DMD č. 3. pro 3. 4. 2010. Téma: Dlouhé vlasy – krátký rozum

Byl večer a bylo ráno, den sedmý.
Měla všechno, aby mohla být šťastná. Zahradu Eden a Adama. Přesto jí něco chybělo. A nevěděla co.
Hadí kůže byla na omak suchá a příjemná. Jeho smyčky ji obtáčely, prodíraly se jejími dlouhými vlasy, až jeho hlava spočinula na jejím rameni.
„Neklidná?“ zasyčel.
„Trochu.“
„Ochutnej ovoce posssnání. Rosssum je to co ti chybí!“
„Neměla bych.“
„Dokud to nessskusssíššš, nepochopíššš!“ jeho smyčky se trochu stáhly.
Cítila se stísněně a tak... Jablka vypadala lákavě.
Hadům se nedá věřit.
Nepokojnou nevědomost nahradila nepokojnou vědomostí. A až do konce svých dnů se nedokázala rozhodnout, co je horší.

Když Severus odešel do tý internátní školy, myslel jsem, že na sebe budeme mít trochu víc času. Že to znovu zkusíme dát dohromady. Ale ona zdrhla. Definitivně.
První týden jsem z toho byl totálně zničenej. Druhej týden jsem se rozhodl vymazat jí ze svýho života. Začal jsem gruntovat. Vyházel jsem všechny čarovný serepetičky, co po ní v domě zůstaly. Ale ať jsem uklízel, jak chtěl, neustále jsem nacházel její vlasy. Dlouhý a černý. S každým se vrátila jedna vzpomínka. Většinou nebyly moc příjemný. A když jsem našel ten dlouhej bílej, napadlo mě, že to se mnou možná vážně neměla jednoduchý.

Tam, kde by jiné kadeřnictví vystavovalo značně nadsazené a profesionálně retušované ikonografie svých potenciálních výtvorů, mělo tohle polici plnou zavařovaček. Rostla v nich nějaká divná mořská tráva. Nebo co.
Slečna Fifi Malinosová vstala z křesla. Opatrně, zlehka se dotkla své nové, dávno vytoužené hřívy.
„Tak co?“
„No teda... Krása.“
„Tak teď ty. Už sis vybrala?“
Její kamarádka si bezradně vjela prsty do drobných tmavých kudrn. „No... asi blond... dlouhý... ne?“
Kadeřník zdvihl jednu zavařovačku. „Mhálokhomu she lhíbhí tho, co mhá,“ souhlasil. „Thadhy thyhle?“
„Jo! Přesně!“
„A zbhythek si shlhečhna přheje phonhechat phůvodňhí?“ ujišťoval se kadeřník. „Dhnes nabhízhíme vhýjhimečhně čhersthvhé mhozkhy.“

fandom: pohádky (opět inspirace současnou hysterií :)), originální náznakový femmeslash
poznámka č.1: Nikdy jsem nechápala, jak jí mohlo být jedno, že se k ní zachoval tak nefér. Podvodník. Ale jinak ho mám ráda :)
poznámka č.2: První věta pochází odtud:http://www.cist.cz/Pohadky/zlatovla.htm
A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.
To je ale nanic konec, pomyslela si.
Zadívala se zamyšleně na poslední stránku.
Pak vzala tužku a dopsala:
Ale Zlatovláska Jiříka nechtěla. Utekla se svou dvorní dámou, a žila s ní v ústraní šťastně až do smrti.
Pak se spokojeně usmála.
Stejně ty princezny nechápu. Kdybych já zjistila, že mě Jiřík nechce pro sebe, vykašlala bych se na něj a vybrala si hezkou šlechtičnu, aby mě utěšila. Ale čemu se divím. Dlouhé vlasy, krátký rozum.

Pobaveně je sledovala. Dva kohouti na jednom smetišti. Nechápala, že se už dávno nepřizabili… Neměla v plánu do toho jejich permanentního souboje zasahovat. Tedy aspoň za předpokladu, že ji k tomu nevyprovokují…
„Náročný den, co? Bodie, vnímáš mě vůbec?!?“
„Zasloužíme si sladkou odměnu,“mlsně se oblízl a ukázal kamsi vpřed.
„Ty kanče…“ povzdechl si Ray rezignovaně.
„Na co hned nemyslíš. Pak kdo je tady zvrhlík…“
Profesionální úsměv byl její druhou přirozeností. Ovšem na ně se usmívala dobrovolně a ráda.
„Mise úspěšná?“
„To záleží..“
„Co takhle probrat detaily někde soukromě?“
„Propadáte klišoidním představám, pánové. Jsem sice dlouhovlasá blondýnka, ale… Nemám zájem!“

