pytlíku! Jdi od těch kukel!"
"Ježkovy voči, ty nemotoro, cos to provedl!"
Smutná obtloustlá postavička shrbí krovky a odchází.
"Jednomu by ho nakonec bylo líto"
"Von není zlej, jenom úplně blbej."
"Aktivní blbec! Prostě pohroma!"
"To si vážně nezasloužíme."
"Ferda se postará."
"Už jde!"
"Tak, kamarádi, do práce!"
Všichni tak činorodí, pomyslel si Pytlík uprostřed své chaotické domácnosti. Ale po něm nikdo nic chtít nebude. Usmál se a otevřel skrytá dvířka. Přivítala ho vůně koňaku a drahých doutníků. Blaženě se zanořil do ušáku a sáhl po knize.

Minulost zmizela za černou páskou,
když svodům podlehla zmámena láskou.
Źivot nový rozměr získal,
Ládík z Holandska to spískal.
Darované štěstí, co problémy věstí.
Od té doby žila život plný toho pozlátka,
a mateřsky chránila svá dokonalá dvojčátka.
Modlí se k nim jako k svatým milovaným obrázkům,
snáz díky nim na své cestě čelí zrádným oblázkům.
Každý šrám jí nad obočím přidělává vrásky,
s denní péčí nadstandardní šeptá: "vy mé krásky".
Prožívala první krůčky, prošlápnutí kramflíčků,
díky nim je ve své kůži, úsměv nosí na líčku.
Tak Lamková pyšně kráčí středem Školní ulice,
dosud nemá konkurenta pro svý zlatý Hromnice.