DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

V kuchyni voní skořice a badyán, jablka, ořechy a chvojí, zkrátka tu voní moje nejmilejší vůně, vůně Vánoc. Dřív jsme mívali na okně dřevěný betlém, ale teď už ho nemáme.
Je to prý proto, že Ježíšek vyrostl, zestárl, narostly mu bílé vousy, a už to není Ježíšek, je to děda Mráz. Už mu taky na cestu nesvítí jenom jedna jediná betlémská hvězda, ale spousta hvězd a hvězdiček, rudých hvězd, jedna z nich visí i nad naším jezedé, ale to je trochu divné, protože ta tam je pořád, i v létě.
Akorát nevím, proč se stromeček teď jmenuje jako já, Julka.

„Prasátko, kdepak roste ten med, který bych tak rád ochutnal?“
„Dělají ho včelky, to jsi nevěděl, Méďo?“
„A dá se sehnat, aby mi nepopíchaly mlsný jazýček?“
„To víš, že dá, ale máš dost peněz, aby sis ho mohl od cukráře koupit?“
„Víš, že občas je chuť silnější monetárním výkyvům?“
„Ty bys chtěl krást?“
„To se musí, když nemáš peníze, ale máš moc chuti, ne?“
„Nebojíš se trestu?“
„Nebojíš se žití?“
„Prasátka se nechtějí bát ničeho, ale bojí se všeho, víš? Není lepší nic neřešit a pomalu nechat problém vyhnít?“
„Myslíš, že by byl med ještě tak sladký, kdyby byl shnilý?“

Inhale.
Exhale.
Inhale.
Move.
Kick the door in; throw a knife straight into an eyeball, cut throat, duck.
Spray of bullets.
The anticipation has built up to the point that my brain is saturated with dopamine, such sweetness, and then – whoosh! – a shot of adrenaline straight into the bloodstream. Grab a body, twist neck, spin and let the fresh corpse catch bullets for me. Smells like blood, like gunpowder.
Stab a guy from behind, upward angle, through the heart. Grin.
I’m flying high.
Yes, I get off on it.
No, it doesn’t make me sick. It just makes me human.

Jane by nemohla být štastnější, všechno vychází, tak jak si naplánovala. Brzo z ní bude učitelka. Její přítel je prostě božský, vůbec na ni netlačí, co se týče sexu, počká na ni až do svatby. S mámou je zábava a abuela... no, je svérázná, ale má ji přece jen ráda.
Perfektní život, po všech stránkách.
„Jste těhotná,“ oznámí jí doktor.
S mámou se rozesmějí, protože je to samozřejmě nesmysl. Její život je přece dokonalý a navíc je panna.
No.
Když vás omylem oplodní zmatená gynekoložka, tak panenství očividně vůbec nevadí.
Jane je naštěstí optimistka. Svůj perfektní život si vzít nenechá.

Do Paříže jsem se přenesla sama, už přeci nejsem malá. Vím o Francii všechno, umím skvěle francouzsky.
Když na mě začal vysoký muž něco chrlit, zjistila jsem, že ne TAK skvěle.
Pomoc, nerozumím!!!
S výrazem – Merlin nás chraň před pitomými cizinci a Brity zvlášť – zpomalil svou rychlopalbu a já pochopila, že:
- Pohyb po Paříži je možný přemisťováním (pokud víte kam) nebo mudlovskou dopravou.
- Můj cíl leží na Montmartu, kde je i banka, v níž získám peníze na metro.
Můj nesmělý dotaz, zda bych nemohla alespoň pár franků dostat na ministerstvu, byl striktně odmítnut.
Vypadá to, že Britům se tady nepomáhá.

