DMD č. 24 pro 24. 4. 2013. Téma: Invaze

"Eriku! Eriku, co se děje?!"
"Jdou si pro nás! Bože, jdou si pro nás!"
"Ale kdo?!"
"Zachraň se kdo můžeš! Je jich tolik, berou každého druhého!"
"Eriku!"
"Pozor, už přicházejí!"
Zpoza rohu proutěného koše se vynořila zubatá příšera a zakousla se do nejbližší ponožky, která nestačila utéct. Bylo to ještě dítě, velká sotva po kotník. V mžiku z ní byly jen cucky.
"Můj bože! Utíkejte, utíkejte!"
Jenže nebylo kam. Oni přišli - hotová invaze - a zabili každého druhého. Půlka nebohých ponožek toho dne přišla o život.
David Kučera se značně otráveně prohraboval prádelním košem.
"Mamí, zase mi zmizely všechny levé ponožky!"

http://a-totalita.livejournal.com/27752.html

Sedí vedle něj na patě toho, co zbylo ze Stalinova pomníku, a hledí na noční srpnovou Prahu. Je ráda, že ve tmě nevidí její rudé tváře a idiotsky šťastný úsměv. Ještě ji ani nevzal za ruku. Povídají si a smějí se. Líbil se jí už na majáles, prohodili spolu pár slov a pak se párkrát pozdravili na fakultě. Včera se náhodou potkali v kině na Rozmarném létě a teď jsou tady. Úkosem se na něj podívá, i ve tmě má krásný profil. Pak zvedne hlavu k obloze. Letnou provane studený vítr. Mezi hvězdami vidí blikající červená očka desítek přistávajících letadel.

„To je strašné.“ Král se dopotácel ke kočáru a ztěžka se posadil. „Příšerné.“ Skryl hlavu v dlaních.
Generálové stáli v hloučku kolem a nejistě se rozhlíželi kolem. Bitevní pole bylo poseto stovkami zmrzačených těl a země byl zrudlá krví. Z nedalekého města stoupal hustý, černý dým.
„Proč?“ pohlédl král ke generálům unavenýma, zarudlýma očima. „Proč tohle všechno? Proč jsme sem vlastně vpadli?“
Další nejisté pohledy a několik tichých poznámek, jako území, nepřítel, strategické suroviny, preventivní úder.
„Řekl jsem jen, abyste bránili naše hranice,“ připomněl král, „ne abyste vyvraždili celou zemi!“
„Takže hranice jsou teď bezpečné,“ pokrčil rameny jeden z generálů.

Posel světla zaklepal na bránu a byl okamžitě pohlcen. Rychlý jezdec se vydal zvěstovat, že přicházejí. Tryskem vyrazil k nejbližší poštovní stanici. Zde štafetu předal dvojici jezdců, která uháněla dál tak rychle, jak koňům síly stačily. Z další stanice se hnala čtveřice jejich následovníků. Všichni štvali koně tak, že proletěli určenou cestu za mnohem kratší čas než oka mžik. Od stanice ke stanici poslů přibývalo. Poslední úsek běželo stádo zpěněných koní a jejich jezdci hulákali cosi o invazi.
"Detekujeme fotoproud o velikosti několika mikroampérů," pravil experimentátor. "Je famózní, že tohle zařízení má tak rychlou a silnou odezvu na jediný foton."

To, že jako aristokrat bude vždy pod přísným drobnohledem, mu bylo vštěpováno již od malička. Byl sice 'pouze' mladším synem vévody, ale i tak se mohl považovat za nejlepší partii v okolí, hned po svém bratrovi.
Jak velké štěstí měl v tom, že jeho bratr byl extrémně pohledný a navíc dědic panství, pochopil teprve po smrti jeho i otce.
Poté, co se jako nový vévoda zúčastnil první společenské události, měl pocit, že by raději odrážel armádu na hranicích své země, než zastavoval načesané, vyfintěné a navoněné dámy, snažící se v houfech proniknout do jeho soukromí a zmocnit se jeho srdce...

Přišlo to náhle. Příliš náhle. Invaze. Přišla zítra. Proč tomu nikdo nezabránil? Já tam zítra stál a snažil se jim čelit. Jak je možné, že se na to nikdo nepřipraví? Zítřejší invaze! Já se ale snažím. Opravdu. Moc - ale k čemu to je? Řeknu zítra invaze a všichni se mi smějou. Ale já vytrvám! Navždy. Když to nepůjde teď, přesvědčím je včera! Ale že jsou všichni fakt natvrdlí - já s nima mluvím za pět minut, oni si to nepamatujou před minutou! Hmmm, možná nemá cenu je zachraňovat. Sednu si a budu sledovat, jak úspěšně degradujou. Počkám tu do začátku všeho...

Petr se opatrně plížil křovím.
Vyslal dvě družstva svých vojáků, aby se na nepřátelské území dostala z různých stran. Neměl mnoho jednotek, dobrá strategie tedy byla nezbytná.
Urazil dalších několik metrů, když se ozvalo zašustění větví. Než Petr stihl zareagovat, velitel druhého vojska ho povalil na zem a strhl mu z prsou zelenou nálepku.
"Haha, seš mrtvej!" ušklíbl se škodolibě Marek. Petr mu však se stejnou škodolibostí strhl jeho "život".
"To nemůžeš!" bránil se Marek, "Dej mi to!"
"Ani náhodou!"
Zprvu klukovské přetahování se brzy změnilo v něžné doteky.
Myšlenka na napadení nepřátelského území se však nezměnila ani v nejmenším.

První výbuch vojáci ani nezaznamenali. Bylo to ještě z hodně velké vzdálenosti a navíc takových slyšely hned několik denně, něco takového je už nemohlo rozhodit. Druhý je už přiměl pozvednout zrak od svého týdenního přídělu tabáku. Při třetím už bylo pozdě, protože ten přišel už z druhé strany. Ještě pár vteřin byl ale klid. Vojáci si nechtěli přiznat, že to, čeho se nejvíce obávali, se stalo realitou. Pak už byl jen chaos. Někteří do sebe stačili ještě nalít poslední kapky alkoholu, pak ideálně popadli pušku a vyšli vstříc svému osudu. Zachránit si život nebo hájit vlast? Tihle vojáci měli jasno…

Martin P. byl objektivně řečeno prase. V týdnu, kdy na něj připadly noční směny, padal do postele okamžitě po příchodu z práce a byl schopný nosit ponožky týden v kuse. A o jeho slipech se radši nebudeme zmiňovat, děkuji za optání.
Na druhou stranu, když se v jeho prádelníku vylodil plukovník Fuska, předvoj to invazního sboru, spletl si ho s černými bavlněnými ponožkami.
A tak bylo odvráceno nejděsivější nebezpečí za posledních padesát let. Neboť když se plukovník Fuska konečně dostal do koše na špinavé prádlo, znělo jeho hlášení takto: Obyvatelstvo planety disponuje mocnými chemickými zbraněmi a nezavrhuje mučení. Invazi nedporučuji!!!