DMD č. 1. pro 1. 4. 2011. Téma: Proč bychom se netěšili!

Za sedmero horami a sedmero řekami v překrásném zámku obrostlém planými růžemi, v nejvyšší komnatě té nejvyšší věže seděla panna s půvabnou tváří ladně podepřenou sněhobílou ručkou.
Její šaty splývaly do záhybů, které by jistě podněcovaly fantazii ptáků nahlížejících dovnitř, pokud by to – však víte – nebyli jen ptáci.
Pojednou se celou věží počaly rozléhat kroky. Ty se přibližovaly a přibližovaly, až princ v přiléhavých nohavicích otevřel dveře do princezniny komnaty a políbil ji.
Panna rozespale otevřela blankytné oči, lehce vzdychla a pronesla: „No konečně! Když jsi říkal, že přijdeš za sto let, nenapadlo mě, že to myslíš doslovně!“

Vystřídala za svůj život tolik jmen, že si je ani všechna nepamatovala. Krátká, dlouhá, častá i nezvyklá. Od jisté doby měla ale určitou slabost pro Saffron.
Švihla kolenem s nonšalancí zkušeného vraha budoucích generací. Strážný tichoučce vykvikl a složil se do úhledného balíčku. Sebrat mu přístupovou kartu bylo otázkou pár vteřin. A dál už to bylo snadné.
O pár dní později už popíjela nealkoholické mojito na střeše luxusního baru na Ariel. Byl vlahý letní večer s jasnou oblohou, celou posetou čarami spalin startujících lodí. Vzhlédla k ní a ušklíbla se.
„Jen se těš, Male. Paní Reynoldsová je zase ve hře.“

Nevěsta kráčela ke kostelu se šťastným výrazem ve tváři zavěšená do své matky.
„Maminko já se tak těším“ zašvitořila nadšeně.
Abys nesplakala nad výdělkem, pomyslela si její matka. Na venek se však na svou dceru povzbudivě usmála.
„On je tak úžasně pozorný, milý, dokonalý...“ rozplývala se dál nevěsta. Oči jí zářily neskonalým štěstím. To jsem si o tvém otci říkala taky, problesklo opět hlavou její matce.
Ženy vešly do kostela. Už se čekalo jen a jen na nevěstu. Ta se tetelila samým očekáváním. V předu vedle poručíka Bushe seděla schoulená postava, která prozrazovala, že kapitán Hornblower našení své nastávající nesdílí.

Už je to tady, vrchol jeho kariéry. Den, na který se těšil celý život. Včera nad ránem dokonce vstal a vyklidil vitrínu, aby měl kam ukládat ocenění. A teď to konečně přišlo.
Profesor Hildenberg naslepo zašmátral po nočním stolku, shodil budík a rozsvítil starodávnou lampičku. Z okousané šňůry vylétla jiskra, která dopadla na hedvábný kobereček. Ten začal doutnat a zapálil několik papírů spadených ze stolu. Profesor vytrhl pojistku z hasícího přístroje a zjistil, že nefunguje. Záclony vzplály. Na vstupních dveřích se zasekl zámek.
Minutu před zahájením konference, která měla odvrátit akutní světové ohrožení, její hlavní přednášející uhořel.
Zemi už nezachránili.

Nejvyšší čas otevřít dům dokořán a vpustit dovnitř svěží vzduch. Zahnat hřejivým sluncem zimní chmury. Vysmýčit pokoje, strhat pavučiny, provětrat peřiny a vydrhnout podlahy. Vybrat starý popel z krbu a vycídit petrolejky. Vyleštit okna a pověsit čerstvě naškrobené záclonky.
Na stůl dát čistý zelenožlutě kostkovaný ubrus.
Vyzdobit dům březovými větvičkami, aby přinesly do domu zdraví, sílu a pohodu. Přidat jehnědy na ochranu před zlou magií a zlatý déšť jen tak pro radost. Obarvit vajíčka jako symbol nového života.
Xénie energicky vymetla z kuchyně další kupičku zrzavých chlupů. Už se vážně nemohla dočkat, až budou mít letošní jarní línání za sebou.