Ta šmolka! Paráda! Hned by sis znovu narazil klobouk a nechal nohy jít, kam je napadne.
Jenže z tý rozjásaný krásy vidíš střešním oknem jenom kousek. Ptačí švitoření přeřvala fabrika a šlágry v rádiu, za který by tě tam u ohně tak možná přetáhli ešusem.
Ale dočkáš se. Jízdenky nezdražily, kemp snad ještě nenašli. Vyrazíš ven a bude zase o chlup líp. Louka bude o něco voňavější, voda v tůni vyhřátější a při troše štěstí se ti v noci na žďáráku nevysráží vlastní dech. Třeba už ho ani nebudeš potřebovat.
Rozkvétají šeříky.
Čekalo by se ti líp, kdyby nebylo pondělí.

Čekám na náruč paní Smrti,
ach, to žalostné vykoupení.
Bažím po temnotě, černotě, strachu,
chtěla bych žít v mrtvolném prachu.
Nehledat světlo, ve stínu žít,
s vlky za úplňku na hřbitově výt.
Nespatřit zářnou krásu naděje,
pocítit zkázu, jakou zažily Pompeje.
Má sladká toužebná očekávání,
proměňte se v reality stonání.
Přijďte zas, probuďte zlo,
konečně, ach, začíná mi být mdlo.
Už vcházím do temného smrti kouta,
kolem mých zápěstí se uvolňují svobody pouta.
Kráčím černotou, slzy mě probouzí,
cítím žal smíchaný se silnou nouzí.
Otevírám očka, procitám ze snu,
a nad realitou jen zděšeně blednu.
Sladká očekávání,
realita vás odhání.

Sral.
Není to hezké slovo, ale sedí. Zvuk jejích kroků ho neskutečně sral.
Nešlo jen o hlasitost, ale i o rytmus, a samotnou barvu toho zvuku. Ten zvuk znamenal, že se jeho žena blíží.
I hrůzostrašnost její chůze však bledla v porovnání s jejím hlasem. Už ho nezajímalo, co říkala, jenom chtěl, aby to říkat přestala. Zkrátka řečeno, způsobovala mu neuvěřitelný bolehlav.
Před sebou měl pohár, z kterého se vznesl zelený obláček, ten, než se rozplynul, na sebe vzal podobu lebky.
"Pohni, čekaj na tebe!"
Už aby to měl za sebou.
Vzal si pohár a vydal se na poslední přednášku.

Pepank sváděl souboj pohledů se sousedovým obtloustlým kocourem, jeho lidští kumpáni však byli v první chvíli příliš konsternováni. Výhodu prvního slova získal chlupatec v trenýrkách.
"Sorry," zahuhlal. Připomínal tulení mládě, vzhlížející k muži s napřaženou holí. "No, za tamto. Měl jsem ohledně tebe takový sladký očekávání, a pak jsem se neudržel, když jsi... No nic. Nějak ti to vynahradím. Nechceš zajít kouknout na wrestling? Mám tu vínko a nějaký-"
"Nechci!"
"Dobře," soused zrudl v obličeji. "Já ti hlavně chtěl říct, že tě miluju..."
"Kurva, ten má koule," šeptl Sidol.
"...Chvalimíro."
"Tak abych připravil ten kopák, co?" povzdechl si Brajgl rezignovaně.

"Brácha, nemáš ještě housku?"
"Cože, ty máš zase hlad?"
"Tobě to nepřipadá strašně dlouho, co jsme naposledy jedli?"
"A neměl by sis třeba příště nachystat něco k jídlu sám?"
"Copak ty jsi mi v ledničce něco nechal?"
"Chceš mi říct, že ses pro jednou vůbec obtěžoval vstát a dojít do kuchyně?"
"A kdo myslíš, že po tobě umyl všechno to špinavý nádobí?"
"Nemyslíš tím ty dva čistý hrnky předevčírem?"
"Hádej, kdo si tady pořád jen dopřává a nic nedělá?"
"A to natržený triko mi bude zašívat kdo?"
"Myslíš, že bude mít máma radost, že jsme jí přišli na nádraží naproti?"