Varování: femme-slash, 12+
Sora se spokojeně přivinula k Leilinu štíhlému tělu. Chvíli trvalo, než obě přestaly divoce oddechovat. Překulila se na bok a zajela rukama do Leiliných vlasů.
„Vypadáš nádherně,“ zašveholila zamilovaně. Nějakou dobu trvalo, než si zvykla, že Leila už ji neutopí v záplavě zlatých pramenů.
„Takhle jsi nemluvila, když si mě stříhala.“ Leila se provokativně usmála a cvrnkla Soru do nosu, jako by byla malé děcko.
Zrovna ve chvíli, kdy se jí Sora chystala sladce pomstít, zazvonil telefon. Sora naštvaně hmátla po mobilu. S úšklebkem se podívala na display.
„Leon by se měl ostříhat. Ještě pořád mu nedošlo, že nemám zájem!“

Na můstku se ozývalo nepřetržité hlášení škod. Pavel Young sedící ve velitelském křesle nervózně polkl. Jak se jen mohl jednoduchý scénář takhle zvrtnout? Svého protivníka měli vyřídit s jasnou převahou!
Ale není divu, když Královské námořnictvo přijímá k výcviku takové neschopné čubky! mrsknul pohledem po dívce sedící na pozici taktického důstojníka a po její kolegyni v astrogátorském úseku. Ženskejm by se prostě vstup do námořnictva neměl povolovat!
Další výstřel. Náhle světla zablikala a zhasla. Nastal konec.
Kadeti pátého ročníku opouštěli simulátor značně roztrpčeni.
V simulátoru čtvrtého ročníku si kadet Harringtonová přihladila svého krátkého ježka a nervózně vyčkávala hodnocení admirála Courvosiera.

Prišiel neskoro, porada už začala. Ostal stáť za pootvorenými dverami.
„Moji najvernejší,“ ozval sa ľadový hlas Pána. „Rozhodol som sa brať vážne predpoklad, že dlhé vlasy znamenajú krátky rozum. Dôkazom je starý Dumbledore, ktorý ma už roky nevie dostať, somár,“ rozchechtal sa. „Aby sme všetci postupovali s rozumom, zbavíme sa zbytočných vlasov, ktoré vám vyžierajú mozog. Ja už nemusím, pravda. Môj mozog funguje bezchybne. Začneme u teba, Bella...“
S úškľabkom si predstavil jej výraz.
„So mnou však nerátajte,“ vrkol potichu a odchádzal.
------
„Nepozeraj tak vydesene, Severus,“ natiahol Dumbledore, keď mu vylíčil horúcu novinku. „Dostali sme s Voldemortom rovnaký nápad...“

Mistr Qui-Gon Jinn nalezl Vyvoleného.
Chlapce zrozeného ze samotných midichlorianů.
Předvedl Anakina před Radu Jediů.
Testovali ho, pátrali v Síle, avšak jeho duše byla plná nepřehledných stínů.
„Nebude cvičen,“ přednesl Mistr Windu rozhodnutí Rady.
Vycítili skrytou hrozbu.
„Ale on je Vyvolený!“ naléhal Qui-Gon.
Mistr Yoda, nejmocnější z Jediů, přísným pohledem umlčel námitky.
Qui-Gon se s nevolí podřídil.
Odváděl chlapce.
Zklamaný a ponížený.
Jak jen mohli pochybovat?
Dlouhé vlasy za ním divoce vlály stejně jako hnědý plášť.
„Je umíněný,“ zhodnotil Windu.
Yoda se zamračil: „Mistr Qui-Gon ostříhati by se měl. Pak jeho úsudek jasnozřivějším by se stal. O tom jsem přesvědčen.“

(Poznámka: Nebezpečí blesků asi pominulo, ale určitě mě nějaká víla kmotřička ubije svou kouzelnou hůlkou.)
Les voněl babím létem. Stačilo se nadechnout a cítit celým tělem jeho tiché vyprávění. Sluneční paprsky se nedaly dlouho přemlouvat a vytvořily s pomocí větví smrků na hladině jezera stínové divadlo. A vítr šeptal těm, kteří poslouchali.
Podlehla tomu kouzlu a na okamžik si sundala šátek. Její vlasy byly lesklý, třpytivý vodopád, který zdánlivě pohltil všechno světlo.
Příroda zadržela dech.
Ráda by chvíli jen tak poseděla na koberci z jehličí, ale její úkol byl příliš důležitý. Tak jí to alespoň řekli a nebyl důvod, aby jim nevěřila.
Nastěnka ještě jednou pohodila svojí nádhernou hlavou a potom šla znovu zalévat pařez.