Poznámka: slash, ale nic neslušného :)
--
John nuzzled against Sherlock’s forearm, dropping light kisses around the patches.
“A three patch problem, eh?”
Sherlock opened his eyes; slowly, like a lizard in the sun.
“There is a brain in our fridge and I’ve been figuring out how to tell you.”
“THERE’S A WHA-” John hesitated, taking a deep breath, reminding himself whom did he deliberately choose as his lover.
There was always something to look forward to. And why the hell not.
“Fine,” he sighed, smiling.
“Good,” nodded Sherlock, rolling over and kissing his temple. “Because there’s also a lung and a kidney right next to it.”

-38 týdnů
„Miláčku, mám pozitivní těhotenský test, už se tak těším na miminko!“
-5 týdnů
„Miláčku, sotva se koulím, už aby se miminko narodilo!“
+1 týden
„Miláčku, miminko pořád leží a křičí, už aby chodilo a mluvilo!“
+12 měsíců
„Miláčku, mohl bys za drobečkem chvíli běhat, já už nemůžu!“
+3 roky
„Miláčku zařídils tu školku? Mně už z toho žvatlání třeští hlava!“
+7 let
„Miláčku, mohl bys podepsat ty úkoly?“
+15 let
„Miláčku, máte se učit na přijímačky!“
+19 let
„Miláčku, potřebuju nové šaty na maturitní ples!“
+20 let
„Mami, mám pozitivní těhotenský test, už se tak těším na miminko!“

Varování: Sebevražedné sklony magických i nemagických předmětů.
Poznámka: Během této události nezemřel žádný domácí skřítek.
Budečské zdi se otřásaly. Pár knih začalo vážně uvažovat o smyslu své existence. Některé dokonce spáchaly dobrovolnou sebevraždu samovznícením. Některá okna litovala, že jsou obětí moderní doby a tvoří je skleněné tabule. I když okna s dřevěnými okenicemi taky zrovna nepřetékala nadšením. Jeden z domácích skřítků to nevydržel a omdlel. Svědci později popisovali, že jeho poslední slova byl zoufalý výkřik: „Já mám hudební sluch!“
Dokonce i hluchý a sklerotický děda Barnabáš musel v tom okamžiku konstatovat, že něco takového ještě nikdy v životě neslyšel.
„Slečno Kaktusová! Zapomeňte na chvilku na mudlovské národní obrození. A hlavně nezpívejte!“ umlčel konečně rozjásanou knihovnici.

Režisér se z kulis povzbudivě zadíval na Vodníka. Jeho vlastní basista teď ležel v posteli zelený střevní chřipkou, ale naštěstí se i mezi plzeňskými činoherníky našel jeden slušný bas. Na rychlé zkoušce všechno vypadalo uspokojivě a jeho urostlá postava se na kameni uprostřed jeviště dobře vyjímala. Jen občasné zakymácení, když chňapal po rusalkách, naznačovalo, že si v roli není tak úplně jistý.
“Hou, hou, hou!” smály se rusalky a orchestr začal hrát předehru k první Vodníkově árii. Zelený muž na kameni se zhluboka nadechl.
“Proč bychom se netěšili...”
Režisér hlasitě zaúpěl. Pozvat na záskok Karla Infelda Prácheňského byla kardinální chyba.

Venku bylo tak nádherně! Po studeném a deštivém týdnu konečně sluníčko a modrá obloha, tráva se zelenala a stromy kolem školy už se bělaly květy.
A byl pátek odpoledne. Kdo by se neradoval?
Málem přehlédla skupinku kluků, kteří se o něčem hlasitě dohadovali.
Byli to oni. Chtěla jít jinudy. Jenže...
„Hele!“ vykřikl Macháček. Vyslovil její přezdívku. Tu, kterou nesnášela.
„Ježišmarja!“
„Fůůůůůůůj!“
Něco zakřičela a utekla. Ještě zaslechla, jak se chechtají.
Oči ji pálily. Nemůže mít pokoj, ani když je tak krásně?
Mínula přízemní okno, odkud se linul zpěv. Zaposlouchala se. Byl to sbor: „Proč bychom se netěšili?“
Hořce se ušklíbla.