DMD č. 23. pro 23. 4. 2016. Téma: Nad propastí

Stála nad propastí života, ztracená v sobě i světě. Stála tam sama a koukala se dolů. Vítr si pohrával s jejími vlasy, ten lehký vítr, který předpovídá bouřku. Slzy jí hladily po tvářích, bylo jich tolik, že už je přestala stírat. Přemýšlela a váhala, zoufale se snažila chytit něčeho pozitivního. Nějaké pěkné vzpomínky nebo snu, co by jí od okraje propasti odstrčil vzad. Nemohla nic najít, propast v ní se stále prohlubovala. Čekala a zrak upírala k nebi.. Ještě jeden paprsek slunce, prosím.. V ten okamžik, ji chladná kapka deště dopadla na tvář... Rozpřáhla paže, zavřela oči a naklonila se...

Naklonil se nad mapu. Pozorně sledoval vrstevnice a hledal nejkratší a nejlehčí cestu. Nemohl se rozhodnout. Jeho cesta byla neplánovaně přehrazena obří propastí.
Nevěděl kde se tam vzala. Nebyla na žádné mapě. Táhla se od obzoru k obzoru na obě strany.
Snažil se jít na jih podél této propasti. Nevěděl kam dojde. Připadal si, že je zde sám.
Neslyšel jediného ptáčka, nepotkal žádné zvíře nebo člověka.
Neměl vysvětlení pro to co se stalo. Ani se ho nesnažil najít.
Pomalu vše vzdával. Nemělo smysl pokračovat. Jeho cíl ležel někde daleko za tou proklatou propastí.
Kdyby tak vyrazil dřív. Stihl by to.

Nulakvianska veľrybárska loď vyrazila na svoju plavbu.
Nie, veľrybárska už nie, turistická, pripomenul si kapitán. Veľrýb už bolo málo a z niečoho žiť musíme.
Do hajzlu s týmito novotami.
"Nachádzame sa nad veľkým kráterom, jediným obývateľným miestom Nulakvy," znel hlas sprievodkyne v jeho protiprachovej maske.
Do hajzlu s kráterom.
"Plavíme sa po mori prachu, ktorého je toľko, že nás drží ako voda. Prosím nedávajte si dole masky, v ovzduší je príliš veľa prachu."
Len si ich dajte dole.
"Veľryba na jedenástke!" hlásila hliadka z koša na inom kanále.
"Za ňou!" povedal ako za starých čias a nostalgicky pohladil starú harpúnu.

Talim mi vždycky byl blízký. Na samém začátku ještě trochu mladší než já, dnes poslední, kdo mi zůstal tak dlouho.
Sedíme spolu na ostrohu. Za pláněmi se z mlhy zvedá další pohoří. Napravo se údolím šine řeka.
On se strachuje, že nás Mairon využije pro svoje záměry a snad i znovu ovládne.
Já se bojím, že bez ochrany Mordoru nás čeká jen pronásledování a další vybíjení, až k zániku.
A tak se naposled držíme kolem ramen.
Ráno se rozloučíme. Naše skupina míří k východu; ta, s kterou jde Talim, na sever.
Nikdy jsme se znovu nesetkali. Ale možná dosud žije...

Nekonečnost sama. Kabina lanovky hrkavě přeskakuje na nataženém jištění, pod námi les, země, tma, Země. A mezi tím vším ten zdravý horský vzduch, který jsme sem přišli honit. Sleduji, jak mé boty klapají na průhledné podlaze. Se skřípáním podrážek se mi obraz pode mnou rozostřuje a zaostřuje, pot svlažuje ruce.
"V pořádku?"
Nejsem si moc jistá, odkud to šlo, ale pouze souhlasně mručím a ještě pevněji svírám opěrku sedačky. Teď už je to jedno, jak mi je, probíhá mi hlavou. Už jsem sem vlezla.
Zvedám pohled. Vidím jasněji. Nová perspektiva rozlehlé krajiny plné stromů, země, světla, Země. Nekonečnost sama.
Hrk.

There. The step into the air. It was easier than I’d expected. Much easier. And I feel as light as dandelion fluff. Let’s hope I’m not considered a beautiful weed.
The solid ground is somewhere behind me; I’m not looking back. A seemingly bottomless abyss is somewhere below; I’m not looking down either.
I’m levitating, drifting, unable to say where I’m going. You are the wind now, mingling with mine, keeping me high, in the air to see the light.
But if the fluff gets too heavy, blow away and let it fall, will you? Now I hope it won't.

Stojíš nad propastí a strach z pádu chrání tvůj život.
Musíš ji přeskočit a strach tě ohrožuje. To když kvůli němu zpomalíš a nedostatečně se odrazíš.
Máš přejít po úzkém prkně a strach tě zrazuje. Vyvádí tě z rovnováhy a musíš se o tolik víc hlídat.
Máš jít po lávce a strach tě váže, když pořád myslíš na to, co by mohlo být, kdybys stoupla špatně nebo se ti zamotala hlava nebo…
Máš jít po širokém, oploceném mostě a strach tě pouze omezuje, když kvůli němu jdeš křečovitě a pomalu.
Kdy se tvůj strach stal horším nepřítelem než hluboká propast?

Stanu se klíčem k záhadě Také od městských bran
Snad v Čechách pro mě najde se zámek jež odmykám
(Camillo Polixenovi)
Pirát co dělá moře slané
A ze zoufalství svírá dlaně
Chce býti pevným stěžněm v moři
Do rizika se pro vás nořit
(Antonio Sebastianovi)
Teď žerty musí chvíli stranou
Je-li to přání budu ranou
Která Claudia k zemi srazí
Za to že Héró pověst kazí
(Benedick Beatrici)
Má drahá slečno máte kliku
Vám do služeb dám poetiku
Budu vám mostem nad propastí
A ušetřím vás této strasti
Dnes výhodou je těsno v hlavě
Na shledanou na oslavě
(Čespír Keneu)

Jak jitřní paprsek záblesk tvé oceli,
jak měďák na slunci bujný tvůj vlas,
bystřina po dešti, tak zněl tvůj hlas.
Bratře můj z nejdražších, v konec jsme dospěli.
V pevné tvé objetí nevpluji nikdy víc
ukrýt se před světem jak dítko za noci,
opřít se o tvůj bok, žádat si pomoci,
vlasy ti pocuchat, políbit tvoji líc.
V slzách a plameni ukončils žití své,
s klenotem vrhl ses do srdce země.
V duši mé co popel strach a bol chrastí.
Poslední z posledních dítě jsem, ztracené,
krev otce zůstává už jenom ve mně.
„Sbohem buď,“ šeptal jsi tam nad propastí.

„Haló, tady IT!“
„Nejde internet“, konstatoval hlas v telefonu.
„Kdo nejde?“, nechápal rozespalý Ron.
„Taková ta liška na zeměkouli“, odpověděla žena na druhé straně.
„Můžete být konkrétnější?“
„Otevře to jen tabulku `program nenalezen’ a strašně to chrastí.“
„Tohle teď nevyřešíme po telefonu slečno, pošlu vám tam ráno technika. Vaše ID?“
„Chřestová, Ludmila, 3428“
Ron zavěsil telefon a položil jej na noční stolek... který tam nebyl. Místo toho se po chvíli ozvalo jen třesknutí. V tom se plně probudil a uvědomil si, že je zavěšený ve spacím pytli nad propastí. Asi neměl brát službu na telefonu, když zrovna leze po skalách.