DMD č. 20. pro 20. 4. 2017. Téma: Krásné starosti

“Proč jsi naštvaná?” dotírá Tony.
Obrátíš oči v sloup. “Vážně se musíš ptát? Zase jednou jsem za tebe žehlila průšvih.”
“To nic nebylo,” odvětí Tony bezstarostně.
Pocítíš silné nutkání ho praštit. “Tony, mlč konečně,” varuješ ho. “Už ani slovo.”
“A co uděláš, když budu mluvit dál?” popíchne tě.
Umlčíš ho polibkem.
Sama nevíš, jak se to stane. Tony zpočátku ztuhne, ale brzy tě přitáhne k sobě, jeho ruce najdou cestu na tvé boky, tvoje se zamotají do jeho vlasů…
Když se od sebe odtrhnete, zatváří se zmateně. “Myslel jsem, že ti jen přidělávám starosti.”
“To jo. Ale přesto to miluju.”

Někdy tě život nechá trápit se pro lásku, o které si myslíš, že je neopětovaná. A pak, jako rána z čistého nebe zjistíš, že to byly jen zbytečné obavy.
První polibek s Kitty byl něčím neuvěřitelným. A naše první společná noc... Stále se cítím trapně, když si vzpomenu, jak nesmělá jsem byla. Nevěděla jsem, co dělám a nedokázala jsem uvěřit tomu, že se to děje.
A ráno, když stála polonahá u umyvadla a já ji pozorovala, veškeré starosti, které nás čekaly, zněly až krásně. Protože jsme je měly překonávat spolu.
Ovšem s tím, že mě Kitty nakonec zradí, jsem nepočítala.

Nová krev byla vždycky vítaná.
Někdo přišel a někdo odešel. Byla to starost, vybrat toho, kdo je opustí, ale nakonec přinášela potěšení. Dělali to rádi.
Rozhodli se po dlouhé debatě.
Žebrák. Slepý a skoro chromý, ale svůj úkol plnil dobře. Číhal kolem vesnice a odchytával cizince. Neviděl je, ale cítil je.
Když bylo rozhodnuto, náhle se objevila vichřice a zmítala jimi, kroužila kolem Žebráka.
Postupně si ho brala. Nakonec z něj zůstal jen potrhaný plášť a sukovitá hůl.
Přivedli Aarona a oblékli mu to, co zůstalo po jeho předchůdci.
S hrůzou si uvědomil, že oslepl.
Poustevník mu soucitně stiskl ruku.

Marián tentokrát neřekl Sábině o horoskop. Místo toho pátral sám ve vodách internetu.
Střelec a Býk.
Zadal do googlu. Potěšeně se usmál, 140 výsledků.První růžová stránka ho nepotěšila. Horoskop byl pouze varianty muž/žena, navíc byl hlavně sexuální. Na to bylo trochu brzy.
Další požadoval jak datum narození, tak křestní jméno.
Marián+Diviš - shoda 70 procent.
Marián se zachmuřil. Nic víc?
Možná nechá, aby vesmír rozhodl sám. Nechá se překvapit.
"Co studuješ?" Vylekal ho Diviš a těsně se k němu naklonil.
Marián se pro sebe usmál. Tohle bylo lepší než hledat podle horoskopů vrahy.
Našel Divišovu ruku,a vděčně ji stiskl.

Po intelektuálním vyznání lásky chvíli seděli příliš blízko i příliš daleko od sebe. Neobvykle plaše na něj pohlédla s němou otázkou. Vlastně s několika. Tucty.
„V románech obvykle následuje vášnivá scéna,“ řekne konečně ona a skoro se nezačervená. Soudce se zatváří a Aneta se rozesměje. „Vy romány asi moc nečtete.“ Konstatování.
„Nikdy jsem nerozuměl vášnivým scénám. Dospěl jsem k názoru, že si je romanopisci vymýšlejí.“
„Jste zvláštní.“ Usmála se na něj tak, jak se milující na milované usmívají po tisíciletí. „Proto jsem si vás vybrala.“
V románech se obvykle k prvnímu polibku schyluje měsíce, ve skutečnosti to bývá i delší.

