43. kapitola – Tanec

43. kapitola – Tanec

U padesátého třetího zhoupnutí hudba ztichla a ze slavnostního sálu se nesla ozvěna hovoru. U padesátého osmého někde za ní někdo kráčel po cestě. U šedesátého zapraskaly větvičky a Šárku zamrazilo na zátylku.
Pitomé šaty, pitomá lehká látka.
Ale pak ji napadlo. Pitomá já. Co tady dělám?
Světla ze zámku se jí zaleskla na špičkách naleštěných střevíčků, když na houpačce vykopla vpřed.
Stále jí lomcoval vztek na prince a na celou tu sešlost. Jenže teď začala vychládat a díky pitomým šatům to šlo rychleji, než by u vlahého večera čekala.
Zastavila se. Šedesát jedna.
Mohl se Sivek vyplížit ze sálu a obejít přes zahradu až sem?
Co když se pitomec Vladislav rozhodl, že místo po čarodějčině knize půjde rovnou po čarodějce?
Přinutila se uvolnit prsty zatnuté na laně a zamnula jimi. V Knize kouzel se dostala k pár záludnějším kouskům, které by stálo za to vyzkoušet. Nikdy předtím k tomu nesebrala odvahu, ale po tomhle plese si začínala věřit.
Šedesát dva, tři…
Moment, teď počítala ty kroky za keři.
Vstala a postoupila pod kaštan. Pryč ze světla.
„Tak to zkus,“ vybízela neznámého. „Jestli po mně jdeš. Taky mě zajímá, jak moc umím ublížit.“ Tentokrát by mohla zakletým pečivem nakrmit kachny na rybníčku.
Šelest se přibližoval.
„Nebo husy.“
Amulet pod hebkým rukávem se jí tiskl až bolestivě na zimomřivou kůži.
„Pojď si zatančit,“ vyzvala slídila obzvlášť temně.

Potom se kroky ozvaly z druhé strany a Šárka zvedla ruku.
Klára na ni zamávala. „Co tu děláš? Už tě hodnou chvíli hledám!“ Přiběhla k ní po cestičce a světlo z terasy se za ní rozlilo jako závoj.
Ze sálu se opět ozvala hudba a přehlušila všechny podezřelé zahradní zvuky.
„Všem jsi nám chyběla,“ pokračovala Klára. Byla udýchaná, a když vzala Šárku pod paží, přímo z ní sálalo teplo a radost.
Šárka se ohlédla, jenže už byla součástí Klářina rozzářeného kruhu a neměla šanci ve tmě zahrady cokoli zahlédnout.
„Třeba si tam šel někdo odskočit,“ utěšovala se, ale to taky nebyla povzbudivá představa.
Pořád ovšem lepší než pokus o vraždu, z jakékoli strany.
„Pojď si zatančit.“
Šárka se ani nenadála a už se blížily ke schodišti. Viděla siluety postav na terase. Už na ni nemohla vyhrknout, že zloději s bludičkami jsou zpátky, tentokrát bez bludiček. A že k nim patří princ. Že tu má někdo něco za lubem. Nebo pod pláštěm a má to pěkně břitké ostří.
„Nikdo se mnou nechce tančit.“
„Ale princ Vladimír z tebe nemohl spustit oči.“
Protože se bál, že ho v nestřeženém okamžiku změním v myš. Už by to dokázala, ale asi by mu zůstala lidská velikost, takže žádná výhra.
„A mlel nějaké nesmysly,“ řekla nahlas. „Nemohl se dočkat konce skladby. Nejspíš na něj vyšel los, tak se musel obětovat.“
„Nesmíš to vidět tak černě,“ opáčila Klára a zastavila se před schody. Vlasy jí povlávaly ve vánku a Šárka musela uznat, že je líbeznost sama. „Možná je toho na něj moc. Jeho sestra stůně.“
Pak vzala Šárku za ruku. „A osobně znám někoho, kdo si s tebou chtěl zatančit celý večer.“ Zvedla jí ruku nad svou hlavu a zatočila se pod ní.
Šárka se přistihla, že s ní drží krok. Navzdory lidem, kteří je mohli pozorovat, navzdory špehům v křoví a neomaleným princům si to dokonce užívala.
„Vida, diplomacie. A jde jí úplně bezděčně,“ musela uznat v duchu. „Byla by dobrá královna.“

Zrzek měl coby stráž tu smůlu, že když nebyl přítomný v sále, bylo to dost znát. Vladislav něco prohodil ke Kláře a teď se tvářil skoro vlídně.
Byla by dobrá královna, zašeptalo jí cosi zlomyslného a Šárka znovu ucítila to mrazivé mravenčení.