Dnes mě štěstí rozplakalo
a já plakala slzy nostalgie,
když jsem obdivovala Polárku.
Ta Polárka nebyla sama,
těch hvězdiček bylo snad víc,
co tak krásně rozzářily mne.
Oslněna myslila jsem na to,
až odletím a z dálky budu sledovat
ty kosmické děti.
Z toho mi třpytky z očí tekly,
až bylo krásné, jak moc
člověk člověka má rád.
Venku mrzlo, jaru se nedá věřit,
mě hřál ten vesmírný pocit,
že nikdy nezapomenu.
I přesto, že kontinenty se vzdálí,
já pořád budu se starat
o kouzelné hvězdičky.
Vrásky z lásky, říká se,
proto mě na nich něco přitahuje,
moje krásný starosti.

Marigold vstal z lože, protáhnul se a zálibně se ohlédnul na dívku v přikrývkách. Nějaká dvorní dáma, jak jen se jmenovala – Lucille, Lacille? Dřív než se mu podařilo potichu vytratit, s prásknutím se rozrazily dveře.
Bard zblednul. Její knížecí jasnosti Anně Henrietě se někde podařilo ze zdi strhnout gizarmu. Zbraň tam byla jen na ozdobu a pravděpodobně byla úplně tupá, přesto vypadala děsivě.
„Lasičko, víš přece, že miluji jen tebe!“
„Ty chlívníku! Ty škrabale! Ty nulo! Ty…“
Marigold nečekal, jakými dalšími přívlastky ho počastuje, a vyběhl dveřmi na zahradu. Poprvé za dlouhé týdny si postesknul, že měl odjet s Geraltem.

Se svatbou je hodně starostí, a tak Molly nevěděla, kde ji hlava stojí. Její bratři dělali vše proto, aby milované sestře vyhověli, ale zároveň nepřekáželi.
Jedné povinnosti se však chopili z vlastní iniciativy. Organizovali Arthurovu rozlučku se svobodou.
Nejprve museli rozhodnout, koho pozvou: „Ámose Diggoryho a Xenofilia Láskoráda,“ začal Gideon.
„Nesmíme zapomenout na Tobiase Jordana,“ připomněl Fabián.
„Máš pravdu, umí skvěle parodovat Leache.“
„Koho ještě?“
„Tufta a Minchuma?“
„Dobře. A kam půjdem? Začal bych u Děravého kotle a pak pokračoval K Dračí hlavě.“
„Tam ne, tam je ve čtvrtek obsluha nahoře bez. Molly by nás skalpovala. Co třeba Rumové Doupě.“

Ranní slunce ho zašimralo na tváři v tu chvíli, kdy osoba vedle něho spustila své štíhlé nohy z postele na zem.
„Dobré ráno,“ upřela na něho rozzářený obličej.
„Dobré,“ zavrčel. Nesnášel vstávání. Nesnášel rána. Ona to věděla, proto si z jeho ranních nálad nic nedělala.
„Vstávej, šup,“ povzbudila ho pohozením dlouhých zrzavých vlasů, svázaných do copu.
„No jo furt, horší jak chřipka,“ zabručel do polštáře a otočil se tváří pryč od okna.
„No tak, je hezky,“ nedala se odbýt.
„No jo furt, ty máš taky starosti.“
„Já sice mám starosti, ale ty máš mě, a to jsou jen krásné starosti.“

Majda: ,,Já nemůžu najít hodinky... Pomůžeš mi je hledat?" ,,To víš, že jo. A do kufru ses dívala?" ,,Jo, tam nejsou." Po chvilce jsem ze dna kufru vylovila hodinky...
Nelinka: ,,Koukni, babička mi poslala pohled!" ,,No super..." ,,Ale já neumim číst. Přečteš mi ho?"
Děti: ,,Davídek brečí!"
,,Davídku, co se stalo?"
Děti: ,,Markéta ho švihla bičem! Ale omylem!"
,,Kdo vám dovolil hrát si s bičem?"
Eliška: ,,Tobě už je 20? Tak to už můžeš mít dítě?"
Lucinka: ,,Nene, nemůže!"
Eliška: ,,Proč ne? Mě mamka měla v devatenácti!"
Lucinka: ,,Aha... tak to asi může. A Terko? Máš už aspoň nějákýho manžela?"